Příběh

Je tma. Strach mnou projíždí jako blesk. Neustále se otáčím, a i když nikoho nevidím, tak cítím ty žhavé rudé oči. Netuším, zda patří zvířeti či člověku, ale propalují mne skrz naskrz! Kdysi se po tomto kraji šířila zvěst…. Babičky se při jejím vyprávění choulily a třásl se jim hlas…
--------------------------------------------------------

Před 100 lety…
Byl slunný den a děti si hrály jako obvykle u rybníka. Selky se staraly o statky a obchodníci nabízeli své zboží dům od domu. Naše chýše byla až na kraji vesnice a za loukou byl černý les. Vždy když jsem ráno vstala a vyšla na zápraží, stáli u toho lesa srny s mláďaty.
Toho rána jsem vstala jako pokaždé a pohlédla k lesu, k mému údivu tam tentokráte žádné srnky nebyly. Na chvíli jsem měla pocit, že se tam hýbe něco černého, něco hořícího, ale pak jsem si řekla, že za to může má představivost. Šla jsem po svých obvyklých úkolech a pak… v noci jsme uslyšely křik, plný úzkosti a smrtelné agonie. Nikdo jsme se neodvážil vyjít a porozhlédnout se po důvodu toho křiku. Když jsem ráno dorazila na trh, tak se tam probírala jen tato událost. Odpoledne se k nám do domu dostala zpráva, že se našlo tělo nějakého potulného mnicha… byl rozcupován a smrtelně podupán něčím strašným. Po těle měl rozsáhlé popáleniny a v obličeji, zkřiveném křečí, se zračila tak obrovská hrůza, že se na něho báli lidé podívat. Nikdo nemohl pochopit, co se stalo! Ale protože se neobjevil žádný další případ po celých čtrnáct dní, tak se to uzavřelo a hodilo do neoznačeného hrobu. Tu samou noc, kdy byl mnich pohřben, se znovu ozval ten křik, ale tentokráte jej předcházel klapot kopyt. Zem se otřásala, ale znovu jsme nikdo nevystrčil nos. Druhý den se objevila mrtvola šafárovy dcery Maleny. Nikdo ji neměl rád, byla zlá. Navíc se o ní říkalo, že krade a spí s mlynářovic Honzou. Znovu jsme ji pohřbily, ale od té doby se to opakovalo každou druhou noc. Objevil se zákaz vycházení. A pak vešlo ve známost, že někdo viděl ohnivou klisnu. Nikdo jsme tomu nevěřili, protože je to přeci jen pověra… a pak!
Jednoho dne jsem se zpozdila, když jsem odcházela od naší babičky Petrové. Šla jsem ulicí, zvanou K Lesu a najednou jsem zaslechla klapot, cítila jsem, jak se země otřásá, otočila jsem se a pohled mi padl do tmy. Najednou se začalo ulicí šířit strašné horko a rudá záře. Nic jsem nespatřila! Jen černý stín, ze kterého šlehaly plameny místo hřívy a ocasu. Ulici náhle osvětlovala rudá záře. Nebyla jsem schopna pohybu! Pomalu se to blížilo a pak se to zastavilo, ani jsem se neodvažovala dýchat! Sklonilo to hlavu a já si najednou uvědomila, že mi nechce ublížit! Čichala ke mně a pak se mnou nechala obejmout. Byl to nádherný pocit, jako bych našla svoje já, nebo uchopila svoji duši! Jako kdyby mi něco do teď chybělo. Posedla mě zvědavost, a proto jsem hned druhý den šla na faru a zeptala se otce Ignáce, zda se mohu podívat do místní knihovny. Řekl, že ano, ale že je to povětšinou latinsky a, že kdybych potřebovala, pomůže mi s překladem. Přišla jsem k polici označené lidové pověry a pohádky. Vybrala jsem si knihu nadepsanou Carpe Diem (užívej dne)Byla zastrčená hodně vzadu. Jako kdyby někdo nechtěl, aby se dostala na světlo a někdo si ji přečetl. Našla jsem kapitolu: oheň. Dočetla jsem se v ní o tom, že zrodí-li se ohnivé zvíře, jedná se o část duše, nějaké žijící osoby. Ovšem, která před tisícem let zřejmě zemřela a ta část její duše jí byla odejmuta, protože byla veskrze zlá. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dále se tam psalo, že zvíře zabíjí, dokud se zpět ty dvě duše nespojí. Aby se tak stalo tak musí živá osoba přijmout svou úlohu a začít věřit! Nicméně pod čarou bylo varování, že spojí-li se duše opět v jeden celek, může zlá část převážit nad dobrou a pak by celá šla do očistce. Nevěřím na takové nesmysly (což nemohu před nikým přiznat), ale jak jinak si vysvětlit jeho přítomnost… ovšem to riziko! Nechci projít očistcem. Ale mám nechat ty lidi trpět? Kladla jsem si otázky, a chyběli mi odpovědi. Asi dva měsíce se ve vesnici nic nestalo. Myslela jsem si, že už je to za námi, ale mýlila jsem se. Další mrtvola a další hrůzný večer! Už jsem to nemohla snést! Šla jsem faráři povědět pravdu. Jenže on mi neuvěřil. Označil mně za čarodějnici! Odvedli mne do jakési cely a měla jsem být druhého dne upálena. Na hranici už bylo klestí a kůl stál pevně v zemi! Zbudovali jej přes noc. Nemohla jsem spát a poslouchala jsem rány kladiva. Už byl skoro večer a mě vyvedli ven. Lidé na mě házeli zeleninu a mí vlastní rodiče křičely urážky. Když se slunce dotklo špičky nejvyššího stromu v lese. Honza, mlynářův syn hodil na to klestí louč. Hranice vzplála a já cítila nesnesitelné horko! Pak mě začali pálit nohy. Křičela jsem, ale nikdo mi nepomohl! A najednou jsem zaslechla zaržání, už jsem byla v agónii, v pokušení zjistit jaká je smrt, okusit ten hořký kalich. Vypít ho až do dna! Ale ona mě nenechala, nechtěla se vrátit do pekla, ze kterého vzešla. A pak jsem uviděla něco, o čem jsem si nebyla dlouho jistá. Zdálo se mi, že černá klisna běžela ke mně a na jejím hřbetě seděl, krásný mladý muž. Měl černé vlasy, a jak má klisna běžela rychle, vlály mu ve větru. Ostře kontrastovali s jeho bílou košilí a rudou šálou. Zakřičel, aby to uhasili, ale už jsem byla skoro mrtvá. Oheň kolem mne hučel a já nebyla schopna naprosto ničeho. Jediné co si dále pamatuji, jako kdybych o tom snila, je: Že On Seskočil z mé klisny a rychle přeřezal má pouta. Shodil mne z té proklaté hranice a vypadal, jako kdyby chtěl vesnici srovnat se zemí. Lidé stáli hrůzou zkoprnělí, a když jsem se postavila, cítila jsem, jak mnou probíhají plameny vzteku. Cítila jsem, že to je můj osud. On byl mým osudem! V tu chvíli se okolo mě začala šířit záře, tak silná, že si mnozí okolo mne museli zaclánět oči. Najednou jsem cítila, že mě cosi vyzvedá do vzduchu a ovíjí se okolo mne. A pak ta bolest! Jako kdyby mne někdo rval z těla! Jako kdyby mne někdo chtěl rozpůlit! Zkroutila jsem se! Vypnula hruď a prohnula se v zádech! Ohnivá pouta okolo rukou a nohou mi nedovolila se pohnout! A pak klid. Neskutečný klid. Pamatuji si, že mě napadlo, jestli je to takové i v ráji. Vzhlédla jsem a ve mně se rozvinul pocit, něčeho… jako kdybych potkala někoho, kdo mi dlouho scházel! Ve vzduchu přede mnou se vznášela postava. Krásnější! Přitahovalo mě to k ní a jí ke mě. Když jsme stáli u sebe úplně, byla průzračná a když jsem sklonila hlavu, všimla jsem si, že já jsem stejná, jako ona. Najednou jsem se cítila lehká. Ta kráska ke mně přicházela a já jsem se chtěla sklonit. Její oči byly teplé a laskavé. Pak se ozval nádherný hlas! Ten, který jsem slýchávala ve stromech, v zurčícím potůčku i v šepotu našich polí. Hlas boha! Postava se zastavila a zaposlouchala se, stejně jako já. Hlas k nám promlouval a říkal, abychom si z našich předešlých zážitků a chyb vzali ponaučení. Abychom se jim snažili vyhnout. Když hlas umlkl, postava se začala zase přibližovat. Vztáhla ruku a já také. Dotkli jsme se prsty, pak dlaněmi, čím jsme byly blíž, tím méně se nám to líbilo a pak mne políbila na rty. Dlouze. Znovu se vše rozzářilo! Ozvala se hudba a já se náhle probrala na zemi. Vedle mne stál On a usmíval se. Vesnice zmizela a já si náhle vybavila pláň. Okolo mne ubíhala krajina a slyšela jsem klapot kopyt. Začali mne nesnesitelně bolet nohy. V krku jsem měla vyprahlo a v uších mi zněo řehtání koně. Radostné řehtání! Nedokážu vysvětlit, zda to byla vzpomínka na cestu z vesnice, či mé vzpomínky na dobu kdy má druhá polovina, byla klisnou. Jen mě zarazila jedna maličkost. Stáli jsme na okraji lesa. Před námi se rozkládala pole. A za mnou se tyčila uhasínající hranice. Ovšem domy zmizely…

KONEC