Krysí děti II.

KAPITOLA DRUHÁ

Je těžké najít si práci, když jediné, co jste doposud dělali bylo pouhé klepání do klávesnice ve školní lavici. Úřad práce je synonymem pro zoufalství a zbytečné naděje. Z dlouhého stání ve frontě Markétě chytaly křeče do chodidel a stále nemohla dohlédnout ani ke stolku recepční. Stěny byly pokryty rudou tapetou, která dráždila mozkové závity čekajících stejně jako bezvýchodnost jejich situace. Jen v okruhu dvou metrů bylo sedm adeptů na tuberkulozu, či žloutenku typu C. Toužebně si představovala horký proud vody, kterým se doma polije, jak se namydlí a pemzou si vydrhne každý centimetr těla, pokud do té doby nepomře zápachem potu a nekonečným čekáním.
Než došla k úřednickému pultu, stačila přečíst celé dnešní noviny včetně sportovní rubriky. A to už znamenalo opravdové zoufalství. Slečna za přepážkou očividně znavená nekonečným přílivem živoucích trosek pohlédla přes vějíř černočerných řas.
,,Vyplněný formulář máte?“
Markéta jí podala zaškrtaný dotazník. Zajímalo by ji, jak odpověděli ostatní například na otázku ,,Jak často užíváte alkohol?“ Ve frontě za ní stál muž, z jehož dechu se dalo určit, že si zavdal už ráno. Z řečí, které si vyměňoval se svým sousedem, pochopila, že u ranního životabudiče nehodlá zůstat. Během chvil, jež strávila vyplňováním formuláře, začala muži rozumět. Pokud ji čekají další návštěvy úřadu, bude se také muset posilnit, aby se tato drsná zkušenost stala o něco snesitelnější.
Slečna projížděla odpovědi:,,Podstoupila jste někdy protialkoholní, či protidrogovou léčbu?“
Zavrtěla hlavou a nevědomky ji uklouzl úšklebek.
Úřednice ukázala rudě nalakovaným nehtem na prázdný řádek a dramaticky obrátila oči v sloup: ,,Tak prosím vás zaškrtněte tady tu kolonku, proboha!“
Vrtěla nechápavě hlavou a klem uší ji cinkaly zlat kruhy.
,,Výpis z trestního rejstříku máte?“
Markéta otevřela pusu v němém úžasu. Vůbec ji nenapadlo si o něj zažádat. Bude sem muset znovu, sakra...
Nasadila co nejlítostivější tón: ,,Nemám, slečno, ale nikdy jsem žádné problémy neměla, ani na internetu nepsali, že tu něco takového požadujete...“ Prosím, prosím, prosím, ty krávo, jen mě neposílej domů!
,,To se nemůžete divit, že se vyptávám, NÁM pak nadávají, co jim posíláme,“ utrhla se na ní úřednice zíraje neustále do monitoru.
Pak zničeho nic vyhrkla: ,,Nechcete do armády?“
Vzpomněla si na svoji seminární práci odmítající násilná řešení válečných konfliktů. To by bylo symbolické zakončení univerzitní dráhy. Představila si sama sebe v zelené uniformě a obrátil se jí žaludek. Už jen ta barva byla odpudivá.
,,Proboha, ne, nechci!“
,,Připadala jste mi jako takový chlapecký tip.“
Za zád se ozvalo chlapské uchichnutí a něco ve smyslu ,,zas tak malý je nemá“. Pomalu jí s tou ženskou docházela trpělivost. Výstřih se jí nadýmal povážlivě, div neprasknul. Vsadila se, že stejně tak ji přetékají boky.
,,Uvádíte, že máte certifikát z angličtiny. No, ten má dnes opravdu kdekdo.“ Zdálo se jí to, nebo se v jejím hlase zračila škodolibost?
,,Ještě z francouzštiny,“ dodala bez jakékoliv naděje na úspěch.
Úřednici to vytrhlo z netečnosti, trochu zklamaně pronesla: ,,Tak to vlastně máte docela štěstí. Ráno volali z jedné jazykové školy, shání...“ vzala si do ruky nějaký papír a odříkávala: ,,...shání doslova mladého či mladou perspektivní, perspektivního lektora či lektorku v začínající jazykové škole. Atraktivní vzhled výhodou...“ Ještě jednou si ji změřila pohledem a dodala: ,,Budiž... Chcete se o tu práci ucházet?“
Na chvíli se zamyslela. Rozhlédla se kolem a představila si, kolikrát by ještě musela absolvovat podobný pohovor.
,,Ano,“ řekal nahlas víc než zamýšlela, předstíraje, že neslyšela pochybovačné narážky na svůj vzhled.
Slečna ji vrazila do ruky leták s patřičnými informacemi a věnovala se muži za ní.
Markéta se prodrala ke vchodu, kde si v automatu koupila láhev vody. Vypila jí celou naráz. Líbilo se jí, jak jí proud perlivé vychlazené kapaliny propláchl hrdlo nepochybně okupované armádou bacilů. Kráčela domů celou cestu pěšky, i když drobně pršelo. Přemýšlela, jestli je nějaká šance, že se v zimě objeví sníh. Každý rok 11. listopadu se vypisovaly kurzy na sázky tipu: ,,Napadne aspoň 10 centimetrů sněhu do poloviny ledna.“ Její otec rovněž sázel, pak sledoval pečlivě počasí a každou rodinou večeři, kterou se jim podařilo strávit společně, obtěžoval jí a matku náleháním, co si myslí. Obvykle celé čekání na sníh skončilo demonstracemi ekologických aktivistů, kteří mávali transparenty s ledními medvědy a volali po návratu do lůna přírody. U této myšlenky veškeré jejich snažení zůstalo, v půlce ledna si uvědomili, že není kam se vracet. I když se globální oteplování stalo příčinou toho, že se sníh objevoval pouze na vánočních ,,e-cards“, vláda odmítala podniknout něco jiného, než snížit příděly nafty a benzinu autobusům převážejícím děti do školy a nemohoucí na nákupy.
Poprvé během roku stráveném v Ostravě v PAVOUKOVI měla opět příležitost se procházet milovanou Prahou. Zvláštní, že i za tak relativně krátkou dobu v její historii se změnila. Po ulicích jezdilo o něco více drožek než dřív. Teď v dopoledních hodinách v nich z větší části seděly matky s dětmi, oblečené podle posledních výstřelků módy, což znamenalo, že se děti podobaly zrůdičkám z komiksových příběhů. Co se týkalo kočárů, usoudila, že je největší snobárnou jet v bílém voze taženém šedými koňmi. Nebo alespoň v těchto seděly nejlépe oděné ženy. Naneštěstí počasí trendům obvykle nepřeje, takže z celé parády zbyla bílá pouze střecha. Ušklíbla se, Lundákovi sice patřili ke šťastlivcům, kteří měli auto s docela četnými příděly benzinu, ale na kočár to nebylo. Docela by se její matce hodil. Trávila většinu času ve vile sama. Hrdě odmítala služebnictvo, které ji otec nabízel. Tvrdila, že stejně neví, jak by se s ním domluvila, protože se prý nehodlá učit čínsky, či nedejbože nějakým africkým nářečím. Ostatně kdyby ji někdo upřel leštění otcovy sbírky angličáků, nejspíš by se doopravdy zbláznila nudou. Několikrát do roka se matčiny frustrace nahromadily a vyšly ven. Markéta z hořkých e-mailů snadno dokázala vyčíst, že se doma opět odehrála bouřlivá hádka. Paní Lundáková si toužebně přála vrátit se do práce, kterou zbožňovala. Předtím, než šla Markéta na střední školu, vlastila kosmetické studium, a to poměrně dobře prosperovalo. Otec ji ho však prodal, neboť rychle potřeboval peníze na některý ze svých obchodů. K tomu ještě přidal argument, že ženy úspěšných mužů nepracují a že by se jednou rád dožil teplých večeří a uklizeného bytu. Od té doby mezi jejími rodiči zavládl chlad. Věděla, že spolu zůstávají jen proto, aby otec u soudu nemusel přiznávat celý svůj majetek a nedejbože dělit se o jeho polovinu.
Markétu uklidňovalo, že na tom rodiče ostatních nebyly o nic lépe, většina z nich měli rodiče definitivně odloučené. Pokud někdo žil v nepřirozeně dlouhotrvajícím svazku, zakládalo se manželství zpravidla na hluboké přetvářce. Případně její přátelé byli dílem nezávislých svobodných matek, které měli čas na kariéru, jen ne na hledání partnera. Výjimkou nebyly ani homosexuální páry. Už ani nad těmi se nikdo nepozastavoval. Současný rok 2023 byl vyhlášen Mezinárodní organizací pro světový mír Rokem lásky a tolerance, takže počet homosexuálních manželství ještě více narostl. Prakticky to znamenalo, že v Latinské Americe vypukly hromadné demonstrace organizované církví, kterým se v Univerzitě progresivní mládeže jen smáli. Při vzpomínce na školu jí začaly znovu téct slzy. Procházela se po Václavském náměstí, odmítala žebrající Indky s dětmi na zádech, protože sama neměla v kapse ani korunu. Poslední drobáky utratila na úřadě za použití WC a v automatu na pití.
Netušila, co bude dělat v Praze, když všichni její přátelé studují mimo ni. Včera dostala jedinou smsku od své kamarádky. S Emou seděly o přednáškách často vedle sebe a celou hodinu ekonomie dokázaly prodrbat. Po tom, co se dověděla, že Markéta odchází, vzmohla se na pouhé: ,,Tak ať se ti daří!“ Žádné přemlouvání, aby se vrátila, nebo něco o tom, že školu zvládne... Už zase cítila, jak se jí do očí tlačí další příval pláče. Proto se rychle koukla na letáček z jazykové školy. Nacházela se kousek od centra města, v Lublaňské ulici . Přemýšlela, že by se tam šla nahlásit ihned, aby to celé měla z krku. Podívala se do výlohy jednoho obchodu, aby zjistila, že díky dešti a slzám vypadá jako klaun na konci náročného výstupu, což asi neodpovídá požadavkům atraktivního vzhledu. Sáhla do kapsy pro svůj telefon a vyťukala číslo.
,,Jazyková škola Babylon, u telefonu Galina Maljenkovová. Máte přání prosím?“
Zhluboka se nadechla, protože mluvení s neznámými lidmi po telefonu se jí ze srdce příčilo: ,,Dobrý den, tady Markéta Lundáková. Na pracovním úřadě jsem na vás dostala kontakt, prý sháníte lektorku francouzštiny. Mám mezinárodní certifikát velmi pokročilé úrovně a...“
Žena jí přerušila: ,,Výborně, mohla byste se dostavit dnes ve tři hodiny?“
,,Bude mi potěšením,“ vydechla úlevou, že nebude muset jít hned.
,,A vemte si prosím s sebou vaše Curriculum Vitae,“ dodala slečna Maljenkovová a zavěsila. To spojení ,,Curriculum Vitae“ napovědělo, že se bude muset velmi pečlivě připravit. Pořádně zrychlila krok a došla na tramvajovou zastávku. Stejně jako v kteroukoliv jinou denní i noční dobu byla nemilosrdně nacpaná. Město nestíhalo odbavovat rostoucí příliv těch, kteří si nemohli dovolit auto, ani drožku. Navíc do města přicházelo každým rokem víc a víc cizinců zkoušející štěstí v zemi jen o něco málo vyspělejší než je ta jejich.
Musela čekat ještě dvacet minut na třetí tramvaj, než se dostala k nastupovacímu stupínku. Pozorovala reklamy na stěně tramvaje, aby zjistila, že stát vyhlásil válku s nízkou porodností. Stěny byly polepeny slogany jako ,,Děti vám do života vnesou radost“, nebo ,,Je třeba omladit stárnoucí populaci.“ a konečně,,Hormonální antikoncepce obsahuje jedy!“. Poslední větě se musela smát. Nedokázala si představit, že po přečtění letáku vyhodí své pilulky. I když, zarazila se, jí asi dlouho k ničemu nebudou. Překvapilo jí, jak málo ji Petr chybí. Na rozchodovou smsku vůbec neodpověděl. Tím líp. Lyžování s ním bylo skvělé, ale to je asi tak všechno, co zbylo z tří měsíčního vztahu a na co bude ráda vzpomínat.
O třináct stanic později, a po důkladném rozebrání života, konečně dorazila na zastávku poblíž jejich vilové čtvrti. Měli dvoupatrový domek se zahradou a menším krytým bazénem, která byl teď na zimu přikryt folií. Dřív se po zahradě proháněl jejich irský setr, miláček Harry, jenže poté, co jim ho někdo otrávil, matka další zvíře odmítla. Harry spočíval pod japonskou třešní, protože se s ním matka tvrdohlavě odmítla rozloučit a umístit jej na zvířecí hřbitov, přestože pohřbívání zvířecích mazlíčků, a nejen jich, na domácí půdě bylo přísně zakázáno.
Odemkla dveře do prázdného domu. Párkrát zavolala do haly, jestli je někdo doma. Nebyl. V široké hale se světlou kostkovou dlažbou se její hlas nepříjemně rozezněl. Na stole stál talíř s jablečným koláčem a vzkaz, že je matka u své kamarádky. Trochu se jí ulevilo, neměla vůbec náladu vyprávět ponižující čekání na pracovním úřadě.
Markéta rychle vyběhla po schodech nahoru do koupelny, kde si dopřála slibovanou sprchu. Navoněla se vším možný, až z jejího těla odlétávaly pěnové bubliny po celé koupelně. Když se domyla, pohlédla do velkého zrcadlo, které se táhlo přes celou stěnu.
Žena na úřadě práce měla pravdu. Byla spíše chlapecký tip - široká ramena, rovné boky a malá prsa. Naštěstí to vynahrazovaly dlouhé nohy a docela ploché břicho, které pokaždé před zrcadlem zatáhla. Obličej měla nezajímavý a nudný, naštěstí bez nějaké těžko zakrytelné vady, jako např. velkého nosu. Oříškově hnědé vlasy zplihle rámovaly protáhlý obličej, proto do nich vmasírovala patřičnou dávku pěnového tužidla. Vytáhla matčinu kosmetiku a začala si malovat lepší obličej. Málokdy se líčila, vzhledu nepřikládala zvláštní důležitost. Patřila na škole ke kroužku ,,uvědomělých intelektuálek“ které pohrdaly hloučkem blonďatých růžovek. Je až směšné, jak se třídy všude na světě dělily do stejných skupin: intelektuálové, barbíny a metrosexuálové a zbytlá směska shrnutá pod název ,,ti divní“.
Když ve dvě hodiny odcházela z domu, cítila se sebevědomě a silně. Včerejší smutek se zdál být tak daleko, skoro se začala těšit, jestli jí to s vyučováním francouzštiny vyjde. Na mapě doma hledala, kde přesně se škola nachází, nechtěla si kazit den hledáním ve spletitých pražských uličkách v části, kde si nebyla tolik jistá. Vypadalo to, že se škola nachází dál od centra než doufala.
Jízdu tramvají strávila prohlížením svého životopisu, který měla napsaný ze semináře žurnalistiky a který se jí teď hodil. Připadal jí až směšně krátký, opravdu toho moc nezažila, ani na brigády nikdy nechodila. Nevěděla, jeslit se víc zlobit na sebe, nebo na rodiče, kteří jik tomu nikdy nepřinutili.
Vystoupila z tramvaje a dala se do hledání. Lublaňská ulice byla plná omšelých starých domů. Na zemi se válely odpadky a mezi nimi probíhaly krysy. Stejně jako všude ve větších městech, ani tady radnice prohrávala válku s odpadem. Konečně našla budovu jazykové školy. Byla nenápadná jako sotatní domy, jen nad vchodovými dvemi měla umístěný červenobílý transparent. Zazvonila na zvonek. Přišla jí otevřít vysoká žena, která se představila jako majitelka školy, ona Galina Maljenkovová, se kterou hovořila po telefonu. Uvedla ji dovnitř a tmavou chodbou ji zavedla do své pracovny.
Galina byla čtyřicátnice s černým mikádem ve vínovém kostýmku a rtěnce ve stejné barvě. Vypadala jako žena z černobílých filmů, které promítaly ve filmových klubech jako kuriozitu. Šířila kolem sebe silnou vůni parfému, jež byla stejně pronikavá jako její pohled.
,,Posaďte se“, vyzvala Markétu rázně a ukázala na židli až moc blízko jejímu pracovnímu stolu.
,, Tato jazyková škola funguje ani ne měsíc, teprve si sháníme klientelu,“ odříkávala pomalu s nepatrným ruským přízvukem, který ji prozradil o něco tvrdší výslovností než bylo třeba, aby se jí posléze hlas až šišlavě zavlnil. Pročítala si Markétin životopisa poklepávala u toho nohou.
,,Nu, opravdu jste toho moc neprošla, ale mladá jste a zřejmě i chytrá. Proč odcházíte ze školy?“ nastolila otázku, které se bála.
Markéta váhala. Odpověď si promýšlela už v tramvaji, ale teď nějak nevěděla, jak odpovědět. Rozhodla se, že bude upřímná.
,,Nedařilo se mi tak, jak jsem si představovala. Zkazila jsem závěrečnou práci a tak nějak...myslím, že je na čase se trochu otrkat v normálním životě.“
Galina kývla, jako že rozumí.
,,Podívejte, slečno Lundáková. Já beru vás. Doufám, že nedělám chybu a že si budete svého místa vážit. Z téhle školy hodlám vybudovat něco na...,“ chvíli hledala slova ,,na úrovni, ano, to je to slovo. A tomu budou odpovídat i naši vyučující. Nastupujete v pondělí.“ Pak vytáhla ze stolu objemné desky plné natištěných papírů.
,,Tohle je řád naší jazykové školy a pokyn pro vyučující. Samozřejmě pro začátek, kdybyste problémy s výukou měla, budu vám úplně k dispozici, pravidelně pro lektory pořádáme semináře. Teď můžete jít. Nějaké otázky?“ poslední větu řekla tím způsobem, který žádné otázky nepřipouští.
,,Ne, vše je v pořádku. Moc vám děkuji,“ vyhrkla rychle, aby Galinu zbytečně nezdržovala.

Doma v hale ji čekal otec. Byl to muž střední postavy s širokými rameny, jemuž se pod značkovou tmavě šedou košilí vzdouvalo bříško. Původně světle hnědé vlasy, stejné jako měla Markéta, protkalo pár šedin. Jeho umně upravená bradka však byla stále jemně narezlá, jak si ji Markéta pamatoval už od dětství. Vždycky se ho trochu bála. Možná za to mohl hluboký hlas, nebo to, že málokdy býval doma.
,,Ahoj!“ pozdravila nejistě v předtuše nepříjemného rozhovoru.
Ani neodpověděl na pozdrav a hned v teatrálním gestu roztáhl ruce.
,,Dcera odchází ze školy a otec, který platil školné, se to opět dovídá jako poslední.“
Rozhlédla se po široké hale, zda není poblíž někde matka, která by ji přispěchala na pomoc. Podle řinčení hrnců v kuchyni poznala, že si bude muset poradit sama.
,,Omlouvám se, ale nebyl jsi včera doma.,“
,,Na co ti platím telefon?“ řekl s nebezpečně širokým úsměvem.
,,Výsledky jsem se dověděla až večer, nechtěla jsem tě rušit, nevěděla jsem, jestli nemáš jednání,“ pronášela co nejsmířlivějším tónem. V duchu se pochválila za zmínku o jednání. Samozřejmě, že v deset večer žádné jednání neměl. Pravděpodobně trávil příjemný čas u některé ze svých kamarádek.
Výraz v jeho obličeji prozradil, že uhodila hřebíček na hlavičku.
,Podívej, do školy tě už nutit nemůžeme. Už jsi rok plnoletá. Jen bys to měla ještě zvážit. Slib mi to prosím,“ dodal důrazně.
Oddechl si. Bála se, že rozhovor bude mnohem delší a nepříjemnější. Kývla hlavou a odešla s ním do jídelny.
Matka byla stále v kuchyni. Markéta za ní přišla, jak to dělala ráda od dětství, aby se podívala na pířpravu jídla. Milovala máminu kuchyni i to, jak se jí zručně hýbaly prsty. Matka jí podala talíř, aby jej jako prvnímu donesla otci. Kuřátko s propečenou kůžičkou rozvonělo celé patro domu. Večeřeli ve velké jídelně s oválným stolem z tmavého mahagonu, který byl příliš velký na čtyři židle. Bohužel ta čtvrtá židle byla téměř vždy neobsazená.
,,Jak jsi dopadla dnes na úřadě, miláčku?“ pomohla ji maminka se začátkem konverzace.
,,Vlastně docela dobře. Příští týden nastupuju jako fancouzská lektorka do jazykovky,“
Matka se usmála.
,,Tak to jsi měla velké štěstí, dneska je málo práce. A už vůbec ne práce, kde se mysl. Bála jsem se, že půjdeš někam do továrny.“
Otec odložil vidličku, na které měl napíchlou pečenou bramboru.
,,Nesmysl, Markéta nikdy rukama pracovat nebude. Vlastně jsem ji chtěl nabídnout místo sekretářky u mě v kanceláři. Co?“ Podíval se na ni ve velkém očekávání. Paní Lundáková nadzvedla levé obočí.
,,Páááni,“ protáhla v neskrývném úžasu ,,Helenka odchází na mateřskou? Mám se připravit, že budeme platit alimenty?“
Pan Lundák odložil příbor úplně. Markéta věděla, že se hovor o její budoucnosti stáčí úplně jinam.
,,Ne, už jsem slíbila, že příští týden nastoupím. Stejně nevím, co taková sekretářka dělá...“ pokusila se zachránit situaci.
,,To tvůj otec taky ne, zlatíčko. Jako jeho dcera bys totiž měla jinou náplň práce než Helenka, míň by tě u toho bolely stehna.“
,,Mileno, prosím tě nezačínej zase...“
Paní Lundáková však nemínila skončit. Už předtím v kuchyni si Markéta všimla otevřené lahve vína, takže chápala, proč je její matka tak rozjetá.
,,Vlastně jsem přemýšlela, že bychom si mohly s Markétou znovu otevřít kosmeťák. Mluvial jsem s prá svými přítelkyněmi. Klientelu bych měla.“
,,O tom se s tebou nebudu zase bavit. A jezte, krucinál,“ hlas otce se nepříjemně zvyšoval.
Paní Lundáková odsunula prudce židli, která se na dlažbě trochu zakymácela.
,,Proč ne? Proč doprdele nemůžu taky pracovat? Nenávidim tenhle dům, nenávidim každodenní chystání večeře, kdy není ani jistý, jestli sem zavítáš. Díkybohu, že Markéta odchází ze školy, aspoň tu nebudu pořád tak sama.“
,Díkybohu, aspoň na ní dohlídnu', pomyslela si v duchu a věnovala se svému talíři. Obvyklá rodinná hádka ji nemohla připravit o chuť k jídlu, navíc mámino vaření předčilo veškeré polotovary školní jídelny. Mezi cinkáním jejího příboru zanikly veškeré řeči o tom, jak si nemohou dovolit druhý podnik na úkor otcova pivovaru. Možná díky její přítomnosti hádka skončila netradičně dobře. Pan Lundák svou ženu objal, slíbil ji, že může přijímat pár klientek u sebe doma, a společně se odebrali po schodech do ložnice. Markéta na svůj talíř přihodila ještě matčino kuřecí stehno a odebrala se do obýváku před televizi, aby zbytek večera vychutnala přátelské rodinné prostředí.

Martin seděl u jídelního stolu a dával si k snídani už čtvrtý rohlík s máslem, k tomu srkal oblíbené kakao natolik husté, až jej nerozpuštěné zbytky prášku škrábaly v krku. Strávil celý týden zavřený v bytě, aniž by se snažil sejít s některým ze svých přátel. Jednak nechtěl zbytečně rozčilovat mámu, v čemž mu pomáhaly vzpomínky na levnou vodku, kterou posledně pil, a tělo poseté modřinami, ale především mimo Podměstí téměř žádné přátele neměl. Když dojídal špičku posledního rohlíku, ozval se v zámku klíč. Jeho matka se vrátila z ranní prohlídky svého butiku na Národní třídě, při níž obvykle vynadala prodavačkám, které se flákaly, naaranžovala dražší zboží, aby o ně zákaznice doslova zakopávaly, a spočítala peníze v kase. Svojí práci milovala, neboť jí, na rozdíl od Martina, jak ráda zdůrazňovala, přinášela radost a peníze. Její krédo bylo ,,O styl jde především“, až pak člověk posoudí, co máte v hlavě či v rukou.
Přistoupila k jídelnímu stolku, ododila svůj rudý kašmírový šál a s rozmáchlým gestem položila na stůl bílou obálku a noviny. Martin po nich chňapl a pročítal úvodní stránku. Černobílá fotka zachycující demonstranty bojující za zákaz antibiotik a hormonální antikoncepce kráčející londýnskými ulicemi. Vesměs se jednalo o mladé lidi pyšné na to, že se jim aspoň na chvíli podařilo ochromit dopravu. Martin nechápavě vrtěl hlavou a v koutcích mu cukalo, matka mu však přistrčila obálku pod nos, protože jméno na její hlavičce patřilo jemu, Martinu Škodnému. Na zadní straně byla samozřejmě vytištěna hlavička PAVOUKA a Střední biochemické školy J. Heyrovského.
,,Tak už to rozevři,“ řekla paní Škodná překvapivě klidným hlasem. Nepochyboval o tom, že jeho vyhazov řádně oplakala, ale teď se zřejmě rozhodla navrátit domácnost do klidného stavu.
Otevřel obálku a v rychlosti přelétl úvodní stranu.
,,...vyloučen z důvodu účasti na nezákonné demonstraci. Vzhledem k tomu, že jste však dosahoval velmi přijatelných studijních výsledků, vedení školy se rozhodlo vás vyloučit na konec školního roku s možností příští ročník opakovat, zaplatíte-li vymazání zápisu v trestním rejstříku ve výši 5 000 euro a napravil tak dobré jméno školi. S pozdravem ředitel školy, Ing. K. Škvor.“
,,Ukaž!“ nevydržela to paní Škodná.
Stejně jako Martin, i ona rychle přehlídla celou stránku, s tím rozdílem, že u částky pokuty suše polkla.
,,Je to hodně, viď,“ tiše pronesl.
,,To je,“ přisvědčila smutným hlasem a odešla ke kuchyňské lince. Předstírala, že se plně věnuje škrabání brambor, jenže Martin ji znal příliš dobře, aby věděl, jak ji hlavou prolétávají plán na sehnání oné částky. Možná, že by byla ochotna i vykrást banku, jen aby syna dostala zpátky na školu.
,,Víš co, myslím, že bys měl napsat svému otci. Nejspíš je na čase, aby trochu zainvestoval do tvého vzdělání a konečně se užitečným způsobem podílel na tvé výchově.“ V očích se jí zableskl čertík pomsty. Martinův otec žil se svojí přítelkyní v Německu. Nejvíc jeho matku štvalo, že jí utekl s nejlepší prodavačkou jejího butiku, a tak jí uštědřil dvojitý zásah.
Po chvíli přemýšlení dodala: ,,Víš co? Já mu zavolám sama, to bude nejlepší...“ Začala se natahovat pro telefon, který měla na poličce s kořením. Po tváři se jí proháněl zlomyslný úsměv, který se rozšiřoval s každým vyťukáním číslice.
,,Budeš to mít drahé, do Německa.“
,,Nevadí, udělám to ráda, lepší než po mailu,“ nenechala se odradit. Martn si jen povzdechl a napjatě čekal. Telefon zazněl čtyřikrá, než jej pan Škodný zvednul. Jeho hlas zněl překvapeně, protože s bývalou ženou obvykle komunikoval přes právníka.
,,Ano?“
,,Ahoj, Borisi, jak se daří?“ pronesla paní Škodná vesele, ale na odpověď nečekala.
,,Tvého syna vyloučili ze školy, ale ještě není vše ztraceno, neboj. Stačí zaplatit pět tisíc euro a je to zameteno pod koberec.“
Na druhém konci sluchátka zavládlo ticho, které se zhmotnilo do houstnoucí atmosféry.
,,Ježiši, to je vůl,“ vydechl a Martin sedící stále na židli s sebou škubnul, protože tato slova byla po půl roce první, jaká od otce slyšel.
,,Víš...“ očividně hledal slova, aby prostě sdělil, že nemá přebytečných pět tisíc na zažehnání synových průšvihů: ,, Zrovna teď na tom nejsem nejlépe, obchody nejdou, jak by měly, a Ulrika čeká dítě, tak se chceme přestěhovat...“
Matka stáhla obličej do bolestné grimasy a protočila panenky: ,,To je hezké, gratuluji, už jsme si s Martinem říkali, že tvé reproduktivní schopnosti nejsou to, co bývaly...“
,,Nebuď prosím sarkastická,“ vztekle odsekl. Ani se nesnažil zakrýt, jak ho celý hovor obtěžuje.
,,Nejsem,“ medovým hlasem pronesla paní Škodná, a pokračovala reklamních sloganem ,, děti vnáší radost do života“, který se stal součástí vládní kampaně pro omlazování populace.
Martinova matka nehodlala přestat: ,,Ano, opravdou radost... Jenže se to pak v určitém období zlomí a jsou samý průser. Takže jestli nechceš, aby měl tvůj syn zkažený život, pošli mi na účet tři a půl tisíce, protože já víc dát nemohu!“ Teď už hlas neměla klidný, s každým slovem se tón o něco zvyšoval.
,,Sakra, to na něj nemůžeš dávat pozor?“ oplatil Boris Škodný mnohem hlasitěji.
,,To nemyslíš vážně, už teď je ten kluk apoň o patnáct cenťáků vyšší než já, pochybuju, že počká, až si jeho matka přistaví židli, aby ho mohla proplesknout! Kde jsi byl, když přoteboval pár facek?“
Na to nebylo co dodat. Ve sluchátko už podruhé během hovoru zavládlo na chvíli mrtvolné ticho.
Paní Škodná se nehodlala vzdát: ,,Podívej, já chci, aby se vrátil do školy, nechám ho pár měsíc pracovat, a on se naučí sekat latinu. Prodej auto, co já vím, ale ty peníze mi dáš, jinak ti ho šupem pošlu do Berlína a chci vidět, co otmu řekne ta tvá slepice,“ zaklapla telefon a odhodila jej na stůl. Pak se zářivě usmála na syna
,,Pokud se nepletu, do týdne tu mám peníze na účtě. A to s tou prací jsem myslela vážně! Válet doma tě nenechám!“
Kývl hlavou, počítal s tím, že ho nenechá do příštího semestru doma, jen si nedovedl zatím představit, co bude dělat.
,,Moje kamarádka Galina otevírá novou jazykovku. To by byla docela dobrá ulejvárna, než si najdeš nějakou brigádu, ne?“ Popadla do ruky škrabku na brambory a krájela sulpky s takovou razancí, že odlétávaly po celé kuchyni.
,,Hm...“ myšlenka na zabíjení času učením se jazyků ho moc nenadchla.
,,Ale no tak, francouzština ti docela šla, ne?“
,,Proč zrovna francouzštinu?“
,,Protože ten kurs začíná už za týden a já tě nehodlám nechat další týden tady v tomhle bytě jen tak bez dozoru,“ přecházela po bytě sem a tam, což dělala když byla nervozní. Alespoň ji to poradila psychoterapeutka coby další způsob, jak zvládnot své ostré výbuchy hněvu.
Odhodila škrabku na brambory do dřezu a stoupla si ke stolu před syna, ruce dala v útočně v bok ,,Podívej, prostě tam chodit budeš a hotovo. Nehodlám s tebou o tom vůbec diskutovat. Už jsem to Galině slíbila a nehodlám na tom nic měnit. A když se ti tam nebude líbit, aspoň se budeš víc těšit do školy, nebo do práce, mně je to koneckonců jedno, chci tě mít z krku.“
Prudce se zvedl ze židle. Její slova se ho dotkla. Připadal si jako nějaký kus špinavého hadru, který si mezi sebou rodiče přetahují. Matka trestá otce tím, že mu pošle syna do Berlína. Není tohle náhodou nějaký druh týrání dětí?
Řekl jí své myšlenky nahlas.
,,A není nějaký druh týrání matek nechat se vylít ze školy a ještě platit pokutu, mít tři záznamy v testním rejstříku v pouhých sedmnácti, což se mně, ani tvému otci doposud nepoštěstilo?“
,,Dva,“ šeptl tiše.
,,Cože?“ hlas jí nabíral na obrátkách.
,,Dva záznamy. Jenom dva,“ umíněně trval na svém. Nepočítal však s tím, že co se týče průšvihů, má jeho matka mnohem lepší paměť.
Zašermovala ve vzduchu rukou a strčila mu ji před obličej.
,,Tři!“ ukázala číslovku na prstech. ,,Ta tvoje pokuta za použití mobilu ve vlaku se taky počítá. A kdo ji platil? Taky já!“ Jejich rozhovor byl u konce. Matka odešla od rozdělaného obědu do ložnice. Nechala schválně otevřené dveře, aby se musel dívat, jak medituje na své fialové karimatce, nohy rozložené v tureckém sedu, předstíraje plné soustředění v neustálém opakování jakési mantry. Odebral se do svého pokoje a zapl počítač. Potřeboval si vymýt mozek prmitivními střílečkami, když mu pípl mobil. Nikolaj mu už asi potřetí v týdnu nabízel nějaký nadpozemský zážitek v Podměstí. Něco fantastického, něco co ještě nezažil. Martin na jeho zprávy od posledního setkání nereagoval. Hodlal se Podměstí opravdu nějaký čas vyhnout, jenže, ač si to nechtěl přiznat, cítil, jak ho to tam zase táhne. Vztekle vypl telefon a dvě hodiny střílel mutanty na kaši.