Melwin II

Melwin rychle prchal z hořícího města. Celé tělo ho pálilo, měl spoustu drobných šrámů a pravou ruku lehce popálenou.
I ve svém neexistujícím nose cítil štiplavý pach kouře. Slzeli mu z něj oči a nemohl pořádně dýchat. Jeden z asi pětičlenné skupiny obránců města, kteří měli v úmyslu jej zabít na něj vykřikl něco, co zaniklo v nedalekém výbuchu.
Melwinovi zbývalo překonat už jen dvě stě metrů vzdálenou městskou bránu aby byl konečně volný. Stráž, která je vždy v bráně jej na štěstí právě asi pronásledovala, takže cesta byla volná.
Proč jej vlastně pronásledují? Město je v plamenech, v troskách a oni sále bojují za jeho záchranu? Musí jim být přece jasné, že město do rána podlehne požáru a už nebudou mít za co bojovat.
Melwin slyší dětský pláč, znenadání přerušený zásahem kopí do jeho pravého ucha.
Kopí si odneslo půl ucha s sebou a předletělo Melwina. Nová a velmi intenzivní bolest ho přinutila zastavit a otočit se na své pronásledovatele. Tentokrát jich napočítal sedm.
Tři z nich hodili na Melwina kopím. Byli dobře vycvičeni.
Dvě kopí letěla na jeho hlavu a jedno na břicho. Nemohli však vědět, že tento útok neprojde. Melwin nastavil ruku a všechny tři letící zbraně v okamžiku spadli na zem. Útočníci, lehce v šoku vytáhli hrubé a asi 40 centimetrů dlouhé meče, známé jako koby. S bojovým pokřikem na něj vyrazili.
Po pár vteřinách však zastavili. Něco v Melwinových očích je přinutilo stát.
Byli to oči týraného chlapce, vraha a šílence.
Melwinova bolest, spojená se vstekem vytvářela mocnou kombinaci.
Nevnímal, co dělá. Bolest v jeho levém uchu, ho totálně zbavila rozumu.
Další nápřah ruky oderval jednomu útočníkovi ruku. Další přišel o obě nohy a jeden přišel o hlavu. Ze sedmi bojechtivých mužů zbyli 4. Dva z nich potřísnění směsí krve a mozku svého spolubojovníka zůstali stát na místech s nevěřícným pohledem. Další dva již utekli.
Pojďte si pro mě. To byla Melwinova myšlenka, kterou nemohl vyslovit.
„Néééééééé“, zařval jeden ze strážných a žačal utíkat. Další dva se zhroutili k zemi i bez Melwinovi pomoci.
Něco v Melwinovi vědělo, že po tomto incidentu je vše v pořádku. Nikdo na něj už nezaútočí. Cožpak musel zabít ještě tři muže? Zapálení celé vesnice jim nestačilo k tomu, aby z něj měli strach?
Melwin se otočil a pomalou chůzí se vydal ke svobodě.
Ve strážní bráně byli schovaní ještě dva muži. Klečeli hlavou ke zdi a s biblemi v rukou.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá…“
Sotva šestnáctiletý chlapec se přiblížil k jednomu z nich. Jemně mu vzal bibli z rukou.
Byl to starosta, jeho milý opatrovník. Usmál se.
Poté mu rychlým škubnutím zlomil vaz.
Bůh ti teď nepomůže. Teď jsem bůh já, byla by v tu chvíli jeho slova.
Otočil se na druhého muže a ten se slzami v očích bibli odhodil. Zjevně došel poznání, že i kdyby bůh byl, nepomůže mu.
Melwin ho stále s úsměvem na rtech nechal žít.
Poté poodstoupil pár metrů před městskou bránu, jediným východem z města Barton.
Napřáhnul ruce a velmi hlasitým tlesknutím zbortil tu hromadu kamení a nechal obyvatele města Barton napospas spalujícímu žáru.

Město Barton mělo nepřekonatelnou obranu. Jediným vchodem i východem byla kamenná, dvacet metrů vysoká brána, se spouštějícím, velmi tlustým, ocelovým mřížovím. Okolo celého města byli poté stejně vysoké hradby. Co dva metry zde byl post pro lučištníky. Skvělý bojový systém spočíval také v tom, že veteráni, vracející se z bitev, samozřejmě to byli elitní lučištníci, trénovali nováčky a vojenský režim byl opravdu přísný. Barton nepotřeboval kasárny. Vojenská služba byla brána jako pracovní úvazek. Každé ráno se voják dostavil do služby a po ukončení služby, což byl většinou trénink, občas doprovodná akce bohatého kupce, se vrátil domů.
Nikdo se nemohl dostat z Bartonu ani do Bartonu, pokud nepoužil právě onu bránu.
Nikdo nikdy Barton nedobyl.

Začínalo pomalu svítat, když Melwin pocítil ohromný hlad.
Prašná cesta, po které už pár hodin šel se neustále klikatila. Musel sejít z cesty do lesa, aby našel něco k jídlu. Pár borůvek a lesních jahod by mu mohlo pomoci zahnat ten hlad.
Nevěděl sice kam jde, hlavně že šel.
Les, sahající podle toho co slyšel snad přes celou zemi byl velmi úrodný a Melwin našel po pár metrech velký trs borůvek.
Klekl si a nenasytně si je po hrstech rval do pusy.
Když se do sytosti najedl, rozvalil se do stínu mohutného javoru.
Dopadla na něj únava. Ještě před dvaceti čtyřmi hodinami nakládal zboží. Po tom co nadcházelo, ho bolelo celé tělo. Spálená pravá ruka ho pálila a naskákali mu na ní bílé puchýřky. S nimi si nedělal starosti. Na bolest byl zvyklý. V utrženém uchu mu škubalo, ale bylo povzbuzující, že na něj stále slyší.
Pod stínem stromů, dostatečně daleko od prašné, možná hlavní cesty Melwin pomalu, i když nechtěně usínal.

Celá hora zakrvácených lidí se svíjela v bolestech. Mnoho z nich hořelo a obličeje měli rozbité. Melwin stál na kamenném výstupku nad touto masou a smál se. Říkal jim, že mají co si zaslouží.
Uslyšel kroky a otočil se. Na ohnivě rudém pozadí stál Col, s dírou v břiše. Dlouhé blond vlasy slepené krví měl podél obličeje.
„Vrať mi mou sílu!“ zakřičel na Melwina a odněkud vytáhnul Melwinovo dědictví.
Proříznul mu břicho a poté ho švihem ruky odhodil do hromady těl. Ty se kolem něj stáhly a pohřbili ho v sobě.
Melwin pociťoval obrovskou bezmoc a bolest.

Byla hluboká noc, byl velmi jasný měsíc, když se Melwin celý zpocený probudil ze svého hrůzného snu. Ve většině lesa bylo jakž takž vidět díky onomu měsíci a Melwin věděl, co ho vzbudilo. Něčí kroky. Potichu se napřímil do stínu javoru a skryt čekal. To něco bylo pár metrů od něj.
„Já tě slyším.“ozvalo se ze stínu. Byl to velmi hluboký hlas,hlas po kterém Melwinovi naskočila husí kůže po celém těle.
„Cítím tě.“chloupky na zátylku se postavily do pozoru.
Pár vteřin bylo slyšet pouze přerývané dýchání neznámého. Melwin byl vyděšený, jako ještě nikdy. Stále na něj doléhaly dozvuky toho strašného snu.
„Někde tady je to teda je.“ozval se nový zvuk, který byl až příliš tenký, jako malé holky.
„Jistě že tady je, cítím kouř a spálené maso.“tentokrát to byl hlas starce.
Melwin nevěděl, kolik jich tam je, ale už nebyl schopen čekat. Vyskočil zpoza stromů a napřáhl ruce. Jeho oči však spočinuly pouze na muži, opřeném o strom, s šedivými vlasy ač neměl o moc více než Melwin. Pomocí své síly ho Melwin připoutal ke stromu. Stále se rozhlížel, kde jsou další dva.
„Pane bože,ty jsi pěkný hnus!“ zvolal připoutaný stařeckým hlasem.
„Jo vypadá jako by bojoval za špatnou stranu.“pronesl tím hlubokým hlasem.
„Ha ha ha, špatnou stranu.“ Šklebil se a smál se pískavým dívčím hláskem.
Vždyť je to blázen, byla první Melwinova myšlenka.
„Máš prázdné ruce, proč jsou napřažené?“
Šedivý pravděpodobně ještě nepoznal, že nemůže hýbat končetinami. V tom případě je věc cti ukázat mu svou pravou sílu, pomyslel si Melwin. Pomalu začal zvyšovat tlak na jeho hrudní koš a mile se při tom usmíval.
Úsměv mu však hned v zápětí pohasnul, když se křičícímu začala měnit barva vlasů do hněda.
Poznal, že není schopen ho udržet, až když měl přes dva metry a obličej se mu protahoval.
Je možné, aby tenhle chlapík byl taky nadaným?
Pořád rostl a Melwin vytáhl dýku. Přiběhl k něčemu, co připomínalo velmi mohutného, dvě patra vysokého medvěda. Rozmáchl se, ale než stačil zjistit, jestli ho zasáhnul, odhodila ho medvědí tlapa tak silně, že myslel, že mu praskla lebka a popraskalo pár žeber. Dopadl přes deset metrů od něj a v bezvědomí se skutálel do úzké jeskyňky, která jak později zjistí mu zachránila život.