Yuka III. - závěr

Dřevěné dveře se tiše otevřely a umožnily dvojici vstoupit do dvora, který působil stejným upraveným dojmem jako celý dům. Na kamenné dlažbě se ozvaly svižné kroky. "Yuka Dameo, sám osobně!" bylo slyšet pobavený a radostný hlas mladého muže, který jim šel naproti. Přestože měl tmavé vlasy, podoba se zapřít nedala. "Yuka Inno, můj bratr - Taini, moje učednice," představil je léčitel vzájemně.
"Učednice?" na Innově tváři se zableskl zmatek. "Myslel jsem, že jsi učedníky nikdy nebral."
"To jsi myslel správně."
"Pak tedy…?" nechápal Inno.
"Všimni si, že jsi to řekl v minulém čase."
"Přemluvila jsem ho," vložila se do toho Taini. Inno se na ní usmál. "Nechovám se zrovna zdvořile, když vás tu zpovídám a ani vás nepozvu dovnitř, co? Pojďte, určitě jste neměli teplý oběd."
Usadil je k velkému stolu s ornamenty na desce a na chvíli zmizel ve vedlejší místnosti, kde byla pravděpodobně kuchyně. Pak se vrátil zpět ke svým hostům. "Určitě moji otázku čekáte, ale stejně se zeptám," zasmál se Inno rozpustile "jaká byla cesta?"
Yuka gestem mlčky vybídl Taini, aby odpověděla jako první. "Bylo to zajímavé - aspoň pro mne," dodala s lehkým omluvným úsměvem. "Nikdy jsem necestovala, takže pro mne bylo všechno nové."
"První cesta bývá většinou zlomová. Buď tě takovýhle způsob cestování začne bavit nebo ho budeš muset mlčky trpět," zašklebil se Inno.
"Myslím, že u mne platí to první," řekla a hodila rychlý pohled na Yuku.
"Cesta byla stejná jako vždy. Jen jsme se tentokrát zastavili v hostinci U šeredné Marry," řekl léčitel.
"Dali jste si tam víno?" zeptal se Inno s rošťáckým zábleskem v očích.
"Naštěstí ne," pousmál se jeho bratr a když viděl, jak se Inno tváří, dodal "myslel jsem si to…"
Do místnosti vstoupila žena, v rukou dva talíře s polévkou. "Evelyn, dlouho jsme se neviděli," usmál se Yuka upřímně. "Koukám, že se Inno může pořád těšit z tvojí přítomnosti."
Žena postavila polévku na stůl a zasmála se. "Naopak. Já jsem ráda, že tu můžu pracovat. Lepší místo bych nenašla a peníze jsou potřeba, když na mě doma čekají dvě děti a manželovi práce na poli moc nevynáší."
"Snažím se Evelyn přesvědčit, aby její muž dělal u mne na vinicích," začal vysvětlovat Inno "ale má svou práci moc rád na to, aby ji opustil."
"Tohle je Taini," chopil se Yuko zpět slova "je u mne jako učednice. Taini, tohle je Evelyn."
Žena se na Taini povzbudivě usmála: "Je dobře, že se u něj učíte. Čím víc léčitelů bude, tím líp. Lidé je potřebují."
Yuka mezitím vyndal ze své brašny složený papír a podal ho mlčky Innovi. Ten ho zvědavě rozložil a začal číst nahlas.
"Ta, jejíž kořeny spletené jsou s vašimi, v ozvěně čeká a jako rudý oheň svítí do tmy. Ta, jež ze stejné kolébky jak vy pochází, spadla tam, kde lidé nacházejí sny. Síla tří barev skrytá v mlze přinese vám to nejcennější."
Kolem stolu se rozhostilo ticho. "Napsal to otec," dodal Inno, když se podíval dolů na podpis. "Jestli to dobře chápu, tak to znamená…" otočil se zaskočeně na Yuka. Ten přikývl a dokončil jeho myšlenku: "To znamená, že máme sestru."
Evelyn vzala prázdné talíře a odnesla je do kuchyně, aby tak skryla své překvapení.
"Zajímavý způsob, jak někomu sdělit, že má dalšího sourozence," poškrábal se Inno na hlavě. Yuka jen pokrčil rameny. Po chvíli prolomil nastálé ticho. "Přemýšlel jsem nad tím a vzpomněl jsem si na místo, které se jmenuje Údolí snů. Je to pár dní cesty odsud. Třeba je to zrovna to, co hledáme."
Inno přikývl: "Dobře, podíváme se tam."
Taini přejížděla pohledem z jednoho na druhého. "A já…?"
"Jdeš také. Pořád jsi moje učednice," odpověděl Yuka.
"Nemá cenu někam vyrážet teď, když bude za chvíli večer. Počkáme na ráno. Zatím si můžeme dát trochu vína, co říkáte?" usmál se Inno.
"Ráda," usmála se Taini.

Ze spánku jí vytrhl něčí hlas. "Taini?" řekl někdo. "Co?" odpověděla rozespale a s námahou rozlepila oči. Když zaostřila, poznala Yukův obličej , jak se sklání nad její postelí. "Už je ráno?" zeptala se zaskočeně. Přikývl a dodal: "Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že budeš mít možnost zjistit, jaké má Inno schopnosti? Právě jsi to zjistila."
Taini vůbec nechápala, o čem léčitel mluví. "Asi bych ti měl připomenout včerejšek," usmál se Yuka pobaveně. "Včerejšek?" opakovala a najednou si uvědomila, že si nepamatuje, kdy šla spát.
"Dala jsi si jednu skleničku Innova vína a usnula jsi do pár minut rovnou na židli u stolu."
"Cože?" zděsila se učednice. "Vůbec si to nepamatuji!"
"To je v pořádku," uklidnil ji Yuka "Inno dokáže do vína vložit uspávající nebo omamující účinek. Včera jsi dostala praktickou ukázku."
Když pak jeli na koních směrem do Údolí snů, musela si Taini v duchu přiznat, že jí ten hluboký spánek pomohl, aby načerpala zpět své ztracené síly. Koně pro Inna kupovat nemuseli - měl vlastního, takže se nemuseli zdržovat zastávkou v blízké vesnici.
"V té tátově říkance je na můj vkus příliš mnoho hádanek," podotkl Inno a zamyslel se: "Myslíte si, že ona ví, že má někde sourozence?"
"Netuším. To nám řekne sama, až ji najdeme," zareagoval Yuka.
"Třeba jí nechal podobný vzkaz jako vám," napadlo Taini.
"Kdyby to tak bylo, jen by se to zkomplikovalo," mínil Inno "mohla by se nás vydat hledat v ten samý čas jako my ji a minuli bychom se."
"Takže předpokládal, že když jste dva, tak je větší pravděpodobnost, že ji najdete, než kdyby hledala ona samotná," přemýšlela nahlas.
"Je to možné, i když u otce si nikdo nemůže být jistý."
"Podle mne má tohle všechno daleko hlubší význam," poznamenal Yuka. Taini na něj upřela zvědavý pohled. Všiml si toho. "Otec nikdy nedělal něco jen tak. Věděl přesně, co dělá a proč."
Inno se však tímto tématem už nezabýval. "Píše se tam, že čeká v ozvěně… kde všude může být ozvěna?"
"Ve velké místnosti, v horách nebo mezi skalami," vzpomínala Taini.
"Moc se nám tím výběr nezúžil," rozesmál se Inno.
"Já myslím, že zúžil, když k tomu přidáme druhou část té věty," řekl Yuko.
"V ozvěně čeká a jako rudý oheň svítí do tmy," odříkal Inno "narážíš na tu tmu, že?"
Yuko přikývl na souhlas a věnoval letmý pohled Taini. "Bolí tě noha?"
Taini rychle zvedla hlavu a narovnala se: "Ne… jen… něco s botou. Už je to bez problémů."
"Takže to musí být někde, kde je ozvěna a zároveň tma," pokračoval Inno, který jejich tichý rozhovor nezachytil.
"Tím vypadly hory a skály. Pokud se nepočítá, že i tam je tma, když je noc," řekla učednice.
"Nevím o tom, že by v Údolí snů byla nějaká vesnice nebo by tam někdo žil," zamračil se Inno. "Začíná se nám to zamotávat…"
"Pleteš se, takhle zamotané to bylo už od začátku," opravil ho Yuka a na rtech mu hrál potlačovaný úsměv.
Jeho bratr mávl rukou. "Ať je to tak nebo tak, ještě je tam zmínka o mlze. Tu bychom také měli brát v potaz."
"Myslím, že můžeme vyloučit i místnost," řekl Yuka po chvíli. "Tam mlha nebude."
"Jenže tím jsme vyloučili všechny možnosti co se týče ozvěny," upozornila ho Taini.
"V tom případě nás nenapadly všechny," podíval se na ní.
Cesta ve třech ubíhala docela rychle, takže byla Taini upřímně překvapená, když čtvrtého večera Inno prohodil, že od cíle jejich výpravy je dělí pouze jeden den. "Vůbec mi nepřijde, že bychom cestovali tak dlouho," přiznala se, když uvazovala svého koně ke stromu. "Je to skoro jako bychom právě vyrazili."
Inno se usmál a přihodil pár klacků do ohně, aby nevyhasl. "Vždycky záleží na společnosti, se kterou cestuješ."
Taini při těch slověch zalétl bezmyšlenkovitě pohled směrem k Yukovi, a když zjistila, že se na ni v tu samou chvíli také podíval, rychle sklopila hlavu a předstírala, že ji něco zaujalo v ohništi. Po chvíli natáhla nohy před sebe a postěžovala si: "Nevím, co to s tou botou je. Pořád mě tlačí a to jsem ji nejméně pětkrát vyklepávala."
"Jednoduše jsi si vybrala špatné boty na cestování," mrkl na ni Inno.
"Byl to dárek," upřesnil Yuka a pak se jeho tváří mihlo něco zvláštního. Skoro to vypadalo jako pochopení. "Půjč mi tu botu, Taini." Vzal botu a několikrát ji obrátil v rukách. "Kde tě to tlačí?"
"Nad kotníkem," ukázala. Léčitel přejel po botě dlaní a pak se vrátil k jednomu místu těsně vedle zapínání. Vypadalo to, že ho tam něco zaujalo. Vyndal ze svého kabátu nůž a rozřízl kožešinu, která byla našitá uvnitř boty.
"Nepřipadá ti krajně nezdvořilé kuchat dámě boty?" sledoval ho Inno zamyšleně.
"Není tam díra skrz," odvětil nepřítomně Yuka, vyhodil z boty kamínek a pak vyndal složený papír.
Potom vrátil botu její majitelce a rozložil papír na koleni.
"Kamenná želva osvětlená zapadajícím sluncem hlídá bránu vedoucí pod povrch," přečetl a zachmuřil se. "Otec to měl opravdu hodně dobře promyšlené. Radši tam zašil i ten malý kamínek, aby měl jistotu, že na ten vzkaz přijdeme."
"Říkal jsi, že ty boty byly dárek," připomněl mu Inno.
"Máš pravdu… je možné, že o tom kořenářka věděla… a nebo taky ne. Otec jí tam boty přece mohl nechat a dát jí pokyny. Teď nezjistíme, jak to bylo."
"Každopádně mě už bota netlačí, takže jsem docela spokojená," zasmála se Taini "děkuju."
"Rád jsem pomohl," usmál se Yuka.
Druhý den vyrazili časně ráno a snažili se zjistit význam dvou vzkazů, které otec svým dvěma synům zanechal. "Podzemí, tma, ozvěna - nepřipomíná vám to něco?" otočil se Yuka na své společníky.
"Jeskyně," odpověděla Taini skoro okamžitě.
"Nebo můj sklep," zasmál se Inno.
"Ten jsem zrovna neměl na mysli… Jeskyně, to je ono."
"Nikdy jsem neslyšel, že by v Údolí snů byly jeskyně," podotkl Inno.
"Nemusí se o tom vyprávět, aby to byla pravda," pokrčil léčitel rameny.
"Je pravda, že tam jsou nějaké skály," připustil Yukův bratr "možná tam nějaké jeskyně budou… Ale jistě to nevím."
"A jak do toho zapadá mlha? Síla tří barev skrytá v mlze přinese vám to nejcennější," odrecitovala Taini.
"To není jediné, co mi na tom nesedí," zavrtěl Inno hlavou "pořád netuším, o jaké síle tří barev otec mluví."
"No… Yuka může převádět z rostlin do předmětů sílu, která dokáže uzdravovat. Tvoje víno zase každého uspí nebo omámí. Co když má vaše sestra podobnou schopnost?"
"Taky mě to napadlo… ale ty barvy?"
"Něco mi říká, že tahle část hádanky se vysvětlí, až sestru uvidíme," vložil se do toho Yuka.
Čím víc se přibližovali k Údolí snů, tím více byla Taini zvědavá, co tam najdou. Yuka po zbytek cesty moc nemluvil, což u něj ale nebylo nic neobvyklého, protože byl vždy málomluvný. Jeho bratr byl pravý opak. Vtipkoval, přemýšlel nahlas a pokaždé si našel dobré téma na rozhovor. Krátce po poledni se zastavili na okraji kopce, který se pak svažoval dolů do rozlehlého údolí, po jehož délce tekla řeka. "No, na první pohled tu opravdu žádné jeskyně nejsou," poznamenal ironicky Inno a pak se zasmál. "Ale jestli tu nějaké jsou, tak je najdeme."
"Támhle jsou ty skály, o kterých jsi mluvil?" zeptal se Yuka s pohledem upřeným do údolí.
"Jiné tu nejsou," přisvědčil druhý muž.
"Tak jedeme k nim."
Skály se zdály být větší než na první pohled vypadaly. Tyčily se proti modré obloze jako vysoké bílé věže - chladné, majestátné a budící respekt. Všichni tři sesedli z koně. "Co teď?" zeptala se učednice a zrak upírala na tu kamennou masu před sebou.
"Zapadající slunce," řekl Yuka krátce a pohlédl na nebe "ještě si chvilku budeme muset počkat."
Taini přejížděla pohledem z jednoho muže na druhého jako kdyby hledala odpověď. "Nechápu," přiznala nakonec trochu zahanbeně.
"Kamenná želva osvětlená zapadajícím sluncem," připomněl jí s úsměvem Yuka.
"Aha," došlo dívce a slabě se začervenala.
Inno si ničeho nevšiml. Očima mezitím zkoumal skálu a něco hledal. "Ještě nám chybí ta želva," upozornil je "a nepředpokládám, že by sem dal otec nějakou její sochu. Takže budeme muset najít kus skály, který ji aspoň vzdáleně připomíná."
"Myslím, že bude lepší počkat do západu slunce," usmál se Yuka tajemně a posadil se pohodlně na trávu.
"Chvílema mám pocit, že jsi to s otcem připravoval," opáčil Inno sarkasticky, ale po příkladu svého bratra si také sedl, aby si odpočinul. Než nabrali ztracené síly a najedli se, slunce se už téměř dotýkalo obzoru. Yuka nasedl na koně a navedl ho tak, aby klusal podél skalní stěny. Byla poměrně dlouhá, takže to byl rychlejší způsob než pěšky. Potom se zastavil u jednoho z výčnělků a počkal, až k němu dojedou ostatní. Kámen, který by jindy vypadal jako beztvarý kus skály, teď na stěně za sebou vykresloval stín ve tvaru obrovské želvy.
"Našli jsme to," vydechla Taini a z jejího hlasu byla slyšet úcta.
"Tím naše hledání ještě nekončí," řekl Inno a seskočil z koně, aby mohl skálu prohlédnout "musí tu být vchod do podzemí." Yuka a Taini uvázali koně k jednomu ze se tří stromů, které stály poblíž, a přidali se k Innovi. "Myslím, že to mám!" ozval se po chvíli z vrcholu skalního výčnělku, jehož stín připomínal želvu.
"Tam nahoře?" vyklouzlo Taini bezděčně, když viděla Inna mávajícího na ně z pětimetrové výšky.
Yukovi její poznámka neunikla. Lehce popostrčil dívku před sebe. "Půjdu hned za tebou a budu ti říkat, kde se máš čeho chytit a kam stoupnout. Neboj." Při jeho slovech se Taini uklidnila. Věřila, že by ji nenechal spadnout.
Inno na ně už čekal a když byla Taini už dostatečně blízko, chytl ji za zápěstí a jednoduše ji vytáhl k sobě nahoru. Než se stačila otočit, Yuka už stál na plošině s nimi a díval se na temný otvor zčásti zakrytý nízkým keřem. Jeho bratr se praštil do čela: "Zatraceně! Zapomněli jsme sirky dole. Bez nich žádná pochodeň nebude." Než se stačil vydat ze skály dolů, ozval se Yuka. "Nezapomněli jsme je," mezi prsty držel krabičku sirek. Inno věcně odtrhl kus ze svého pláště a podal ho Yukovi, který mezitím ulomil větev z keře. Obalil látkou její konec a zapálil ho. Posvítil do otvoru a překvapeně zvedl obočí: "Jsou tu kamenné schody."
Obezřetně pokračoval do jeskyně a Taini s Innem ho následovali. Učednice se úzkostlivě rozhlédla kolem: "Neslyšíte něco?"
Inno přikývl: "Zní to jako zvuk…" Větu však nestihl dopovědět, protože se jim nad hlavami prohnalo hejno netopýrů. Všichni rychle sklonili hlavy a v okamžiku byl létající černý mrak pryč. "…netopýřích křídel," dokončil Inno - teď už ale zbytečně. Natáhl ruku po louči: "Můžu?"
Yuka mu ji mlčky podal. "Je tu celkem nízký strop," prohodil po chvíli Inno.
"Hlavně tudy nikdo dlouho nešel, když tu byli netopýři," doplnil ho bratr. Inno přikývl a postupoval setmělou chodbou dál. Za ohybem se rozšiřovala a objevilo se tam denní světlo. Jeskyně ústila na dno propasti, kterým protékala řeka, aby se pak podzemní cestou dostala až ven do Údolí snů. Nad vodou se vznášela bílá mlha, ale i skrz ní byl vidět obrys postavy stojící na břehu. Taini pohlédla na Yuku a snažila se uhodnout, co asi právě teď cítí. Podvědomě tušila, že ona, zatím neznámá postava, je Innova a léčitelova sestra. Vykročili blíž a zastavili se zhruba sedm metrů od břehu řeky. Už bylo vidět, že tam stojí dívka s červeně rudými vlasy jako oheň a pohled upírá do stříbřitých vln. Když se otočila a spatřila je, obličej se jí rozjasnil radostí. "Síla tří barev skrytá v mlze přinese vám to nejcennější," odříkala hlasem plným naděje a na konci věty zvedla hlas, aby to vyznělo jako otázka.
Yuka přikývl a rty se mu roztáhly do úsměvu. Děvče na nic nečekalo a vrhlo se k němu, aby ho nadšeně objalo. Pak dívka objala i Inna a její pohled se zastavil na Taini. Bylo vidět, že chvíli přemýšlí, ale pak učednici objala stejně nadšeně jako své bratry. "Jsem Yuka Reia," promluvila příjemným hlasem.
"Já jsem Yuka Inno a tohle je můj… náš bratr Yuka Dameo," představil Inno sebe i bratra a pak ukázal na dívku, která přišla s nimi. "Taini, Yukova učednice."
"Jsem tak ráda, že jsme se konečně setkali! Někdy mě napadlo, že se nikdy neuvidíme," přiznala a její tvář posmutněla. "I když mě otec přesvědčoval o opaku."
Yuka zpozorněl: "Co ti říkal?"
Reia pokrčila rameny: "Říkal, že mě budete hledat. Dal mi papírek se zvláštním vzkazem, těsně předtím než odešel, a řekl, že mám někde dva bratry, se kterými se jednou setkám."
Inno se rozhlédl kolem a zamračil se: "Celou dobu jsi na nás čekala tady?"
Dívka se zasmála: "Ne. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, kde bych na vás měla čekat. Narodila jsem se ve vesnici kousek odtud a Údolí snů dobře znám. Otec mě sem do jeskyně vlastně jednou dokonce vzal. Ale to, že právě propast ve skalách, o které skoro nikdo neví, je místo, kde se s vámi mám setkat, jsem zjistila až za nějaký čas. Celých dvacet let jsem si myslela, že jsem jedináček."
Yukův obličej potemněl: "Otec měl opravdu zvláštní zálibu v tajnostech."
"Nikdy se ke mně nechoval špatně," bránila Reia jejich společného otce. "Studovala jsem historii, zaplatil mi nejlepšího učitele z okolí. A pak, v den mých dvacátých narozenin, mi dal ten papírek. Odjel a už jsem ho nikdy neviděla. Za dva měsíce po jeho odchodu jsem se dozvěděla, že je mrtvý." Nadechla se: "Vlastně… vlastně to bylo něco jako poslední dárek, který mi dal. To, že jsem se dozvěděla, že mám někde zbytek rodiny."
"Kdy jsi zjistila, o kterém místě píše ten vzkaz?" zeptal se Inno.
"Trvalo mi to půl roku… Nejprve jsem sem chodila každý den před západem slunce a když jste nepřišli, vracela jsem se zpět do vesnice. Potom jsem ale měla strach, že byste mohli přijít zrovna když v propasti nebudu, a tak jsem si tu udělala něco jako přístřeší." Ukázala rukou doprava, kde stál malý domek nalepený na skalní stěně. "Do vesnice jsem téměř přestala chodit a když jsem tu byla měsíc, začala jsem přístřešek měnit na dům. Došlo mi, že chvíli potrvá, než se tu objevíte… Ale měla jsem tu klid na další studium a díky tomu jsem si udělala další zkoušky, se kterými jsem původně vůbec nepočítala."
"Jak dlouho…?" zašeptal Yuka.
"Rok a půl," odpověděla Reia "rok a půl jsem každý den při západu slunce stála na břehu řeky tady na dně propasti. Přesně jak to bylo napsáno v tom vzkazu."
"Je mi líto, že jsi musela tak dlouho čekat," Yuka sklopil hlavu a Taini zlehka stiskla jeho ruku, aby ho povzbudila.
"Taky se omlouvám… vůbec jsem netušil, že máme sestru," přidal se Inno, ale Reia ho přerušila.
"Vlastně mi ten rok a půl tady prospěl. Docela se mi tady i líbí… zvykla jsem si tu," usmála se.
"A co ten dodatek o síle tří barev?" vzpomněl si Inno.
"Přemýšlela jsem nad tím," přikývla Reia. "Můžu způsobit, že budete cítit teplo nebo chlad. Předpokládám, že ty i Yuka máte také nějaké schopnosti. Nebo se pletu?"
Yuka se obrátil na Inna a pak se podíval zpět na svou sestru. "Ne, máš pravdu."
"V tom případě je to jasné," řekla Taini "Červená, žlutá a černá - síla tří barev."
"Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsi vyjmenovala barvy našich vlasů," zasmál se Inno "ale teď nechápu, jak to, že jsem si toho nevšiml dřív."
Reia si s úsměvem prohlédla své dva bratry a dodala: "Ta část s tím, že nám mlha přinese to nejcennější, se už taky splnila. Takže každý může být spokojený…" Pak se ale její pohled zastavil na Taini. "A co přinesla mlha tobě?"
Dívka pohlédla na Yuku: "Myslím, že mně taky přinesla to nejcennější…" Léčitel se na ní usmál a vzal ji za ruku.
"Zajímalo by mě, jestli s tímhle otec taky počítal, když to všechno plánoval," zasmál se Inno a pak se obrátil na Taini: "Tak co, jak dlouho bude trvat, než ukončíš svá studia u Yuky?"
"Myslím, že si z toho udělám celoživotní vzdělávání…" řekla učednice a všichni čtyři se společně rozesmáli, zatímco hvězdy přebíraly vládu nad oblohou…