DŮM

„Buch! Buch!“ rozletí se dveře létajícího autobusu, když mě vyplivne na pláni, kde se povaluje několik obrovských betonových krabic. Vdechnu trochu nepříliš čerstvého vzduchu a s rukama v kapsách se pomalým krokem vydám k budově Fakulty abnormálních výmyslů. Na chodbě kývnu na pár mimozemšťanů co na mě mávají anténkami a raději se vyhnu skupince chroustajících robotů. Vyklepnu z automatu jeden oživovací elixír a akorát včas se usadím v hledišti. Chvíli po mě vejde Kouzelná Gábi a zahájí další představení MA. Nutno podotknout, že Magické Absurdnosti dnes mají opravdu šťávu. K pochopení některých formulí se člověk sice musí trošku odlepit od přízemních představ, ale to pro nás není problém. Vesele se vznášíme místností. Dokonce mi občas nadšení ujede natolik, že dostávám svojí hlavu do nepříjemného konfliktu se stropem. Gábi se snaží brát na nás ohledy a držet se v nižších sférách, ale občas se zapomene a při nějaké obzvlášť kouzelné definici legračně povylítne vzhůru a pak ještě legračněji spadne zpátky, když se některý zaujatý absurdnostář zeptá „a jak jsme vyčarovali tenhle koeficient?“ (zaujatí absurdnostáři se přivazují k židličkám, aby jejich extrémní ulétavost nepoškodila střešní konstrukci budovy). Když se Gábi zase jednou octne trošku moc vysoko, najednou překvapeně nahlídne za tabuli, chvíli tam hmatá a nakonec vytáhne cosi zaprášeného a začne to očišťovat. „Konstanta,“ zamumlá nevěřícně „jak by se mi to kdy mohlo povést, když jsem ztratila konstantu...“ Chvíli listuje ve svých magických knihách a pak uspěchaně vylítne ze dveří s konstantou v kapse.
.
Po přeletu do vedlejší budovy Fakulty extrémního lelkování pobaveně sleduju jak legrační kulatý pán stahován k zemi svojí postavou a bezpochyby i nánosem dehtu na plicích stále ne a ne vzlétnout, tak se jenom kutálí sem a zase tam, přestože někteří diváci už z něj smíchy poskakují několik metrů nad zemí. Pak mi v hlavě něco blikne, spolužáci se přestanou vznášet, z veselých maleb je tabule plná grafů a všude jsou čísla, čísla, čísla...
„Škoda... Tak pěkně ti to šlo,“ zamumlá skřítek vedle mě „Vrátila ses brzo, moooc brzo,“ podotkne kriticky. „Nejde to,“ odpovím tomu stvoření a přitom se ani neobtěžuju ptát se co je zač a kde se vzal. „To jsem prostě já,“ snažím se ospravedlnit „moje hlava je plná strohých čísel. Všude kam se podíváš – integrály, řady a vektory. Čísla, hemžení blikajících čísel jako v matrixu. A když už jsme u toho matrixu...“ „Vezmu tě na výlet,“ zarazí mě překvapivě skřítek. „To tě přivede na jiný myšlenky. Dej mi ruku.“. Váhavě a v duchu si za to nadávaje natáhnu ruku s nabízené tlapce usmívajícího se malého pána. Ten jen luskne prsty, kolem se zableskne, všechno se roztočí ve větru.
A když otevřu oči, jsme vprostřed bažinatého pralesa. Jako by to samo o sobě nebylo dost zvláštní, stojí tu dost podivný domek. Zdá se být tak trochu na spadnutí.
.
„Pojď dál,“ pozve mě skřítek. „Tvůj dům?“ položím zdánlivě řečnickou otázku. „Vůbec ne,“ usměje se a aniž by to nějak dál komentoval, pokyne mi rukou ke dveřím. Bůhvíproč nevzdoruji a vezmu za kliku. „Není zamčeno,“ konstatuju a vejdu do malé předsíňky. „Dál, dál..“ uslyším pobídnutí a projdu za další dveře. Najednou se o kus propadnu a stojím až po kolena v jakémsi bahně. „Co je to tu za lepivej hnus?“ nevěřícně se škrábu ven. „To tu prostě je,“ pokrčí rameny skřítek. „Pojď se podívat sem,“ otevře dveře do kulaté, bláznivě vymalované místnosti plné hudby a hlavně hudebníků s rozličnými a často podivuhodnými nástroji. K čistým tónům mají hodně daleko, ale očividně je to hodně baví. Často se ozve odněkud melodie známé písně v podivně zkresleném podání nebo jakýsi nápěv, který mi přijde povědomý, ale nevím odkud. Skřítek si všimne toho jak ohromeně zírám a mávne na mě. „Co je to za lidi? Kde se tu vzali? To je nějakej koncert?“ pokusím se překřičet muziku. Vidím jak si skřítek pro sebe něco mumlá, ale nahlas slyším jenom jak zahaleká „Jdeme dál!“. Pak mě vystrčí ven a zabouchne dveře. V další místnosti je přímo v podlaze jezírko ze kterého vytryskává proud vody a vůbec se odevšad snáší kapky a čůrky vody. Bubnují na hladinu, stékají po stěnách, naplňují vzduch parou... Voda všude kam se podívám. „Co to... Co to je, kdo to tady udělal?“ zeptám se ohromeně. Skřítek opět dělá že neslyší a pískaje si se šourá k dalším dveřím. Doběhnu ho a snažim se zvědavě nahlídnout dovnitř, ale on je přede mnou rychle přibouchne. „Tam to nemá smysl, samej bordel...“ vysvětlí. Stejně mineme i pavučinami pokryté dvířka s cedulkou „úklid a údržba“. Příští lítačky vedou k jakési pokladně nad kterou je nápis Kino Sen a pod tím strohé „Dnes nepromítáme. Zítra 23:30, snímek Co přinesl den“.
„Tohle je taky zajímavé,“ provede mě mužíček kamennou bránou. Zaraženě zůstanu stát na prahu. Celá místnost je naplněná pohybujícími se písmenky a slovy. Abeceda je pečlivě vyrovnaná v poličkách a nad davem rozličných slovíček se právě vznáší ‘touží’ a unaveným hlasem se rozčiluje „Souží? To nemůžete myslet vážně, tak fádní rým by byl pro ostudu!“. Zaplašené ‘souží’ se vrhne zpátky do davu a za chvíli z něj vyběhne ‘louží‘ „No...,“ přikývne ‘touží’ váhavě „to už je trošku lepší. Jestli se to povede nějak zkombinovat tak možná...“. Prostředkem davu zběsile prchá ‘vina’ a v patách se jí drží ‘kocovina’ „Nech mě bejt!“ křičí ‘vina’. „Víš kolikrát už byl tenhle rým použitej? Nemůžu za to, že se s ničim jinym nerýmuješ. Brala bych medovinu, sklovinu a snad i volovinu radši než další kocovinu. Trhni si nohou!!!“. Nemůžu se nad tím hemžením ubránit úsměvu. „Zajímavý...ale,“ otočím se opět na skřítka „nechceš mi konečně vysvětlit co je tohle za dům?“ Obdaří mě dalším tajemným úsměvem a zatím nejkonkrétnější odpovědí: „časem to poznáš.“
„A pak tohle,“ otevře další dveře. Za nimi je něco na první pohled podobného...ale vlastně jiného, úplně jiného. Sleduji jak upjatý pan Osmička trošku smutně pokukuje po půvabné slečně Sedmičce, která má ale očividně slabost mladého pana Šestku, který vypadá tak trochu zmateně, ale jinak dobrosrdečně. Opodál nevycválaná derivace pošťuchuje starý majestátný integrál, který z ní už vypadá trošku otráveně. V koutku se partička rozpustilých epsilonů poměřuje v soutěži, který z nich je nejmenší. Takhle nějak jsem si to vlastně představovala...
.
Dál navštívíme místnost, kde se za plexisklem schovávají zaprášené známé postavy z pohádek „To oni nás vyšoupli,“ žalují a ukazují na dveře, kam mě skřítek nechce pustit, zpoza kterých se ozývají hlasy, hudba, dupání a občas mňouknutí. Vidím, pokud se to tak dá říct, i pokoj kde je jen neprůhledná tma vyvolávající strach, křiklavý sál vyhlížející jakoby někdo náhodně plácal na stěny jednu barvu za druhou a místnost plnou peřin, polštářů a zvláštních sítí a závěsů rozvěšených tak, že by se pod nimi mohl člověk přede vším skrýt a usnout.
.
Ve dlouhé chodbě, odkud vede mnoho cest, se skřítek zastaví a rozmýšlí kam mě vzít dál a já mezitím zahlédnu nenápadná černá dvířka v koutě chodby, rozejdu se k nim a vezmu za kovovou kliku. „Ne, tam ne!“ zaběduje skřítek, ale tím mě neodradí. Otevřu a okamžitě mi ztuhne krev v žilách. V místnůstce leží na zemi nehybní lidé. Někteří skoro vypadají jako by zrovna usnuli, ale i tak je mi okamžitě jasné, že už dávno nedýchají. Zděšením nemůžu promluvit. „Kdo...Co se jim stalo?“ vydám ze sebe nakonec skoro neslyšně. „Nebyly potřeba, nehodily se“ pronese skřítek bez jakéhokoli rozrušení „Nebezpečně naivní, moc bezohledná k ostatním,“ ukazuje namátkou na několik postav a suše komentuje. Zakroutím hlavou a pomalu začnu couvat ze dveří „Chci pryč! V tomhle blázinci už nebudu ani minutu! Nebudu tady!“ Rozhlédnu se po spoustě dveří na chodbě a namátkou se vrhnu hned k těm protějším. Za mohutnými dvoukřídlými dveřmi se octnu v obrovské místnosti, kde pobývá spousta postav. Velmi rozporuplných, nutno podotknout. Jedna v šaškovském obleku skotačí na houpačce u stropu. Zvláštní robotka mechanicky buší do počítače. Veselá slečna v sukni a s kytkami ve vlasech tancujeme mezi kopretinami kolem potoka. Samolibá frajerka to s ironickým výrazem pozoruje a občas něco cynicky okomentuje. Vyhublé děvče se v koutku schovává pod hromadou proslzených kapesníků. Žena s bílými vlasy si píše cosi do notýsku a přísná paní na všechny pokřikuje vidiny jen toho nejhoršího a občas vybafne „já vám to řikala!“. Zrzavé děvče, které ze všeho nejvíc připomíná Pipi dlouhou punčochu, se směje a to očividně naprosto všemu... To jen tak namátkou, protože v tomhle gigantickém sále v podstatě není k hnutí. Uprostřed navíc zřejmě probíhá nějaký souboj. Dvě holky na sebe navzájem křičí a hrubě se pošťuchují. „Nech toho,“ řve jedna na druhou. „Proč? Je to přece moje věc, tak se do toho nepleť!“ „Moje věc je to taky, zasáhneš tím všechny!“ V tu chvíli zkoprním. Moje myšlenky bleskově projíždí všechny místnosti a obzvlášť ty, jejichž dveře přede mnou skřítek zabouchnul nebo mi je radil neotvírat. Úřední „skartování neplatných plánů“, lékařsky vyhlížející „zničené rýmy“...je to matoucí... a v „černé komoře“ asi taky nepůjde o fotografie. Takže tohle všechno...
„Hmm...?!“ pobídne mě skřítek k řeči. „Tohle všechno...“ zformuluju svoje myšlenky nahlas „Tenhle dům, ten prales a ty pokoje to je... jsme v mojí hlavě, že je to tak?“ Na odpověď ani nečekám a pronásledována skřítkovým rozpustilým smíchem radši jdu – stejně jako už tisíckrát předtím - od sebe odtrhnout ty dvě praštěný ženský. Beztak se hádají kvůli mně...