Zvířecí hmota z popelnice

„Zdravíčko. Jmenuji se Gruljackovina. Říkáte si, co je to za divné jméno. Ale co byste chtěli. Jaký majitel, takové jméno. A já jsem zvířecí hmota, která dlouho žila v jedné popelnici. Ted jsem ve skleněné krychli. Neustále mě zkoumají nějací lidé, celý v bílém. Ale jak jsem se sem dostala?“.

„Byl teplý, jarní den. Poznala jsem to tak, že popelnice, ve které jsem žila, byla pěkně rozpálená a pokaždé, když někdo nadzvedl víko, bylo vidět jasné světlo. Trpím věčnou samotou. Aby taky ne, když jsem byla neustále sama. Sem tam někdo hodil, do mého příbytku, nějaké rostliny, ale nějak se styděly. Nikdy se mnou nepromluvily. Naštěstí jsem měla svého Lojzu. Abyste pochopili, Lojza byl bezdomovec. Často se u mě stavil na návštěvě. Je naprosto bezvadný. Hlavně proto, že taky rád a hodně mluví. Konečně můžu mlčet a poslouchat někoho jiného. Jaká to slast.

Měla jsem se tu moc dobře. Vždy bylo co k jídlu. Živím se bakteriemi z různých věcí. A to byste nevěřili, co jsou někteří lidé schopní vyhodit. Od zbytků jejich jídla, přes rostliny, až po funkční radia. Prostě paráda život. Ne jako teď. Tyhle doktoři mě vůbec nekrmí. Neustále do mě šťouchají nějakou tyčí, ale aby mě nakrmili, to se jim nechce. Umírám. Tak rychle k předešlému vypravování, abyste se dozvěděli mojí cestu aspoň vy.

Jeden den otevřeli víko nějací divní muži. Celý v černém. Úplný opak lidí, kteří mě nyní analyzují. Tyhle měli černé rukavice a vlasy na krátko. Oblečení naprosto černé. Hodili mi do domova něco, co bylo zabaleno v černém pytli. Vůbec nic neříkali. Zavřeli víko. Řekla jsem si, že jsou to nějací podivíni, ale nic mi do nich nebylo. Mě zajímalo, co se stalo s Lojzou. Proč se už tak dlouho nezastavil. Kde sakra vězí? Že by si našel práci? On? Těžko. Tak co za tím může být. Dumala jsem, dumala. Plakala jsem, plakala. Mé slzy dopadaly na ten pytel. Kvůli starostem o Lojzu, jsem zapomněla se do něho podívat. Chemikálie, která je obsažená v mých slzách, je můj otvírák. Otevře vskutku cokoli. Za chvilku už byl pytel propálen. Náhle jsem přestala brečet. Bylo mi strašně zle. Uvnitř pytle byl Lojza. Tedy, jen jeho hlava. V jeho výrazu jsem si přečetla, že to nebylo z jeho strany plánované. Že by to byli černo-muži? Asi. Určitě! Ale proč? Co jim mohl tak zlého udělat? Byla jsem tak vzteklá, až jsem začala pištět. Pištěla jsem za chudáka Lojzu. Už nikdy ho nebudu poslouchat, tak teď buďte vy ticho a slyšte můj řev.

Asi za tři dny (nevím to jistě, vždyť jsem pořád řvala) se víko mého příbytku opět nadzvedlo. Byli to další muži. Měli uniformu, čepici a odznak. Vzali černý pytel s Lojzovou hlavou. A asi mě slyšeli, nebo co, ale náhle se jeden podíval na mě. Vzal mě do ruky a …

…tak jsem se sem dostala. Kdy si už konečně odloží ty bíle nesmysly, co mají na obličeji, a vyslechnou mě. Takhle jen ztrácíme čas. Vrahové Lojzy jsou na svobodě a mě nikdo nedá ani nic k jídlo.

Všude dobře, v popelnici nejlíp.