Thomasova zpověď

Poměrně často mi vhrknou slzy do očí, když procházím městem a vidím ty pohledy zamilovaných. Vlastně, již dlouho jsem městem neprošel, aniž bych neuronil jedinou slzu.

Vždy, když je vidím, jak sedí na lavičce a mohou se dotýkat toho, koho milují, vzpomenu si na Ibrahill.

Poprvé jsem ji spatřil před rokem. Možná je to delší doba, možná kratší. Sám nevím. Čas se mi slil do jakési podivné špinavé louže. Jen vím, že každým dnem proplouvám jen pro ni.

Bylo 11. listopadu ale ve vzduchu byl cítit sníh.(Je to déle než rok, ano, vzpomněl jsem si.) Doma byla opět nálada ledovější než noční vzduch a já se proto vypravil na své oblíbené místo. Na místní hřbitov.

Nevím proč, ale vždy mě to tam táhlo. Snad proto, že mne tam nikdo neponižoval, neosočoval a nebuzeroval. Nebo možná pro ten pocit smrti a věčnosti. Ano, ke smrti jsem měl vždy blízko.

Můj hřbitov (Zajímavé, jak snadno si člověk věci přivlastňuje.) nebyl příliš rozlehlý. Nemohlo na něm být pohřbeno více než 1000 lidí, ačkoliv..Nechme to být. Veprostřed cesty, jenž byla lemována vysokými cypřiši, stál kříž.. Chodil jsem k němu často a rád . Vždy na mne dolehl jakýsi pocit útěchy, když jsem se zády opřel o ten chladivý kámen. Šel jsem k němu i tu noc, 11. listopadu.

Opět jsem se usadil u paty kříže a zavřel jsem oči. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl. Probudil mne však pláč. Přemlouval jsem se, že jde pouze o halucinaci, ale když zvuk neustával…Zvrátil jsem hlavu nazad a pohlédl na ramena kříže. Vykřikl jsem.

Na pravém rameni seděla dívka (nyní vím jistě, že to byla dívka, ale tehdy jsem si natolik jistý nebyl). Po ramena střižené světlé vlasy jí zakrývaly obličej a křehké tělo se chvělo když rukama objímala kolena a nehty zarývala do nohou, až jí po nich stékaly pramínky krve.

Můj výkřik ji upozornil na mou přítomnost. Na okamžik mi zmizela z očí. Pohledem jsem brouzdal v okolí kříže. Konečně jsem ji spatřil. Stála u paty kamenného výtvoru a upřeně mne sledovala.

V jejím obličeji jsem spatřil několik drobných jizev, jednu kousek od blankytně zbarveného oka. Zděšením jsem si zakryl ústa. Plakala. Oči měla podlité krví, která jí stékala po tvářích a vpíjela se do bílých šatů, jak už to krev dělá.

Hleděla na mne a já se snažil uhnout tomu pronikavému pohledu. Nešlo to. Nakonec jsem to byl já, kdo narušil ticho.

„Smím ti nějak pomoci?“ dodnes nechápu, kde jsem přišel na tak pitomou otázku. Usmála se. A ačkoliv v tom úsměvu bylo něco mrtvého, bylo to,to nejkrásnější, co jsem kdy spatřil.

Namísto odpovědi udělala několik drobných krůčků mým směrem. Něco mi říkalo, abych se obrátil a šel tam, odkud jsem přišel. Neudělal jsem to. Jen jsem tam tak stál, pozoroval ji užaslým pohledem a čekal, co bude dál.

Přistoupila ke mně, poněkud váhavě naklonila hlavu na stranu. Snad mi tehdy chtěla něco naznačit, nebo si mne jen pořádně prohlížela. Nevím. V ten moment mne totiž přepadl strach a já utekl.

Když jsem přelézal bránu, cítil jsem stále na sobě její pohled. Neotočil jsem se, ale tušil jsem, že tam stále stojí, před křížem, s hlavou mírně nakloněnou a pohledem, podlitým krví, upřeným na mne.

Následující týden jsem chodil jako tělo bez duše. Neustále jsem se vracel ve vzpomínkách na hřbitov k té dívce a přemítal jsem, zda ji ještě spatřím. Ke konci týdne jsem konečně akceptoval to, co jsem již tušil. Musím ji vidět.

Tu noc pršelo. Na nebi se honily bouřkové mraky a městem se proháněl silný vítr. Na hřbitově byla tma, větší než na jakou jsem byl zvyklý, protože žádná ze svíček nehořela. Jen asi jedna u kříže byla zapálená, ale kdo ví. Je to dávno.

Se stále narůstajícími obavami (ale, kupodivu, také s narůstající jistotou) jsem přistoupil ke kříži a usadil jsem se k jeho patě a čekal jsem. Nemusel jsem tam však sedět dlouho, protože již po pár minutách jsem ji uviděl, jak kráčí cypřišovou alejí. Vypadala jako něco tak nadzemského, že snad i v nebi by musela být neobyčejnou.

Jakoby slyšela mé myšlenky, nebo vycítila mou přítomnost, pohlédla na mě. Měl jsme pocit, že uběhlo snad sto let, než se rozběhla mým směrem. Zastavila se těsně přede mnou a klela si. Naše obličeje se nyní téměř dotýkaly, jako obličeje milenců, jenž se chtějí poprvé políbit.

„Vrátil ses,“ zašeptala a já byl z jejího hlasu jako u vytržení a jen jsem přikývl.

„Vrátil ses, děkuji ti za to,“ zopakovala a sevřela mou ruku ve své. Zmateně jsem se na ni podíval a přemítal, co říct.

„Kdo jsi?“ vykoktal jsem. Okamžitě jsem své otázky zalitoval, protože kráska pustila mnou dlaň a trochu poodstoupila.

„Neuvěřil bys.“

„Tobě uvěřím cokoliv, protože ty přece nemůžeš lhát,“vykřikl jsem v nějakém náhlem popudu svěřit jí celou svou bytost, celou svou existenci.

„Jsem.. jsem..já..byla jsem..Byla jsem anděl,“ zašeptala a po tvářích ji opět začaly stékat krvavé slzy. Nemohl jsem to vydržet. Přistoupil jsem k ní a vzal její tvář do dlaní.

„Neplač, to andělé nedělají,“ a pokusil jsem se usmát. Zvedla ke mně své krásné oči.

„Byla jsem anděl a padlí andělé pláčou krev,“ odvětila.

„Když jsme se viděli prvně, ptal jsi se, jak mi můžeš pomoci,“ Přikývl jsem, „ale já ti neopověděla. Nevěděla jsem to, ale teď už to vím.“

„Tak povídej,“ nepřestával jsem ji držet a cítil jsem, jak položila své ruce na mé.

„Chci znát lásku. Ukaž mi ji, prosím.“ Její přání mne zaskočilo, ale cítil jsem, jak mi poskočilo radostí srdce.

„Pro tebe cokoliv,“ odvětil jsem. Nedůvěřivě se na mne podívala.

„Neznáš mne, jak to můžeš říct?“ Vzal jsem její ruku a přiložil si ji na srdce.

„Cítíš to?Cítíš jak buší?“ Přikývla. „Tak nebušilo nikdy. Buší tak od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. Tomu se říká láska na první pohled,“ vysvětloval jsem a pomalu přibližoval své rty k jejím. Nechala se políbit.

Strávil jsem s ní nádhernou noc plnou lásky, polibků a doteků. Nevěřil bych, že někdy budu tak šťastný jako v jejím náručí. Bylo to, jako nechat se unášet větrem a moci letět.

Když jsem ráno opouštěl hřbitov, ležela vedle mne, blankytné oči skryté za víčky. Od toho dne jsem každou noc trávil na hřbitově. Nějak jsem totiž předpokládal, že mimo hřbitov by naše štěstí neplatilo.

Jednou, když jsem po setmění přelézal bránu, nečekala mne. Po zádech mi přeběhl mráz ale tušil jsem, že tady pořád je. Cítil jsem to. Pomalu jsem se vydal ke kříži. Zrovna jsem míjel nejvyšší ze stromů, když jsem spatřil koho si sedět na jednom z hrobů.

„Ibrahill, lásko,“ šel jsem k ní a na uvítanou ji políbil na čelo. Pousmála se, ale nemohl jsem si nevšimnout stop po slzách.

„Copak se stalo?“ Podívala se na mne.

„Mám strach. Strach, že až pochopíš, co jsem, že mne opustíš a půjdeš za jinou a já tady zůstanu sama, bez tebe.“

„Jsi pro mne jediná, jediná z mnoha tisíců, jediná o kterou stojím,“ objal jsem ji a cítil, jak mi položila hlavu na rameno.

„Ano...Jeden z padlých andělů jenž se mu nedostalo toho, aby se mohl vrátit.“

„Anděl, který mne znovu učí slovu: láska.“
„Ty jsi ji naučil mne, ale možná že anděl našel své poslání v lásce.“ Políbil jsem ji do vlasů a přitiskl ji k sobě, co nejvíce to šlo.

„A na mě teď je, abych mu ukázal sám sebe a dal mu důvod proč zůstávat,“ zašeptal jsem.

„To ano. Ale budeš ho muset svým způsobem k sobě připoutat, protože jinak uletí v momentě, kdy bude mít úkol za splněný.“

„Tenhle anděl mi uletět nesmí...Musel bych opustit svůj život,kdyby ano.“ Připadal jsem si jako malé dítě, kterému chtějí vzít to nejdrahocennější co má.

„Nechci anděla vyplašit...“ zašeptal jsem ještě.

„Anděl nemá kam jít, takže ho nevyplašíš,“odvětila a já cítil, jak mi do očí stoupají slzy.

„A kdyby měl kam jít,tak by šel?“ zeptal jsem se a snažil se ve svém hlase potlačit zvuk pláče. Mlčela.

„Protože kdyby ano, musel bych prosit, aby mne neopouštěl.“ Zesílila stisk svého sevření, jakoby měla strach, že snad uteču.

„Ale do té doby, než ten okamžik nastane,“ zvedl jsem její tvář a políbil ji, „miluji tě.“ Podívala se na mne, a já v jejích očí spatřil smutek, ale i štěstí a hlavně lásku.

„Anděl by neodešel. Nemohl by tě opustit,“ řekla a pro mne ta slova byla jako nejkrásnější rajská hudba, přesto jsem stále měl pochybnosti. Vlastně ne pochybnosti, ale spíše strach. Strach, že mne jednoho dne opustí. Až ji opustí láska. Poodstoupil jsem od ní, tak abych jí viděl do tváře. Trochu zmateně na mě pohlédla a vtáhla ke mně ruku. Uchopil jsem ji, políbil ji a pohladil Ibrahill po tváři.

„Ty jsi dokázala něco šíleného,a to připoutat si mě k sobě silněji než kdokoliv jiný...což...si nejsem jistý, že se povedlo i mě...víš?“ Jediný pohled na její tvář mi prozradil, že mé pochybnosti ji ranily.

„Lásko, opusť,“ okamžitě jsem ji uchopil do náručí. Stočila se v něm jako malé kotě, které hledalo bezpečí, a nechala mne, abych ji hladil. Brzy usnula.

Bylo to poprvé, co jsem ji viděl spát v noci. A také poprvé, kdy jsem u ni viděl tak neklidný spánek. Jakoby se s někým hádala.

„Jsi boží stvoření, Ibrahill! Jsi můj výtvor, nemůžeš mne opustit!“ Ibrahill stála, hlavu skloněnou. Šaty bez stopy krve, tváře bez jizev. Zahalená do vlastních křídel.

„Vyhnal jsi mne, tak mi tady teď nedělej kázání. To není tvůj styl, od toho máš ty své faráře,“ odvětila.

„Mluvíš, jako by jsi ani nebyla anděl!“

„Nejsem! Vzal jsi mi křídla a vyhnal mne na zem. Rychle zapomínáš, otče.“ Na poslední slovo dala velmi silný důraz pohrdání.

„Pohrdáš mnou?Pohrdáš Bohem?“proťal vzduch výkřik. Zavrtěla hlavou.

„Pohrdám tvými rozhodnutími, pohrdám tvou sobeckostí, jenž vydáváš za lásku. Kdybys miloval, nesnažil by ses přivést veškeré lidské duše k sobě, ale nechal bys je tam, kde jsou šťastné. Proto tě opustím, ačkoliv tím opustím i své sestry a bratry. Ale věř, že nebudu poslední!“ Ibrahill se obrátila k odchodu.

„Zemřel!“ Zarazila se a vyděšeně na něj pohlédla.

„Lžeš!“

„Myslíš? Tak jen jdi, ale v momentě, kdy vstoupíš na zem, už se nebudeš moci vrátit. A až zjistíš, že si skutečně vzal život, budeš tam trpět. Sama.“ Nechtěla uvěřit. Ale byl to její otec, nemohl jí přeci lhát, nebo ano? Ne, to by neudělal.

„Věříš mi, dcero?“pronesl s láskou. Přikývla.

Probudil jsem se a zjistil, že zmizela. Hledal jsem ji, vykřikoval její jméno, ale marně. Proběhl jsem celým hřbitovem snad stokrát, nevím to přesně, ale běhal jsem až do rána. Těsně po úsvitu jsem se vrátil ke kříží. Spocený, udýchaný a nešťastný jsem se o něj opřel a rozplakal jsem se.

„Slíbila jsi mi, že mě neopustíš,“ zvedl jsem oči k nebi a přitáhl si kolena pod bradu.

„Slíbila jsi to, tak proč jsi to udělala?“ vykřikl jsem a vjel si prsty do vlasů. Nevím, kolik hodin jsem tam jen seděl a nechával slzy kanout po tvářích, ale vím, že v průběhu těch hodin jsem chtěl jen dvě věci. Buď ji najít, nebo zemřít.

Hledal jsem ji, celou tu dobu. Ode dne, kdy mi zmizela z náručí až do dnes. Jsem o rok starší a leckdo by řekl, že jsem z té pošetilé lásky vyrostl. Nestalo se tak. Stále ji miluji a milovat nepřestanu. Nechci bez ní žít. Zkoušel jsem to. Jeden celý rok. Vlastně více než rok a nešlo to. Pořád jsem ji měl v myšlenkách a v srdci. Kdykoliv jsem přišel na hřbitov, hledal jsem ji. Proto je pro mne jen jediná možnost.

Říká se, že ve smrti je úleva a v to já věřím. A kdo ví? Třeba ji znovu potkám.