For the Horde - část 2.

Tak začaly mé dny plné trénování a učení. Ortog byl vynikající učitel a stále jsem žasnul nad jeho schopnostmi a mrzelo mě, že při našem setkání jsem ho měl za starého hlupáka.
Mnohokrát mi vyprávěl o svým toulkách a misích, jenž za mlada podstupoval. Vždy jsem jeho slova doslova hltal. Bylo vidět, že můj zájem ho velmi těší. Byl totiž sám a neměl nikoho, kdo by ho poslouchal. Sice docházel do vesnice se zvěří jenž ulovil a tam jí prodával, ale moc orků se s ním do řeči nedávalo. Měli ho, tak jako já předtím, za starého a mrzutého podivína, jenž žije mimo vesnici.
Při jeho učení jsem nikdy nebyl kárán. Vždy mi jen naznačil, kde dělám chybu, ale dělal to takovým nenápadným tónem, že jsem se snažil dokázat mu, že to svedu napravit. Jak jsem říkal, jsem skvělý ve střelbě z luku. Ortog se vždy jen usmíval, když viděl terč prošpikován šípy v červeném středu. Nepomohlo mu ani, když mi cíl rozhýbal. Vždy jsem trefil označenou oblast. Po terčích pak přišla střelba na živé cíle. To mě brával sebou na lov. Nebral mě ale na ně hned od začátku. Musel jsem se totiž naučit splynout s přírodou, jak Ortog vždy rád říkával. Učil mě jak zakrýt pach, stopy a stanout se tak pro kořist či nepřítele neviditelným. Učil mě také mnoho jiných zkušeností, které se mi při a po lovu můžou hodit Osvojil jsem si tyto dovednosti brzy. A tak netrvalo dlouho a vyrazili jsem s Ortogem na lov bok po boku. Tím, že jsme byli dva jsme dokázali ulovit dvakrát více zvěře a tak Ortog vydělával více peněz za kožešiny, maso a samozřejmě nějaké ty kosti a zuby vhodné pro šamany, kteří je používali na různé amulety a také pro své tajemné rituály. Jednou se vrátil z trhu a na zádech mu visel podlouhlý balíček. Ten pak schoval do své truhly a neřekl ani jedno slovo. Moje zvědavost tím byla vybuzena, ale kouknout se potají do jeho truhly jsem se neodvážil. Byl přece ke mně tak laskavý. Řekl jsem si, že je to jeho věc a určitě má důvod proč mi nechce ukázat co přinesl.
Pár dní na to jsme se po vydatné večeři ohřívali u krbu, když tu najednou Ortog spustil.
„ Víš Warciusi, že jsi u mě již třetím létem?“
„ Ne, to mě opravdu nenapadlo Ortogu. Nějak čas nepočítám. Raději trénuji a chodím s tebou na lov, než abych se za zabýval počítáním času.“
„ A přece tomu tak je. Právě dnes je tomu třetí léto co jsem se ujal tvého tréninku. Dá se říct, že jsem si tě vlastně vzal do učení. Jsem už dost starý a nejsem již tak schopný tak jako kdysi. Sám sis musel všimnout, že už nejsem tak mrštný a jistý ve svých pohybech. Chtěl jsem vychovat někoho, na koho bych mohl být hrdý a myslím, že se mi to podařilo. Nedávno ti bylo osmnáct let, že? To znamená, že jsi podle kmenových zákonů už plnoletý.“
Pomalu se zvedl z křesla a došel ke své truhle, kde vytáhl právě ten balíček co přinesl před pár dny.
„Něco jsem ti koupil. Myslím, že ti nemám již co předat ze svých znalostí. Stal ses lepším než jsem já. Doufám, že ti tohle ve tvém životě bude k užitku.“ Předal mi ten balíček a já jsem se pustil do rozbalování. Uvnitř jsem našel ten nejkrásnější luk jaký jsem kdy viděl. Měl nádherné vyřazené ornamenty a snadno se držel v ruce. Tětiva se natahovala docela ztuha, bude jistě dost silný a bude mít skvělý dostřel, pomyslel jsem si. Nemohl jsem ani vyjádřit jakou jsem cítil vděčnost a radost. Chtěl jsem sice něco říct, ale Ortog mě předběhl.
„Vím, že mi chceš poděkovat, ale nemusíš se namáhat. Vím co asi cítíš. U mě to bylo samé, když mi otec dal luk a řekl, že jsem plnoletý. Taky jsem nemohl říct ani slůvko. Proto se ani o to nesnaž. Já jdu spát. Jo a ještě něco. Za pár dní budeš muset složit zkoušku dospělosti. To jistě víš.“
Teď mě vlastně napadlo, že každý ork prodělal tuto zkoušku, aby dokázal, že je hoden být členem kmene a hordy. Málem jsem na to zapomněl. Jsem si ale jist, že díky mým třem létům stráveným učením u Ortoga mě na to jistě připravilo. Proto jsem jen kývnul a ukázal prstem, že to zvládnu.
„Dobře, jsem rád, že to bereš tak sebejistě. Kdybych tě neznal tak bych si myslel, že se vychloubáš, ale vím kdo tě učil , že?“ usmál se a mrknul na mě. „Zítra půjdeme brzy ráno na lov Kodů, tak jdi taky spát nebo mi ne něm usneš!“
Pomalu odešel a já si ještě chvíli pohrával s lukem co mi daroval. Už jsem se těšil jak ho vyzkouším na zítřejším lovu. Zvednul jsem a vydal se také v klidu spát, protože jsem netušil co mi připraví zítřejší lov.

Ráno mě probudilo lehké šťouchnutí Ortoga. Oblékl jsem se tedy a přisednul si ke stolu, kde na nás již čekala teplá snídaně. V klidu jsme pojedli a sbalili si potřebné věci na lov. Nějaké menší zásoby potravy a také vody. Nikdy nevíte jak dlouho budete muset zůstat na číhané a tak se jídlo a voda vždy hodí.
Venku bylo ještě šero. Vyrazili jsme totiž poměrně brzy, protože stádo je docela daleko a je zbytečné se vracet s úlovkem pozdě večer, když vylézá právě v noci nejvíce dravců. Po cestě jsme mluvili o všem možném. Ortog vyprávěl veselé historky z lovů a já se někdy tak nahlas smál, že mě musel napomenout, že Kodové o nás budou vědět ještě dříve, než je vůbec najdeme mi.Odpoledne jsme již narazili na stopy stáda. Plno zlámaného porostu, stop a taky výkalů nás upozornilo, že jsme již blízko a musíme být opatrní, ať stádo nepoplašíme. Po pár minutách chůze jsme v dálce zahlédli první zvíře ze stáda. Kodové jsou obrovská robustní zvířata, jenž chodí po čtyřech a na tlamě mají dva a více rohů. Obzvlášť ten nejdelší je nebezpečný. Kůže je docela tvrdá a tak se musí vědět kam střelit, aby šíp vůbec pronikl do zvířete. Proto jsou také kůže a jiné věci z toho tvora velmi cenné.
Nasadili jsme si speciální pláště barvy podobné jako okolí. Ulehli a pomalu se začali plížit houštím co nejblíže k stádu. Jakmile jsme byli nejblíže tak Ortog zmapoval situaci a ukázal na dvě zvířata, které budeme lovit. Jedno na každého. Pomalu jsem se tady začal plazit na místo odkud budu mít lepší výhled a taky prostor ke střelbě. Orotg mi naznačil, že jeho místo mu vyhovuje, a že on zůstává. Dvě samice, které jsme měli v plánu ulovit se ne a ne pootočit tak, aby bylo možné zasáhnout správné místo na krku. Zkusil jsem tedy udělat menší rámus, aby se otočili. Byl jsem proti větru tak mě nemůžou ucítit a tak mě najít. Vyloudil jsem sem skřek a asi byl i dostačující, protože pár Kodů se otočilo a hledalo směr zvuku. Ještě lepší bylo, že i naše kořist. Ukázal jsem znamení, že můžu střílet a Ortog mi gesto opětoval. Vložil jsem šíp do luku a zamířil. Zpomalil se mi dech a celý svět kolem mě ztichnul. Pustil jsem tětivu a šíp vyrazil na svou neomylnou cestu. Zásah! Stádo vycítilo nebezpečí a dalo se na útěk .Má samice však zabučela bolestí a vyrazila ke mě s úmyslem zabít toho, kdo jí způsobil bolest. Na to jsem právě čekal. Vystřelil jsem ještě dva šípy, které zasáhli oba oční důlky a tak provrtali samici mozek. Notný kus přede mnou samice s hlasitým žuchnutím dopadla na zem. Párkrát ještě kopla nohama a vyrazila bolestné zabučení, ale pak z ní život vyprchal. Chtělo se mi vykřiknout vítězně na celé okolí, ale první myšlenka směřovala k Ogovi. Otočil jsem se ,abych zjistil jestli už i jeho samice je mrtvá a zděsil jsem se. Ortog střílel na samici, ale ani jeden šíp netrefil do očí. Jen jeden se houpal v krku. Hlasitě jsem křičel, abych samici na sebe nalákal a vypustil pár šípů, ale bylo to jako bych házel kamínek na skálu. Samice viděla rudě a nic jí nemohlo zastavit od jejího úmyslu. Zakřičel jsem na Ortoga ať utíká, ale on byl jako přimražený. Nemohl asi uvěřit, že minul. Rychle jsem vložil šíp do luku a pečlivě zamířil. Šíp jenž jsem vypustil sice trefil přesně na oko, nebylo to nic platné. Samice v agónii ještě stačila narazit svým hrozivým rohem do Ortoga, který odletěl jako by nic nevážil a padnout kousek za místem, kde srazila starého lovce, mrtvá.
Doběhl jsem k tělu lovce a zkoušel jsem mu ošetřit krvácející ránu na břichu, když v tom mě Ortog chytil za zápěstí a hluboce se mi podíval do očí.
„ Nemá to cenu Warciusi, mé dny jsou u konce. Nemůžeš tomu nijak zabránit. To se stává, když jsi příliš starý a pomalý. Snad je to tak lepší. Nedokázal jsem si představit, že bych měl umřít u krbu v mé chatrči. Takhle alespoň odcházím důstojně,“ Ortog se zakuckal a vyplivl krev, která mu již tak stékala z úst: „odkazuji ti celý můj majetek. Vezmi si co chceš. Zbytek věcí prodej, aby jsi měl na svou dobrodružnou cestu, kterou si vždy chtěl podniknout. A dělej čest jménu svého otce a mě. Já už....už...“ Chtěl ještě něco říci, ale už nemohl. Mrtvýma očima se díval někam do dáli. Neplakal jsem. Jen mi skanula jedna slza. Slza, která obsahovala všechnu bolest nad ztrátou orka, který pro mě byl druhým otcem. Pomalu jsem mu zavřel oči a zašeptal krátkou motlitbu za jeho duši.
Vykopal jsem mu nedaleko hrob. Na místě, kde šel vidět nádherný západ slunce. Ohraničil jsem okraje hrobu kameny a na ten největší, jenž ležel mu u hlavy jsem vyryl pomocí jeho nože : Zde leží nejlepší lovec z nejlepších, ork Ortog.