Hrdinové

Jmenuji se Petr Novák a toto je můj příběh.

Tenkrát, to byl rok 2030, jsem seděl na svém oblíbeném místě v internetové kavárně. Byl krásný letní den. Přede mnou stála sklenice s kolou a klávesnice s nečitelnými písmeny. Věnuji se práci, která se nazývá Hacker. Dnes je tato práce velmi populární. Nevýhoda je že vám to vydělává jen do té doby než na vás přijdou. Tomuto povolání se věnuji takřka od svých patnácti let. Baví mě to a nevyměnil bych to za jinou práci. Za minutu jsem schopný obejít vaše heslo kdekoliv to jen bude možné. I váš Pin kod dokážu zrušit do pár vteřin. Dokázal bych i vyřadit z provozu počítače v polovině ČR, kdyby se mi zachtělo. V dětství jsem proseděl u počítače celé dny. Svůj první vir jsem vypustil když mi bylo sedmnáct. Nebyl to žádný super vir. Jediné co dokázal, bylo zpustit písničku, kterou měl v sobě uloženou a potom vytahovat a zasunovat všechny mechaniky do rytmu této písničky. Uměl se sám zkopírovat a sám se posílat. V dnešní době bych na takovém viru dělal asi pět minut.

Omlouvám se. Ještě jsem vám nepověděl o problematice v tomto městě. Tak tedy, nacházíme se ve Zlíně, kde je kriminalita na vysoké úrovni. Policie je neschopná a proto na místo činu dojdou až když už je pozdě. Tomu má zabránit sekta mladých lidí, kteří se tuto kriminalitu snaží potlačit a daří se jim to. Ale policie je nemá moc v lásce, protože jim berou práci, za kterou oni berou peníze a oni to dělají zcela zdarma. Proto proti nim dělají různé zátahy, které se jim nedaří. Říkají si Hrdinové. Tito hrdinové jsou mrštnější než nějací policisti v nepohodlných uniformách a proto jim vždy včas utečou. Ten den tomu ale však nebylo.

Dopil jsem poslední doušek koly. Přistoupila ke mně servírka, sebrala prázdnou sklenici a zeptala se jestli ještě něco nepotřebuji. Poprosil jsem tedy ještě o jednu sklenici koly. Byla to celkem pohledná servírka a byla mi trochu povědomá. Ale nedokázal jsem si vybavit z kama ji znám. Díval jsem se na ni jak odcházela. Úplně jsem zapomněl na práci. A to se mi obvykle nestává. Dělal jsem zrovna na jednom viru. Byl to rozsáhlý Project. Dělal jsem na něm už nějaký tem měsíc. Umožnil by mi prohlédnout si data v každém počítači na Zemi. Chlápek co ho po mě chce mi zaplatí pořádnou sumu.

Servírka došla k lednici, a vzala z ní další sklenici s kolou. Už se chystala mi podat další sklenici vychlazené coli, když v tom někdo rozrazil dveře. Dovnitř vešli dva muži v uniformách a šli k servírce. Ještě stačila položit sklenici k baru a snažila se utéct zadním vchodem, ale policisté na nic nečekali a jeden z nich popadl servírku za paži. Vyvedli ji ven a strčili do auta. Přišla ke mně druhá servírka, co dělala u baru a podala mi sklenici.
„Kam ji vedou?“ zeptal jsem se.
„To netuším, ale prý patřila mezi Hrdiny. Možná chtěli aby jim ukázala jejich skrýš. Byla to moje kamarádka“ a servírce se vlily slzy do očí.
„To mi je líto“ politoval jsem ji a vrátil se do práce.

Vzpomněl jsem si že mám u sebe náhodou svoji GPS navigaci. Možná si dokážete představit Hackerovu GPS navigaci. Mohl jsem s ní najít jakýkoliv počítač napojený na internet. Policie má ve svých autech počítače napojené na internet. Proto jsem je mohl stopovat. Dopsal jsem poslední řádek a uložil si svoji práci. Kolu jsem nechal kolou, zaplatil jsem a vyšel ven. Nasedl jsem do svého nového auta, které jsem si pořídil za poslední výplatu. Zapnul jsem si GPSku a vyjel jsem. Naštěstí nebyli moc daleko. Asi pár ulic ode mě a jeli pomalu. Rozjel jsem se za nimi a sledoval je. Jeli jsme až na druhý konec města. Byla to chudší část města. Podle toho co jsem slyšel za tu dobu co chodívám do té kavárny, tam někde mají sídlo Hrdinové. Hrdinové tam pomáhali lidem co neměli nic. Tedy bezdomovcům. Dávali jim přístřeší a tak podobně. Jeli jsme až úplně na kraj města. Byla tam jedna taková špinavá úzká ulička, jak ji znáte z těch amerických filmů. Všude plno páry z kanálů a temnota. Jeli jsme až na konec této uličky. Byla slepá. Na konci byly dveře. Policisté vystoupili a s nimi i servírka, ještě ve firemním oblečení. Servírka je vedla dovnitř. Zastavil jsem za rohem, aby si mě nevšimli a běžel jsem za nimi. Dveře byly ze ztrouchnivělého dřeva. To se dneska málo vidí, protože všechny dveře se dělají z měkké oceli.

Vešel jsem dovnitř. Byla tam zima, až jsem se oklepal. A tma. Okna byla zadělaná. Teda alespoň těch pár oken co tam bylo. Podle ozvěny to musela být nějaká velká hala. Vyděl jsem jen baterky, kterými svítili policisté přede mnou. Šel jsem za nimi. Podlaha byla z betonu, takže jsem musel našlapovat opatrně, aby mi neklapaly boty. Dnešní boty se dělají z tvrdé gumy, která je zevnitř pohodlná a z venku velmi tvrdá. Proto při chůzi klape. Všiml jsem si malého světla u zdi. Šel jsem se tam podívat. Byla tam díra. Podíval jsem se skrz ni a uviděl jsem místnost plnou světla. Uprostřed bylo poskládaných do kruhu dvanáct židlí na kterých seděli tři muži. Nad židlemi vysel lustr, který se malinko pohupoval. Bylo to děsivé prostředí. Muži se ani nehnuli. Dívali se na sebe a jinak nic.

Uslyšel jsem skřípání dveří. Vyděsil jsem se až jsem poskočil na místě. Podíval jsem se ke zvuku. Policisté s ženou vešli do dalších dveří na konci haly. Vyšlo z tama oslnivé světlo, které osvítilo skoro celou halu. V tom světle jsem si všimnul že hala není prázdná. Bylo v ní spousta stolů s divným nářadím, které jsem ještě neviděl. Všiml jsem si, že jak jsem šel k záhadnému světlu, málem jsem do jednoho stolu vrazil. Na něm bylo několik nástrojů, které vypadaly nebezpečně. Dveře se zavřely a světlo pohaslo. Stihl jsem si ještě zapamatovat, kde je jaký stůl, abych do něj nevrazil. Všiml jsem si ještě lešení, které stálo u zdi na konci haly. Úplně nahoře v rohu byla díra, kterou pronikalo světlo. Jen slabé, ale bylo tam. Vypadalo to že bych se tama mohl protáhnout. Zapnul jsem si GPSku abych si posvítil na cestu a vyrazil jsem k lešení. Vylézt nahoru nebylo těžké. Na jedné straně byl žebřík. Vylezl jsem po něm až nahoru. Přešel jsem po vrzajících prknech až ke světlu. Díra ve zdi byla akorát abych se tama protáhl. Jakoby někdo věděl že tama půjdu. Dírou jsem se dostal do místnosti s propadlou podlahou. Z podlahy zbyl je kruh betonu trčící ze zdi.

Z místnosti pode mnou vycházelo to pronikavé světlo, které posledně oslnilo celou halu. Uprostřed této místnosti stáli dva policisté se servírkou. Očividně byli na ni naštvaní, protože jim neukázala co chtěli. Hádali se. A docela nahlas. Lehnul jsem si na podlahu a přisunul se ke kraji díry. Vystrčil jsem hlavu a poslouchal jsem.
„Nic tu není že? To jsem si mohl myslet že nás pošle úplně jinam. Už podle toho místa to smrdělo podrazem“ křičel na servírku menší z policistů.
„Je to tady. Přísahám. Jen se nechtějí ukázat aby se neprozradili. Radši já, než všichni“ zoufale jim vysvětlovala.
„Nedělej si z nás srandu. Nic tu není. Okamžitě nás odvedeš tam kam jsme chtěli“ křičel větší policista.
„Říkám že to je tady. Proč mi nechcete věřit?“
„Tak a dost!“ ten menší vytáhnul obušek a začal s ním hrozivě máchat kolem hlavy.
V tu chvíli mě napadla taková blbost. Vzal jsem do ruky kus cihly a hodil jsem s ní do rohu místnosti. Cihla se rozbila a zvuk tříštícího se kamení se rozléhal po celé místnosti. Policisté se lekli, vytáhli pistole a otočili se ke zvuku. Úplně zapomněli na servírku. Ta toho využila a utíkala ke dveřím. Vstal jsem a co nejrychleji jsem utíkal k díře ve zdi. Tou jsem se protáhl co nejrychleji to šlo. Mezi tím jsem už slyšel skřípání dveří, jak se otevírají a zase zavírají. Jakmile se zavřely, policisté do zavřených ocelových dveří narazili vší silou, ale dveře už byly zamčené. Slyšel jsem jak servírka sedí pod dveřmi a těžce oddechuje. Slezl jsem po žebříku jak nejtišeji to šlo. Na posledním schodu jsem se trochu podcenil a moje boty hlasitě zaklapaly.
„Kdo je tam?“ vykřikla vyděšená servírka.
„Nebojte se. To já jsem hodil tu cihlu. Ale měli bychom vypadnout“
„Asi jo“ a rozběhla se ke ztrouchnivělým dveřím ven. Běžel jsem za ní jak nejrychleji jsem uměl, ale byla rychlejší. To bude těmi roky strávenými u počítače pomyslel jsem si. Servírka rozrazila dveře a vyběhla ven. Oslepilo mě silné světlo které bylo venku. Ven jsem vyběhl vlastně poslepu. Venku bylo teplo. Příjemné teplo. Pomalu jsem otevíral oči, až už mi slunce nevadilo. Servírka na mě už čekala u mého auta.
„Honem než se dostanou ven!“ volala na mě. Odemkl jsem a nastoupili jsme. Nastartoval jsem a jel co nejrychleji to šlo. Jak jsem startoval, všimnul jsem si policistů jak vyběhli ven a s nimi úlomky rozdrcených dveří. Dál jsem se staral jen o to, abychom byli co nejdál od nich. Nebylo to lehké. V této části města je spousta klikatých a slepých uliček. Nakonec se nám nějak podařilo ztratit se jim v dohledu. Podle mojí GPSky to napálili do nějakého domu. Pomalu se mi ztrácel jejich signál. Nejspíš to nebyl jen malý náraz.
„Jeď zpátky do toho skladu. Ale tak aby si nás nevšimli“ řekla mi servírka.

Cestou zpátky mi vysvětlila že ji sledovali už delší dobu, ale nikdy nezjistili kde sídlí Hrdinové. Ona k nim patřila. Jmenuje se Jana. Taky mi řekla že spolek Hrdinů založili její rodiče před dvaceti lety. Od té doby mají stále více lidí a jde po nich stále více policistů. Nemají to lehké, ale lidé jim věří stále víc.

Dojeli jsme k hale. Vešli jsme dovnitř. Dveře už nebyli na svém místě. Byly rozmlácené na milion kousků a rozházené před halou. Jana zašla za roh a zmáčkla tlačítko na zdi. Po stropě se rozsvítilo několik řad zářivek. Celou halu osvítilo bílé světlo. Teď jsem si ji mohl prohlédnout celou. Stoly nebyly čisté a bílé, jak vypadaly posledně, ale byly ze dřeva a zaprášené. Ležely na nich nástroje které se používaly před třiceti lety k manuální práci. Dnes se používá jiná technika. Na některých zdech se už odlupovala omítka. Na podlaze byla vrstva něčeho. Směs prachu, pilin, písku a spousty jiných věcí. Někde se válely rezivé barely a dokonce jsem si všiml starého menšího nákladního auta, zahrabaného pod hromadou bordelu který se jen těžko popisuje. Bylo tam tolik věcí že jsem ani nepoznal co to je. Lešení stálo u zdi, která byla značně porušená.
„Co je támhle?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na dírku ve zdi, kde jsem vyděl ty tři muže. Šel jsem se tam podívat a stále tam seděli. Dvanáct židlí v kruhu, nad nimi lehce se pohupující lustr a tri muži sedící naproti sobě.
„Tady se schází naši hlavní hrdinové. Hrdinové jsou rozdělení do dvanácti částí a každá je v jiné části města. Tady se schází vždy jednou do měsíce, nebo když to je potřeba“
„A co tu dělají ti tři?“
„To jsou jen napodobeniny. Figuríny. Dáváme je tam, protože tři naše hlavní hrdiny zajali policisté a budou tam dokud se nevrátí. Kruh musí být vždy kompletní říkáme. Pojď, odvedu tě našemu hrdinovi.“
Šel jsem za Janou až do místnosti s propadlým stropem. Dveře byly vyražené dřevěným sloupem který dřív podpíral jednu část stropu. Rozdrcená cihla tam pořád ještě byla.
„Proč si mysleli že tu nic není?“
„Protože tato místnost nemá dveře. Jen jedny. Skryté“
„A proč jsi je do nich nezavedla“
„Myslíš že bych mohla? Měla bych potom peklo. Vyhodili by mě“

Dovedla mě k hlavnímu Hrdinovi. Ten mi řekl v podstatě to samé co Jana a poděkoval mi. Přijali mě k Hrdinům. To mě velmi potěšilo, protože jsem mohl dělat stále hackera, ale tentokrát pro Hrdiny. Zapomněl jsem na chlápka co po mě chtěl ten vir, který dělám tak dlouho a nechal jsem si ho pro sebe. Teď ho využíváme pro své účely. Díky němu jsem pomohl osvobodit jednoho hrdinu. Bylo to snadné. Dostal jsem se do počítače na policejní stanici a vymazal všechna obvinění. Potom mu neměli co říct, tak ho pustili. Teď se snažím osvobodit dalšího a nakonec přijde řada i na třetího. Jde to pomalu, protože policie si nejdřív musí všimnout prvního a potom dalšího. Kdyby to bylo najednou, bylo by to moc nápadné. Mezi tím jsme zachránili spousty občanů z nesnází a nebezpečí. Dělám taky šoféra. A baví mě to. Nevím jak dlouho strávím u Hrdinů, ale doufám že co nejdýl. Je to trochu divné. Na jednu stranu porušujeme zákony a na druhou ho podporujeme.