Bezejména /4/

Zatímco Edmund obcházel auto, já si ho prohlížela zevnitř. Hm kožené vyhřívané sedačky, dřevěné obložení, elektrické ovládání oken, GPS navigace, klimatizace a dokonce i palubní počítač a možnost přehrávání cd nebo DVD. Fíhaaa … tak to je doslova luxus. Byla jsem tak zaujatá zkoumáním dalších tlačítek, že jsem si neuvědomila řidičovu přítomnost.
„Pěkné že?“ ozvalo se zprava až mě to vylekalo. „Jo to rozhodně … krásný auto …“ řekla jsem jako omámená. „Tak tedy jedeme …“ otočil klíček a ozvalo se tiché bzučení motoru. Připoutala jsem se a vyjeli jsme. Rozhostilo se nepříjemné ticho. Edmund si toho všiml a tak ho nakonec přerušil.
„Pamatuji si tě, když si byla ještě malé škvrně. Už je to dlouho … ty si mě pamatovat ani nemůžeš.“ Na to jsem se pousmála. Zajímalo by mě jestli ví něco o tom, proč se naši rozvedli …
„Táta nebydlí v Praze???“ zeptala jsem se, když jsme mířili pryč z hlavního města někam na východ.
„Ne. Nemá rád velkoměsta,“ předjel nějakou pomalou škodovku, co zdržovala nás i ty za námi.
„Takže jedeme … ?“ čekala jsem odpověď, která se mi dostala ihned.
„Kousek k Pardubicím. Je tam něco jako větší vesnice či okraj Pardubic. Jmenuje se Trnová,“ při tom slově jsem se zasmála.
„Zajímavý název. Nekomplikuje to práci???“
„Ani ne … tvůj táta pracuje buď doma ve své pracovně a nebo jezdí do Pardubic. Říkám, že je to na okraji, takže dojíždění není dlouhé.“
„Aha. Tak to potom jo…“ pohlédla jsem z okna a sledovala ubíhající krajinu. Čím dál jsme se vzdalovali od Prahy, tím méně bylo vidět stavení. I když sem tam jsme projeli skrz nějakou obec, ale přeci jen byli vidět hlavně pole, lesy a louky. Začíná se mi tu líbit. Je tu hodně přírody…
Vypadalo to, že naše konverzace skončila a tak zapnul rádio. Prý nějaká Evropa 2. Hmm písničky nic moc. Takové ty typické slaďáčky a disko nebo techno. To nemám ráda.
„Mohla bych to přepnout?“ otočila jsem se na něj s otázkou v očích.
„Byl bych rád. Tohle mě moc nebere, ale nevěděl jsem, co posloucháš. Spousta tvých vrstevníků většinou tohle rádio, tak jsem to zkusil,“ hodil po mě omluvný úsměv.
„Díky bohu, že nejsem jako ostatní,“ broukla jsem si pro sebe a naladila tam nějaký rockový a metalový rádio. Zřejmě se mi to líbilo podle jeho výrazu. Že by stejný vkus?

Cestou jsme poté ještě prohodili pár vět a zjistila jsem, že povídání s ním jde lépe. Celkem jsme se rozpovídali. Povyprávěl mi pár veselých historek a taky i něco z těch pár let o otci, co jsem tu nebyla. Nikdy si nenašel přítelkyni. Edmund se domnívá, že stále hluboce miluje mou matku a nedokáže se od ní odpoutat i když už spolu nejsou. Žije v celkem velkém domě. Cituji Edmundova slova : „sama uvidíš. Bude se ti tam líbit.“
Společnost mu dělá jeho sestra s manželem a jejich synem. Také tam bydlí babička. Vůbec jsem nevěděla, že mám tolik příbuzných z tátové strany. A všichni bydlí v jednom domě … no to teda bude. To opravdu musí mít obrovskou vilu. Zašklebila jsem se při představě, že tam teď budu trávit nějaký ten čas.
Po dlouhých dvou hodinách mě kupodivu ani nebolelo pozadí. To bude asi těmi vyhřívanými, měkkými, pohodlnými a koženými sedačkami. Zelená krajina se opět pomalu vytrácela a na scéně se objevovaly stavení různého druhu. Rodinné domky, menší paneláky, i útulné chaloupky.
„My nejedeme přes Pardubice?“ nedalo mi to se zeptat. Přeci jen to nevypadalo jako velké město. „Ne. Není třeba,“ prohodil ledabyle. Auto zpomalovalo, míjelo boční ulice a nakonec zabočilo do jedné z nich. Zkoumavě jsem si prohlížela velké domy, jež připomínaly panství. Tohle bude nějaká bohatá čtvrť. Pomyslela jsem si, když jsme míjeli starodávný, ale obrovský dům s ještě větší rozlehlou zahradou. Pomalu začínala končit ulice a my stále nezastavovali. Zabočili jsme doprava a před námi stanula obrovská železná brána. Už přes ní šlo vidět do nespočetně obrovské zahrady se stromy a dokonce i fontánou. Kromě napůl kamenného a napůl železného plotu, lemovaly pozemek keře zastřižené do tvaru kvádrů.
Až úplně vzadu se tyčil obrovský dům. Připadalo mi to jako v nějakém filmu. To snad ani nebylo možné … byla jsem zvyklá na vilu to jo, ale takovou úplně jinou. Hlavně ne tak obrovskou. Každopádně nevypadala nijak zastarale. Dokonce by se i dalo říci, že vypadala moderně na rozdíl od pár jiných v okolí. Kousek za stavením začínal les táhnoucí se někam do dálky. Naprosto mě to uchvátilo. Toto jsem opravdu nečekala …
Edmund otevřel okno a naklonil se k takový elektronickému mikrofonu se zvonkem na zdi těsně vedle hlavní příjezdové brány. Nejdříve krátce dvakrát zazvonil a čekal.
„Co si přejete?“ ozval se hlas z elektronické krabičky.
„Tady Edmund. Vezu Danielovu dceru.“
„Už Vás očekáváme…“ začala se pomalu rozevírat brána. Edmund zavřel okno a vjel po příjezdové cestě na pozemek. Cestou jsem si ho pořádně prohlížela. Z venku to nebylo tak hezky vidět. Jsem tam byla nějaká socha a hlavně rozkvetlé květiny. Stromů tu bylo několik a celá zahrada působila pohodovým a luxusním dojmem až přecházeli oči. S otevřenou pusou jsem hleděla na fontánu jež měla uprostřed své vody sousoší, které jsem nijak pořádně nemohla rozeznat. Dál jsem to už nezkoumala, jelikož auto zastavilo. Vystoupila jsem z auta. Jakmile jsem se dotkla země, štěrkovité kamínky zašustily. Ozvalo se zaklapnutí kufru a v mžiku už u mě muž stál s mým zavazadlem.
„Není se čeho bát … prostě buď svá,“ snažil se mě povzbudit, když viděl na mé tváří nervózní výraz.
„Jasný …“ přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Poté jsme oba vykročily k mramorovým schodům. Každým krokem blíž jsem se cítila nervóznější. Srdce mi bylo lehce zrychleně a i přes snažení uklidnit ho, se mi to nedařilo.