Vyvolený

Tisíckrát přešel Svět. Vše zná. Naučil se mnohým kouzlům. A ví o všem, co se stalo.

Má tisíce let a přesto je jeho tělo a mysl zdravá. Jeho jediným úkolem je pomoct. Pomoct lidem, kteří jsou v té největší nouzi. Takové je poslání Věstce…

Oblohu křižovaly blesky. Sebastian ještě nespal a hluboce přemýšlel. Poslední dobou se necítil v pořádku. Měl zlé sny, ve kterých vídával umírat jednoho ze svých synů. „To je nějaké znamení. Tuším to.“ A tak přemýšlel celou noc, dokud ho nevyrušilo zabouchání na dveře. „Kdo to může být? Takhle brzo po půlnoci.“

Přišel ke dveřím a otevřel. Z venku ho ovanul jemný vítr. Venku stál starší muž s kapucou na hlavě. „Kdo jste?“ zeptal se Sebastian. „Zdravím tě. Jsem Věštec a přicházím tě požádat o nocleh.“ „Nocleh? No, místa je tu dost, ale kde jste se tu nabral, tak pozdě v noci…a jak se to vůbec jmenujete?“ „Věštec.“

Sebastian pocítil divné tušení. Už dlouho se kolem něho děly podivné věci a k tomu ještě tenhle „Věstec“, nebo jak si říká. „No, tak… pojďte, přece vás nenechám venku v té bouři.“ „Děkuji. Zítra ti vše zaplatím.“ A tak Sebastian zavedl věštce do jedné prázdné místnosti. Dal mu deku a oba dva šli spát.

Druhého dne bouřka ustala. Tři Sebastianovi synové ještě spali a Věštec již seděl v kuchyni. „Dobré ráno.“ Pozdravil vstupující Sebastian. „Vítej, Sebastiane.“ Odpověděl Věštec. Sebastian se najednou zastavil s pokrčeným obočím. „Ee.., promiňte, jak znáte mé jméno?“ „Jsem Věštec. Vím o všem co se stalo. A znám i tvé jméno… dokonce i jméno tvé zesnulé ženy.“

Sebastian pocítil strach. Co to u něho je za šílence. I když… poslední dobou je divné všechno. „Nevím, co jste zač, ale rozhodně nejste v pořádku! A jak víte o mé ženě?“ „Vždyť ti to řeď říkám. Jsem Věštec. Sebastiane, ty cítíš, že se kolem tebe něco děje! Smrt tvé ženy… a ty sny, co míváš.“ „Ne! Znáš i mé sny? Co se to tu děje?!“ řval Sebastian. „Děje se toho hodně. Smrtí tvé ženy se započalo obrovské dějství! Nastal čas Vyvoleného.“

„NÉ!“ vypukl hněvem Sebastian. Slovo Vyvolený mu už lezlo na nervy. Ve všech snech to slovo slyší. A tehdy, když zemřela jeho žena… nikdy nezapomene na ten krvavý nápis na stěně. Na nápis, který zněl VYVOLENÝ. „Jestli… jestli mě chcete zabít, tak to udělejte hned! Už nevydržím ty hrůzy, které se mi stále a stále dějí. Prosím… nechte mě být…“ Sebastian se doslova rozplakal.

„Sebastiane, já tě nechci zabít! Mám úplně opačné poslání! Tebe a tvou rodinu musím chránit a dovést jednoho z tvých synů až do vrcholného konce… jeden z tvých synů je Vyvolený.“

„Žádný z mých synů není nějaký Vyvolený! Táhněte s tím k čertu! Měl jsem… měl jsem krásný život. Rodinu, děti… a tak se to zvrtlo. Žena umřela a Bůh ví, co se ještě stane! Jsem na mizině.“ „Přišel jsem ti pomoct. Věř mi, Sebastiane.“ Utěšil ho Věštec.

A tak se u nich Věštec zabydlel a seznámil se se všemi Sebastianovými syny: Leopardem, Alfrédem a Bartolomějem.

„Seich thort kes ajde me trabom to de!“ muž v černém hábitu a šátkem přes tvář nesl jakýsi nádherný zlatý, drahokamy posázený pohár. Kolem něho v jeskyni stálo asi dvacet dalších, stejně oděných mužů.

Muž s pohárem přistoupil k oltáři a pohár na něj položil. „Ať krev Tomoga splyne s krví Oběti.“ A pomalu vyléval krev z poháru na oltář.

Náhle zhasly všechny pochodně, které jako jediné osvěcovali malou jeskyni a z oltáře proudilo fialové světlo.

„Máme další sílu… lov tedy může začít!“

Toho dne, když byli Sebastian s Věštcem o samotě, zeptal se Sebastian Věštce: „Věštče, chtěl bych se ti omluvit, za to jak jsem řval, když jsi mi vyprávěl o mé ženě a tak… a chtěl bych se tě zeptat, co o tom víš. Proč, se všechno to děje?“

„Dobrá. Povím ti teda celý příběh: Kdysi dávno zde žila civilizace Arogorů. Byli výjimeční. Znali všechna řemesla, jejich život byl lepší a lepší. Nejvíce se ale vyznali v černé magii. Uznávali jejich kruté bohy, kteří jim kázali krvežíznivost.. A tak započali války. Arogorové stále vítězili, až narazili na posvátné království Ot. Království Ot bylo dobromyslné. Láskyplné. V tom království neznali hřích. Byli to nadaní lidé, poslové Gotagaru. Gotagar, bylo ještě dříve posvátné město. Tam totiž sídlilo všechno Dobro světa. Ale bylo zahnáno do jinších vesmírů, do jinších světů. Jen několik lidí zbylo a založilo království Ot. To se potom rozvíjelo až do té nejvyšší slávy.

A když je napadli Arogorové, po krutých bojích zvítězili. A ničili je dál a dál, až zbytky jejich civilizace zahnaly do Jeskyní. Do Jeskyní, které jsou nedaleko této vesnice. A tam žijí Arogorové dodnes. Království Ot poté padlo. A bohové Dobra, kteří tam žili, se vrátil zpátky do nebes. A odtamtud vládnou. Ale jednoho dne zase Arogorové nabudou nejvyšších sil a budou se snažit ovládnout celý svět. Proto bude Dobrem vyslán Vyvolený, který je porazí a založí nové město Ot. To je celý příběh… a Vyvolený je jeden z tvých synů.“

„Ale, co s tím mají společného zrovna moji synové? Proč zrovna oni?“ „Ten důvod lze najít v kořenech tvého rodu. Nejste obyčejná rodina.“

A brzy ovládla den noc. „Tak se dobře vyspěte.“ Říkal jeden ze Sebastiánových synů Alfréd. Když odešel z místnosti, promluvil Věštec k Sebastianovi: „Sebastiane, tato noc bude zlá. Tuším něco nebezpečného. Dávej v noci pozor.“

„Bratři, dnes podstoupíme první krok k našemu slavnému povstání! Musíme zničit Vyvoleného. Jen on nás může ohrozit. Proto pojďme se napít jeho krve!“ pomlouvá k dvaceti mužům jeden stejně oblečený. V rukách svírají meče a jsou připraveni zaútočit.

Konec 1. dílu