Vyvolený 2: Jeden z tří

„Vstávejte! Vstávejte! Rychle.“ Věstec běhá po celém domu. „Sebastiane, vstávej. Přišli sem!“ Sebastian přiběhl k Věštcovi: „Kdo? Kdo je tu?“ „Arogorové! Jsou u domu. Chtějí zabít tvé syny! Probuď je!“

„Co se to tu děje? Je noc. Proč tu tak hulákáte?“ přišel k nim Leonard s Bartolomějem. „Kde Alfréd? Musíte ho probudit, už se sem brzy dostanou!“ sotva Věštec dořekl svou větu, ozvala se rána. Domem se obrovskou rychlostí rozšířil ohavný smrad. „Fuj, co to tu páchne?“ zanadával přicházející Alfréd.

„To není dobré! Poslali na nás své sluhy. Pavouky. Už jsou někde v domě a jejich úkolem je zabít nás.“ Říkal Věštec. „Cože? Jací pavouci? Co to tu plácáte?“ zasmál se Bartoloměj. „Vysvětlím ti to později. Teď si ale dávej pozor.“ Odvětil mu Sebastian.

Ze zadní části domu se ozývalo rychlé a pravidelné cupitání.. „Jdou od tamtud! Hlavně nechoďte ven! Tam jsou Arogorové. Chtějí nás vyhnat z domu.“ Prásk!! Pavouci obrovskou silou narážely do dveří.. „Honem, popadněte něco, čím se budete bránit!“ zařval věštec. I když tři synové nic nechápali, honem sebrali, co je napadlo. Prásk!

Dveře vyletěly z pantů a do místnosti se vřítili čtyři asi metr vysocí pavouci.. Z jejich kusadel velkých, asi jako lidská ruka odkapával jed.. „Co to je? To není možné! Zdrhám!“ zařval jeden ze synů. „Vydržte tu! Když půjdete ven, zabijí vás Arogorové. Poslouchejte mě a nic se vám nestane.“ Řekl Věštec. Když byli pavouci blíž, začal po nich vysílat kouzla a ostatní se na pavouky vrhli s tím, co měli po ruce. Místností projelo pár záblesků a rámusu z rozbitého nábytku a pavouci byli na stovky malých kousků.

„No tohle… jak to dokážete? A vlastně… může nám někdo vysvětlit, co se tu děje?“ divil se Leonard. „Teď hlavně nevycházejte z domu. Tam čekají Arogorové! Chráním tento dům kouzlem, ale dlouho to už nevydrží a Arogorové se sem dostanou. Chlapci, teď mě nebudete chápat, vůbec mě nebudete chápat, ale prosím všichni se podvědomě snažte představit si, jak máte nějakou zbraň. Nebo něco takového, něco… čím byste se mohli bránit! Já vím, že mě nechápete, ale pak se všechno dovíte!“ „Já se z toho zblázním! O čem tu ten stařík pořád mele?“ vykřikl Alfréd.

V tu se celý dům otřásl v základech. „Kouzlo bylo prolomeno!“ zařval Věštec. Dveře domu se v mžiku rozprášili a do domu vstupovali Arogorové. „Bratři, zabijeme je všechny!“ zařval jeden z nich a všichni se rozběhli směrem k Věštcovi, Sebastianovi a jeho synům.

„No tak! Soustřeďte se! Myslete si na nějakou zbraň! Dělejte!“ řval Věštec po Sebastiánových synech. „Zabijí nás tu všechny! Jsme v koncích!“ bláznil Sebastian. A v ten okamžik už byli Arogorové u nich.

Strhla se bitka. Samozřejmě první bojoval jenom s Věštcem a to pomocí kouzel. Věštec dlouho bránil sebe i ostatní, ale po pár minutách již začínal být unavený a spadl k zemi vyčerpáním. A Arogorové se vrhli na Sebastiana a na jeho syny. V tom Alfréd hlasitě vykřikl a z jeho rukou začaly šlehat plameny. Tři Arogorové okamžitě shořeli. Věštec se z posledních sil podíval na Alfréda a řekl: „Vyvolený!“

„Už se probouzí!“ Věštec začal vnímat okolí. „Věštče! Vítejte zpátky!“ říkal Alfréd stojící u Věštce. „Kde jsou Arogorové?“ „Utekli. Hned jak jsem spálil ty tři z nich, utekli.“ „Nikomu se nic nestalo?“ zeptal se Věštec. Alfréd se zatvářil vážněji a odpověděl: „Táta. Těsně před tím, než utekli ho zasáhlo nějaké kouzlo. Nemůže chodit a sotva mluví. Vypadá to s ním špatně.“

Věštec, i přesto že jeho tělo bylo ještě trochu ztuhlé, vstal a pomalu přišel k Sebastianovi. Sebastian ležel na posteli a jeho tělo pokrýval smrtelný pot. Bartoloměj s Leonardem ho utírali kapesníky. „Sebastiane.“ Řekl Věštec. Sebastian pomalu otočil hlavu směrem k Věštcovi. „Věštče, vítej.“ Řekl pomalým hlasem. „Co se ti přesně stalo?“ zeptal se Věštec. „Zasáhlo mě nějaké kouzlo… ale teď, prosím nech mě něco říct.“ „Ano. Mluv.“

Sebastianovi pomalu tekly slzy. „Cítím, že umírám… a tak tě prosím, postarej se o mé syny.“ „Sebastiane, uzdravíš se, věř mi! Vím, jaké kouzlo na tebe použili. Znám lék a i když je hodně daleko… vypravím se pro něj. Musíš jen věřit.“ Utěšoval ho Věštec. „Věštče, můj život je u konce. I kdyby ses co nejvíc snažil, nezachráníš mě. Jen se o ně postarej.“ „Postarám se o ně, to ti přísahám, ale stejně nezemřeš. Půjdu pro ten lék, je daleko odtud, ale když mi dovolíš, aby se mnou šel i tvůj syn, Alfréd, budeme tu dřív.“ Pravil Věštec. „Slib mi, že se mu nic nestane.“ „Neboj, nic se mu nestane, vždyť je Vyvolený… sice přiznávám, že i když mám velkou moc, tak jsem jednou zkazil mnoho. Tehdy vymřel téměř celý rod. Od té doby je Dobro slabší a slabší… ale nebudu tu vzpomínat minulost. Můj úkol je chránit Vyvoleného“ „To slovo mi proklelo celý život! Možná je to trest… Nevím, proč zrovna já, ale věřím ti, že se o mé syny postaráš.“

A tak nastal večer. „Alfréde! Už půjdeme.“ Volal na Alfréda Věštec. „Už jdu. Jen jsem se ještě šel rozloučit s otcem.“ „Neboj, doneseme ten lék a on bude zdráv.“ „Ale co když je napadnou Arogorové?“ „Oni nejdou po tvém otci, ani po tvých bratrech… oni jdou po tobě a taky po mně. Když budeme co nejdál od tvé rodiny, bude to pro ně bezpečnější.“ „Dobře… a jak dlouho bude trvat cesta?“ „Několik dnů,“ odpověděl Věštec, „té cesty využijeme a seznámím tě s tvým úkolem.“

„Myslím, že je před námi ještě dlouhá cesta.“ Oddychl si Alfréd a spolu s Věštcem vykročili do dalekých míst.

Konec 2. dílu