Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis šestnáctý

Utekla jsem!

Nevím, jak se mi to podařilo, ale utekla jsem z toho místa, které nazývali základnou. Lhali mi, zatajovali informace a navíc mi zabraňovali v hledání dětí.
Adam mě velmi zklamal, nedokážu pochopit... jakto že nosí jejich uniformu? Co se to děje? Já mu věřila a on je vojenský lékař porodník. Skoro to vypadá, že to všechno, těch tři a půl roku¨, byla jen hra, hloupá a škaredá hra.

Proč se mi zdá, že Patrik a můj otec byli spolčeni už ze začátku, samozřejmě pokud je to všechno, co o něm Adamův šéf říká, pravda? Jak se tak na to dívám, byla to jenom zástěrka, už si nevzpomínám, proč vůbec všichni odešli, tenkrát, když mě tu nechali na ně čekat. Já chtěla jít taky, že to prý zvládnu.. ha ha ha! Vtipný. Nezvládla bych, pravda, ale něco mnohem horšího. Neunesla bych pravdu, která by mě čekala tam venku. Člověk se nikdy nechce dozvědět fakt, že jeho otec je členem nějaké pseudo-fašistické organizace, která chce vládnout světu, porazit vzpurné národy, zničit jejich ekonomiky a pak je nechat se jim klanět. A že můj snoubec je jedním z nich, to byl taky celkem šok. Mám dvě hodné děti, mám je s ním a bude-li to možné, budu je držet, co nejdále od jeho vlivu, od toho všeho.

Až je najdu. A já je najdu i kdyby.. já nevím co. Ale nedovolím, aby se mým dětem něco stalo. Dám za ně klidně i život, bude-li to třeba, ale oni nesmí být jako jejich otec a děd. Já jsem přeci důkaz toho, že bez jejich vlivu mi je líp.
A teď má otec Anežku a Viktora. Vím, že to Adamovi není jedno, ale nic proti tomu nedělá. Ale proč ne?!

Vrátila jsem se na místo, kterému jsem poslední tři roky říkala domov. Domovu se to nedalo přirovnat vůbec ničím. Jen místo, kde jsem žila, spala se svými dětmi a ostatními, kteří přežili a neutekli. Mysleli jsme si, že to, že zůstáváme, je dobrý nápad, že to má důvod. Nemělo, nic co by pro nás bylo dobré. Jen smrt a trápení, které neustávalo. Nemusela jsem ani chodit do podzemí, abych viděla, to o čem mluvil Adam a proč nechtěl, abych se sem vracela. Nic tu na mě nečekalo. Tedy, spíše nikdo. Ti kteří přežili jsou v ochrané vazbě Adamových lidí, ti kteří utekli snad konečně našli svoji cestu ke štěstí a ti co nestihli utýct, jsou mrtví. A těch mrtvých tu zůstalo hodně. Těla v různých polohách, se střelnými ranami v zádech, hlavě, hrudi. Zastřeleni na útěku, v boji nebo byli prostě popraveni. Nemůžu tomu uvěřit. I Tereza tam byla, věděla jsem, že ji tam najdu, ale pohled na její bezvládné tělo byl horší než na ta ostatní. Byla to má nejlepší kamarádka, pomáhala mi s dětmi a … vůbec. Promiň mi to, kdybych jim to dala hned, nezabili by tě! Nezabili!

Nedá se přemýšlet, nejde to a nejde to nad vůbec ničím. V každé myšlence je smrt a strach. Musím najít Viktora a Anežku. Nemůžu dovolit, aby mé děti byli u těch zatracenejch hajlů.

Chtěla jsem jít na to místo, kde jsem před lety uschovala ten přívěšek od otce, ale nemohla jsem jít cestou jako posledně. Když jsem tam šla před několika dny, zastřelili Lukáše. Vzpomínka na tu chvíli mi podlomila kolena. Zhroutila jsem se k zemi a brečela jako malá holka, bolestí a žalem. Výčetek v mých myšlenkách bylo nespočet. Pláč jenom zesiloval bolest mého stále nezahojeného ramene, ale nešlo to utišit.

Utišil mě až Adam, přitáhl si mě k sobě a šeptal, že to bude dobrý, že mi děti najde a odvede je do bezpečí. Nevím jak mě našel a je mi to jedno. Konečně byl tam, kde jsem ho potřebovala, držel mě v náručí a litoval, že mě nechal jít, že mě tehdy neposlouchal a nevzal děti k sobě. Šeptal, že se nedokáže dívat na to jak trpím, že mi pomůže a bude se mnou. Navždy!
Asi mě miloval, ale já nadšená nebyla. Já byla zoufalá, vzali mi mé děti a já je chci zpět. Chvíli jsem myslela, že mi Adam zakáže hledat, ale stalo se to, co jsem nečekla. Vzal mě za ruku, pomohl mi vstát a představil mě skupině asi dvaceti lidí, kteří měli jít hledat moji radost, děti.

Ten den jsme hledali dlouho do noci, další den stejně tak. Až třetího dne jsem narazila na mého otce. Na Zaječáku, na místě, kde jsem před téměř čtyřmi lety strávila noc před bombami, které ničily mé město. On a jeho lidé odcházeli, měli mé děti a šli pryč. Chtěla jsem tehdy snad smlouvat a vyměnit děti za klíč, který by snad mohl dopomoct cíli otcovy skupiny. Ten přívěšek jsem měla schovaný v zadní kapse kalhot. Jak to tehdy bylo si jen matně vspomínám, Adam mi vše vyprávěl. Po krátké hádce a vyjednávání, kdy jsem nakonec poslala mého otce s Patrikem do horoucích pekel (řekla jsem: "Jdi do prdele, ty zkurvenej hajzle!"). Mě někdo z jeho lidí omráčil a víc nevím. Pak se objevil Patrik, který jediný věděl, kam jsem šla.

Otcova skupina se dala na útěk i s mými dětmi, s Adamem v patách. Po asi půl kilometru je dohonil. Srazil dva k zemi a snažil se dostat k dětem. Marně. Patrikovi prý vyrazil pár zubů. Věděli, že to může i špatně dopadnout, nevěděli ani nemohli tušit, jestli jim jdou v patách další, tak jeden z jejich lidí udělal jednu z nejhorších věcí, co mohl. Aby zachránil své lidi, hodil Anežku do chladné řeky Jihlavy.

Tříleté dítě neumí plavat, do teď nevím, kdo to udělal, ale do smrti to nepochopím.
Adam pro ni skočil, zachránil ji před utopením, ale Viktora získat nedokázal. Měl mi vyřídit od mého otce, že si Viktora nezasloužím a že můžu být ráda, že mám aspoň ji. Ale že i pro ni si přijde a se mnou si to vyřídí, se zrádkyní vlastní krve. Teda aspoň tak nějak.

Možná to bylo kratší, možná ne, ale to jediné stihl Adam pochytit, když se snažil vylézt s vyděšenou Anežkou z řeky.

Vrátil mi dceru, prochlazenou, vyděšenou a živou, ale syna mi vrátit nedokázal. Pomohl mě i jí se dostat zpět do jejich tábora, kde mi učinil nabídku odjet s nimi pryč. Samozřejmě pro jeho nadřízené jsem byla dcerou vlastizrádce a dle nich i cenným zdrojem informací, takže namítali že to nejde a že se mnou budou zacházet jako se zločincem, protože nic jiného se prý nezasloužím.
Na to, jsem dva dny Adama neviděla, seděla jsem s Anežkou v provizorním vězení spolu s ostatními, kteří byli v ochrané vazbě. Rozdíl ve vězení pro mě a ostatní nebyl žádný. Prostor, podmínky a vlastně všechno jsme měli stejné. Jen rozdíl byl v tom, že je pustí.. a mě? Kdo ví. Třetího dne přišel Adam, měl kruhy pod očima, ale usmíval se. Vzal mě stranou a o něco mě požádal.

"Dokud budeš dcerou Karla Tára, tak ti nedají pokoj. Pokud přestaneš být Tárová, tak ti můžu pomoct, nechci,.. Já nemůžu dovolit, abys s tebou takhle zacházeli, vůbec je nezajímá, že ti vzali Viktora, chtějí vědět, kde je tvůj otec."

Nevím, co jsem čekala, ale rozhodně to bylo víc, než to co mi řekl. "A co mám jako dělat?" Vikrora jsem obrečela, dlouhé hodiny beznaděje a zoufalství, navíc výhružka, že mi stejně vezmou i moji Anču, to prostě bylo na mě moc a Adam přijde jen s něčím tak logickým. "Já nepřestanu být Tárová, to jen tak nejde. Jestli mi chceš sebrat i poslední naději, kterou mám...tak nevím, co po mě vůbec chceš." Rozbrečela jsem se mu na rameni. "Já už nemůžu, pomos mi, prosím." Objímal mě a šeptal slova tak krásná, že sepsat je by byl snad hřích. "Mám nápad, ale je to risk." řekl najednou.

"Adame, já nebudu riskovat život své dcery!"

"Nikomu se nic nestane, takhle ne. .. Já musím si to ověřit, planých nadějí jsi měla už dost."
S těmi slovy odešel, nechal mě v nevědomí a já mu v té chvíli možná trošku děkovala a i po pravdě, trošku i nadávala.

Anežku jsem hlídala jako oko v hlavě, nikdo nás už nesměl rozdělit, měla jsem strach. Dívat se na ni bylo však i utrpením. Nikdy totiž nebyla sama. Viktor s ní byl po celý jejich život. Byli stále spolu, nikdy jsem neviděla je samotné, všude byli se mnou. Je tak těžké vyrovnat se s jeho ztrátou. Vlastně, nejde se vyrovnat s něčím, co není možné.

Adam se vrátil, vysvětlil mi o co se jedná a řekl, že jediná možná varianta, jak se z téhle zatracené šlamastiky dostat je ta, že si mě vezme. Že budeme manželé. Muž a žena - a moje dcera.

Dále mi vylíčil, že pokud tohle neudělám, seberou mi Anežku a umístí ji do děcáku, mě do vězení s ostrahou, jako nějakého vraha, zločince. Udělají ze mě zločince, jen kvůli tomu, že můj otec je jedním z nejmocnějších mužů té pseudo-fašistické organizace, která se snaží o to samé, jako Hitler před sto lety.

Nebylo z čeho vybírat, bylo to jasné ještě dříve než to vyslovil. Nemám jinou možnost. A on mě rád, má mě v úctě a moji dceru si oblíbil a je prý jako jeho vlastní. Že máme si toho spoustu co říct, co vysvětlit - tedy, co on musí vysvětlit mě - jak to tehdy bylo, co se stalo a tak dál... Ale svatba je jediné řešení.

V tu chvíli to opravdu bylo jediné řešení, možná by jich bylo víc, i možnost útěku, ale ta byla moc riskantní a já nemohla připustit, aby moje dcera byla vystavena nějakému riziku. Přišla jsem o syna, to stačí.

Po té, co se věšina vojáků ze základny vrátila do brněnských kasáren a všechny zajaté vzali s sebou, jsme se na radnici v Brně s Adamem vzali. Nebylo jednoduché získat povolení a hlavně Adam nikomu neřekl, koho si vlastně bere. To, že jsem do obřadní síně vešla já v jemně oranžových šatech s nabíranou sukní a bílým lemem, byl pro jeho nadřízeného šok, jen si ale odkašlal a obřad pokračoval. Řekla jsem mu své ANO dne 16.11. 2014.

Toto je má svatební noc. Dcera spí vedle a Adam, můj manžel, je právě v koupelně. Jestli se bojím toho, co bude dál? Možná.

***

Minimálně do půlnoci jsme si povídali, nezávazně, nevysvětlovali. Jen jsme si sdělovali své pocity, starosti a domluvili jsme se, že ostatní necháme až na další den, že teď máme času dost, snad i celý život.

Dokonce se svěřil, že mi chtěl nabídnout manželství 'jen na oko', ale nakonec si to rozmyslel, bál se, že bych na to přistoupila. A víte co? Nepřistoupila. Po svatbě jsem toužila, pravda, ale kdysi dávno a být vdaná jen abych byla vdaná, jen pro ztrátu dívčího jména a svobodu, to není nic pro mě.

Adama možná jednou začnu milovat, zatím ho mám jen ráda. On mě miluje.
A jestli jsme naplnili svatební noc? Myslím že ano, usínat v něčím objetí, cítit bušící srdce na zádech, cítit tu vůni a teplo těla, které se ke mně tiskne tak, jako by mě mělo snad za chvíli ztratit. Nakonec jsme si s Adamem vyjasnili, že nám spolu bude dobře. Po všech stránkách. Nevím jak to popsat.. Ztratili jste něco, v co už jste nedoufali, že naleznete? Něco, co uvolní, po čem se vám chce spát a nebo.. a pak si dát pořádnou šumkovou pizzu? Hmm.. po tak dlouhé době, vážně - je krásné nalézat.

***

Končím s psaním deníků. Nemá to cenu, člověk se jen vrací k tomu, co ho nejvíce bolí. Pár informací na závěr, snad o mě se už nikdo nikdy nedočte, než jen v tomto pošetilém deníku.
- Adama povýšili, má teď velmi vysokou fukci a trvale zůstáváme v Brně.
- Mě dali jeho šéfové konečně pokoj a oficiálně mě sbavili statutu zločince.
- Anežka už nepláče ze spaní, přesto ji i mě Viktor chybí. A já ho najdu, ať to stojí, co to stojí.