Turistický průvodce Ancarií

Řev. Houština kolem nás znenadání vyvrhla pět maskovanejch banditů ozbrojenejch noži, šavlemi a dokonce i jedním lukem.
„Peníze nebo život!“ zahulákal jeden z nich, šereda s krysím ksichtem a téměř plešatou lebkou.
Kolem ucha mi prosvištěl šíp. Ne že by mě to bůhvíjak rozrušilo, tohle léto se mi to stává poměrně často.
Musím říct, že letos trávím poněkud zvláštní dovolenou. Banditi, dezertéři, temný mágové, vlci stižený vzteklinou, zombie a chodící kostlivci, draci, harpyje i démoni všech tvarů a velikostí.
Ale jinak je Ancaria moc pěkná země. Opravdu. Krásný hustý lesy plný zvěře, průzračný říčky, věčně zasněžený horský štíty, dokonce i oceán, kterej se ale schovává za rozlehlou pouští. Srdce turisty, jenž se zajímá spíše o památky, by zaplesalo nad množstvím ruin lemujících cesty (ale pozor na strašidla), ještě větším množstvím soch hrdinů a především nad majestátními hrady Hradešín, Vranov a Mlhomor. A ti, který očekávají od dovolený především nový známosti, budou určitě nadšením bez sebe z ancarijskýho obyvatelstva tvořenýho nejen lidmi, ale i lesními elfy nebo andělskými Serafy, ti odvážnější by mohli zkusit svoje štěstí dokonce s temným elfem nebo upírem.
Náhlý ticho přerušilo mý rozjímání. Překvapeně se rozhlížím. Zatímco jsem se v duchu zaobírala krásami tohoto světa, můj společník mezitím stačil vyřídit všechny bandity a právě je zkušenou rukou šacuje.
Ach, já jsem se ještě nezmínila o mým průvodci a ochránci v těchto nebezpečnejch končinách? Tak to se moc omlouvám.
Je to obrovskej mohutnej chlap s hranatou čelistí a zrzavým copem, se dvěma hlubokejma jizvama na pravým předloktí, povoláním gladiátor. Nedobrovolně. Vyprávěl mi, že když byl ještě malej špunt, jeho rodnou vesnici někde u východních hranic Ancarie vyplenili zbojníci a jeho nechali naživu, jen aby mohl bejt prodán do arény belleveuské.
Já jsem ho potkala, zrovna když se mu podařilo odtamtud utýct. Chudáček si nic z doby před arénou nepamatuje, ani svoje jméno, tak mu říkám Ragnarök. Nevadí mu to. A hodí se to k němu. I když je jinak docela milej, fakt.
Právě skončil s prací, ale s dost mizerným výdělkem – tři tupý dýky, jeden zrezlej prsten a nějaký drobný. Mince putují do kapsy, zbytek je zahozen.
Vykročím dál po cestě, Ragnarök mě s brumláním následuje. Vím, co mu leží v hlavě. Nebo líp řečeno na silnici za náma.
Banditi. Nebejvalo to tu takový. Ale král Aarnum III. je starej, nemocnej a umírá, jeho syn, princ Valor, bojuje na jihu s invazí orků a v zemi mezitím vládne anarchie, tlupy banditů, dezertérů, satanistickejch kněží a temnejch elfů, tohle všechno ještě podporovaný zrádným baronem DeMordrey, kterej chce trůn pro sebe. A k tomu ještě jeden trhlej nekromant vyvolal obřího démona, se kterým si neuměl poradit, takže se urval ze řetězu a teď dupe po už tak dost vyděšený Ancarii. Zkrátka typická prázdninová idylka, co?
Po cestě vinoucí se kolem lesa jsme se dostali do dalšího městečka. Hraničov, nebo tak nějak. Vypadá jako většina ostatních, který jsme už navštívili – domky s doškovejma střechama, hospoda, kovář, obchodník (kde si můj průvodce právě kupuje sekeru ještě větší než tu, co měl dosud), místní šlechtic a samozřejmě vojáci.
Ragnarök se už začíná rozhlížet po nějaký práci... á, támhle. Nějakýmu chlápkovi ukradli lupiči vzácný umělecký dílo, který se v jeho rodině dědilo už po mnoho generací. Ti zloději prý mají hnízdo v jedný jeskyni u řeky.
Přijímáme. Podobnejch úkolů jsme splnili tucty – a vždycky jsme za ně dostali slušně zaplaceno. Jó, bejt hrdinou není vůbec špatný. Akorát člověk občas přijde k nějakému tomu šrámu nebo štulci do žeber, ale nic dneska není zadarmo, že?
Tak jsme na cestě k řece.
Řev. Znenadání nás obklopí pět banditů... hej, to už tady přece jednou bylo?! Vlastně ne, změna. Tamhle jim přibíhají posily a mezi nima...
„*****!!!” zakleju. Mezi nima je kněžka kultu Sakkara. Tyhle maníky fakt nesnáším. Používají černou magii a, což je nejhorší, umí vyvolávat lítající ohnivý démony.
Ragnarök se vrhá do boje, už sejmul jednoho banditu, druhýho, přibíhají další a – ano, už je to tady. Zatracenej démon. Ten hajzl má děsně tuhej kořínek. A nedá se do něj trefit, když furt poletuje okolo.
Mýmu gladiátorovi chvilku trvalo, než všechny udolal, ale nakonec to jako vždycky zvládl – i když se sotva drží na nohou, chudák. Rychle se hrabu v báglu a podávám mu flakónek s rudým lektvarem. Jó, tahle skvělá věcička by se mi občas doma taky hodila. Všechny rány se okamžitě beze stopy zacelujou a můj kámoš je zase jako rybička.
Hm, spíš ryba.
Vydáváme se tedy dál, jeskyně lupičů je už na dohled. Opatrně se k ní přibližujeme, ještě opatrněji vstupujeme a než se vůbec stihneme rozkoukat, už se na nás řítí zbojníci.
A tihle vypadají jako skutečný profíci. Čepele mečů se lesknou, zbroj chřestí, hrdla neplejtvají energií zbytečnými výkřiky. Můj gladiátor pozvedá zbraň...
A pak už jsem ten počítač musela vypnout.