Odvaha být...

Běžela. Nebyl to ten obyčejný sprint, bylo to uhánění, ba přímo míhání.
Nebyla obyčejná. Ale ani výjimečná. Byla jako ostatní, schovávala se před svitem Slunce a pod rouškou tmy si užívala svůj život. Netušila, co by se stalo, kdyby vyšla z úkrytu, proto to ještě nezkusila. Ne, že by jí to nelákalo. Byla velmi zvědavá, ale bylo to zakázáno.
Psal se rok 2350. Lidé se v noci pohybovali v ulicích a ve dne spali v podzemních úkrytech. Nikoho nezajímalo, proč nesmí ven, jelikož to nikdo nepotřeboval. Přes noc se vyčerpali, ať už v práci nebo při zábavě. Obývali katakomby, vyčištěné kanály, tunely pro metro a jiná místa pod povrchem. Vybudovali zde sídliště. Žili tam přes den, který se stal jejich nocí. V noci pak vycházeli nahoru. Trvalo to už několik století. Říkalo se, že Slunce začalo být škodlivé. Že ozónová vrstva zmizela, což zapříčinilo proniknutí UV záření ve velké míře. Avšak nikdo nevěděl, zda je to ještě pravda, ale také se nikdo neptal. Těžko říct, jestli to někoho zajímalo… I když po takové době to začne vrtat v hlavě každému, nebo alespoň tomu, kdo nemá v hlavě jiné věci.
Konečně se zastavila. Doběhla ke dveřím jednoho z pozemských klubů. Chodila tam celkem pravidelně a barmani ji tam znali. Vlastně to byl její domov. Kdysi klub patřil jejímu otci. Po jeho smrti připadl jejímu staršímu bratrovi, Adrianovi.
Adrian byl dobrý šéf. Vnitřek nechal zcela obnovit, nově vymalovat a tak, ale zevnějšek prozatím zanedbával. Říkal, že jeho ponurost bude přitahovat jen určitou klientelu, takže si bude moct být jistý stálými zákazníky, kteří nebudou dělat potíže. Měl pravdu. Klub Heaven´s Hell byl přecpaný pouze samými mezi sebou známými.
Kassandra prošla kolem bodyguardů u vchodu, kde byla typická hromada lidí, kteří se chtěli dostat dovnitř, avšak ještě tam nikdy nebyli, tudíž ani neměli povolen vstup. Dívka okamžitě zamířila k baru a objednala si Martini. Poté okamžitě zamířila do VIP části, kde se usadila na jednu z černých kožených pohovek. Kromě ní tam posedávali ještě nějaké slečny, jež znala pouze od vidění, její čtyři přítelkyně a pár namakaných chlápků. Chvíli po ní dorazil i Adrian.
-„Tady máš své Martini, sestřičko.“, řekl a podal jí sklenku.
-„Děkuji.“, odpověděla mu.
-„Jak se ti daří? Kde vlastně bydlíš? Dlouho jsem tě tu neviděl. Stěhovala ses nebo jsi se pouze rozhodla vyhýbat se své rodině?“, vyptával se jí, zatímco se usedal mezi několik dívek.
-„Bydlím znovu v bytě našich rodičů. Rozešla jsem se s Michaelem. Bylo to už nesnesitelné. Nesnášel, když jsem sem chodila. Žárlil na mé přátele. Ale to až od té doby, co jsem s ním bydlela. Vždycky byl milý a přívětivý… Nyní už není. Je z něj starý mrzout.“, vysvětlovala Kassandra svou situaci.
Její bratr se rozesmál.
-„Říkal jsem ti to a to mi nevyvracej. Říkal jsem ti, aby ses k němu nestěhovala. Ale tys měla vlastní hlavu a na ostatní jsi nedala. Takže jsi zase singl.“
-„No jo… Jsem. Ale kvůli tomu, abys mi ty vyčítal mé počínání, tu nejsem. Dneska se chci bavit. Chci tančit.
-„Tak pojď.“, nabídl se najednou jeden z ostatních přísedících.
Otočila se k němu a pozorně si ho prohlédla. Byl celkem vysoký a také dost pohledný. Hnědé vlasy mu spadaly na ramena. V šeru jeho světlé oči, barvy něco mezi zelenou, modrou a stříbrnou, působily vskutku magicky. Měl na sobě černé kapsové kalhoty a bílý pánský top, díky němuž byly jeho svalovité paže výraznější. Avšak nejzajímavější byl jeho úsměv, jako by na jeho rtech bylo něco přitažlivého.Dopila zbytek nápoje, jež jí zbýval a sklenku odložila na stoleček. S opětovaným úsměvem se za jeho pomoci zvedla z pohovky a elegantně jakoby dopluli na parket.
Chvíli si hleděli do očí, počkali na správný tón a pak spolu začali tančit. Chytl ji jednou rukou kolem pasu a Kassandra se zaklonila. Prsty na druhé ruce jí jemně přejel od krku až zavadil o sponu jejího pásku. Narovnala se a usmála.
-„Ještě jsi se nepředstavil…“ poznamenala.
Vystřihla si jednu otočku a přitočila se k němu.
-„Gabriel.“, vyhověl jejímu přání.
-„Krásné jméno.“, věnovala mu další úsměv.
Po chvíli se melodie zpomalila. Kassandra se ke svém partnerovi otočila čelem a objala ho kolem krku. Gabriel jí položil ruce kolem pasu, načež se začali pohybovat do melodie. Tančili beze slov. Vystačili si s pohledy, které si vyměňovali. Střídali různé tance a jednou si došli k baru pro pití. K ránu si konečně sedli.
-„Už pujdu domů. Chceš jít se mnou?“, navrhl jí.
-„Ne díky. Já… Pujdu až potom.“, rozhodla se.
-„Ale už skoro svítá.“, namítl.
-„Já vím. Chystám se jít, až vysvitne Slunce.“
-„To je bláznovství. Je to zakázané. Nesmíš to udělat. Co když… Co když to nepřežiješ?“
-„Tak to byla má nejkrásnější poslední noc, jakou jsem si mohla přát.“
-„Ale…“
-„Nezkoušej mne přemluvit. Už jsem se rozhodla. Myslím, že je absurdita, aby po takové době bylo záření ještě škodlivé. Žádné další plyny se už nevypouštěli, takže se ozónová vrstva mohla obnovit.“
-„To nikdo neví jistě. Nepokoušej to, prosím.“
-„Jdi spát, Gabrieli. Přinejlepším se tady potkáme večer.“, usmála se na něj a vstala.
-„Tak… Měj se krásně.“, rozloučil se a jemně ji políbil na rty.
Opětovala mu polibek a poté se jen dívala, jak odchází.
Netrvalo to ani hodinu, venku se rozednilo.
Kassandra opatrně přešla ke dveřím, vykoukla ven, což jí naskytlo pohled na žhnoucí Slunce. Bylo již vysoko. Otálela. Ve svých myšlenkách se dohadovala sama se sebou. Mám nebo nemám. Rozhodnutí bývá vždy těžké. Nikdy jsem se neuměla rozhodnout mezi dvěmi věcmi. Pro koho to dělám? Co se snažím dokázat? Jsem jen malá, hloupá a zvědavá. Říkala si, když odcházela zpět do klubu. Při poslední větě se ale zastavila. Michael to o ní říkal. Že je malá, hloupá a příliš zvědavá holka, která na to jednou dojede. Ale ona to tak nechtěla. Dokáže mu svou dospělost. A tak se ta devatenáctiletá dívka s černými, kudrnatými vlasy do pasu otočila na patě, načež zamířila ke dveřím.
Trhnutím je otevřela a bezmyšlenkově vyšla ven. Na její světlou pleť dopadly první sluneční paprsky. To světlo bylo oslňující. Bylo to jako být hvězdou. Se zavřenýma očima stála na ulici a nastavovala se Slunci. Brzy ji v černém oblečení bylo horko, avšak ona si toho nevšímala. Stála tam a užívala si svůj první sluneční svit. Cítila se skvěle.
A také měla proč. Nemýlila se. Ozónová vrstva se obnovila, UV záření pronikalo v přijatelné výši.
Přemýšlela, zda to má říct ostatním, ale nakonec došla k názoru, že ne.Už nebyla jako oni. Nebyla jako ostatní. Byla jedinečná. Konečně sama sebou.