Krvavý otisk 1/3 - Čistý štít

Krvavý otisk se leskl v zapadajícím slunci skrz okenní tabuli. Bílá zeď nemocničního pokoje byla pokryta vrstvou krve a neidentifikovatelné hmoty, která nápadně připomínala lidské vnitřnosti.

***

„Hotovo“ Ozvalo se z telefonního sluchátka a já si jen odškrtl další jméno ze seznamu. Každodenní rutina. Zadám cíl jednomu z mých ,zaměstnanců‘ a oni cíl odstraní. Nikdy jsem žádného z mých zaměstnanců neviděl osobně. Je to pro mé i jejich dobro. Někteří z nich prý ani nejsou lidé, ovšem kdo se dnes může považovat za člověka? Kybernetické úpravy těla, posílený metabolismus. Příroda už patří do starého železa, dnes frčí technologie. Co si ale budeme nalhávat, já ve svém oboru bych jako šunt (

obyčejný, rozuměj neupravený, člověk ), asi neměl vysokou životnost. Šuntům už se ani nevydávají pojistky. Dnes se za lidskost trestá. Ovšem když na to mám peníze, proč si trochu nedopomoci.

„Peníze jsou na účtu“ Ukázal jsem prstem směrem na stěnu, kde se z holografického projektoru zobrazoval finanční stav mé ,firmy‘. Na ukazováčku mám prsten, který ho identifikuje jako ovládací

jednotku. Cosi jako zastaralá myš. Ukázal jsem na malé číslo v rohu stěny, které představovalo číslo účtu mého zaměstnance, ovšem silně zašifrované. Vysoká částka se ztratila v onom zašifrovaném bankovním účtu a projektor se vypnul. Během pár hodin se na můj osobní účet dostaví peníze od člověka, který si mou firmu na eliminaci cíle objednal. Chodí to tak už patnáct let a vyplatí se to, částka, kterou dostávám je mnohonásobně vyšší, než kterou platím zaměstnancům. Dobrá chcete-li nazývat vše pravými jmény, je mnohonásobně vyšší, než co platím vrahům.

***

Temné hučení elektromotorů se rozlehlo šedě natřenou garáží lemovanou modrými pruhy. Nasedl jsem do svého mercedesu a řídící počítač se spojil s rozhraním v mé mozkové kůře. Mohu tak prakticky jezdit na myšlenky, ovšem o to nebezpečnější se staly jízdy v podnapilém stavu. Při vydávání řidičáků se dělají psychologické testy. Některé myšlenky mohou být velice nebezpečné. Stačí se zamyslet, co je to za pěknou holku na chodníku…. No většinou auto vezme směr, kterým se zamýšlíte. Po prvních pár týdnech bylo hodně mrtvých pěkných holek, dokud nebyl vyroben stimulexin, prášky, které vás nutí myslet jen na podstatné věci, jde o chemické reakce v mozku, které blokují vedlejší vjemy.

Vymotal jsem se mezi podpůrnými sloupy, které drží celou budovu nad sebou. Mám z toho vždy špatný pocit, ty sloupy mají asi metr čtvereční, je jich tu sice desítky, ovšem představa těch tisíců tun, které na nich leží… no vždy rád co nejdříve vypadnu.

Dostal jsem se z budovy a okénkem se mi naskytl výhled na celou Prahu. Mercedes začal zvolna klesat z garáže umístěné v šestém patře, dokud nedosedl na vzduchový polštář a nerozjel se po hlavní. Z otvoru pod displejem udávajícím rychlost, stav baterie a jiných údajů, mi vypadl jeden stimulexin, který jsem hned spolknul. Je něco jiného nechat zabíjet lidi a zabít někoho, přestože omylem.

Cesta ubíhala klasicky. Léky působily jako adrenalinová injekce, únava, kterou jsem pociťoval od rána, zmizela a reflexy se mi podstatně zvětšily. Klimatizace tlumeně hučela a okolí bylo jako vždy zvláštní, je

velice podivné dívat se skrz okno a vědět, že tam venku je téměř ohlušující, všudypřítomný rachot, ale dnes je každá budova i dopravní prostředek zvukotěsný (vzduchotěsnost

k tomu patří také, proto jsou dnes téměř všude ventilační zařízení – tam, kde nejsou, nic nežije). Věnoval jsem pozornost řízení, když se stalo něco, co vám myšlenky naruší, ať chcete nebo ne. Do auta pronikl vnější hluk a to

otvorem v předním okně. Úhledným kulatým otvorem. Otvorem, který dokáže udělat jen kulka.

Naštěstí šla vedle...