Příběh bojovnic

Faith se převalovala na posteli. Bylo ráno a jí se nechtělo vstávat. Vlastně ani nemusela, nečekal ji žádný výjimečný den. Neměla nic na práci. Ale v posteli jí to už nudilo. Dál spát už nechtěla, hrozné sny by jí to stejně nedovolily.
Konečně se rozhodla vstát a pomalu se vydala k malému oknu na druhé straně místnosti. Pokoj osvětloval jen úzký proužek světla, který pronikal mezi tmavými závěsy. Došla k oknu a roztáhla je. Pokoj se okamžitě naplnil světlem, které jako by čekalo až bude moci vniknout dovnitř. Osvětlovalo pokoj s nažloutlými stěnami, polepenými potrhanými plakáty, které tu přetrvaly ještě od dob Faithiny puberty. V rohu stála postel s rozházenými peřinami a vedle stála šatní skříň. Kromě těchto věcí se tu nacházel už jen malý stolek a staré čalouněné křeslo. Tohle všechno Faith přehlédla, znala to už od mala. Její oči se upřely ke dveřím. Vyšla jimi do malé kuchyňky a dala do konvice vodu na čaj. Žila v tomhle bytě v malém paneláku již spoustu let. Neměla rodiče a když byla dítě, starala se o ní adoptivní matka, která nedávno zemřela. Teď už byla Faith dospělá. Vydělávala si pouze brigádami, které jí poskytly finance sotva na jídlo.

***

Ve vedlejším městě bydlela v rodinném domku se svým otcem Crispy.
To ráno ještě dlouho vyspávala, než ji vzbudil telefon. Odfrkla si. Proč musej lidi volat tak brzo? Čekala, vypadalo to, že táta už není doma, aby to zvedl. Vyskočila tedy z postele a běžela k telefonu. ,,Prosim?" zvedla mrzutě sluchátko. ,,Fajn, jsem tam za hodinu. Měj se."

,,Ahoj, tak co se děje?"
,,Měla jsem zase sen...." Faith se zarazila.
,,On ho chce, chce získat to město. Chce tam něco vybudovat, ale nevím co."
,,Dobře, a co chceš dělat?" ptala se Crispy.
,,Já nevím. Co myslíš?"
,,Ty na něco přijdeš, s tvými schopnostmi určitě."
,,Moje schopnosti mi neumožňují rozhodovat. To my se musíme rozhodnout."
,,Dobře, když se ti ten sen zdál, tak asi ne jen tak pro nic za nic. Asi to znamená, že s tím máme něco udělat. Myslím, že bychom se tam měly vydat." rozhodla Crispy.
Faith přikývla.
,,Faith, pokus se toho za dnešní noc zjistit co nejvíc. Já zjistím, kde přesně se Borgana nachází. A zítra se tu sejdeme v osm ráno. Fajn?"
,,Fajn, jestli se vzbudíš," žertovala Faith.

***

,,Pane, já jsem se opravdu snažila, to ti kavarati, jsou úplně nemožní."
,,Ty do toho nepleť Rosalie, víš moc dobře, že je to tvoje chyba. Přece chápeš, že je potřeba, aby to bylo co nejdříve. Tak se snaž!"
,,Jistě pane."
Faith se snažila soustředit. Už tam skoro byla, málem pronikla do Rosaliiny mysli. Ale tohle je jiné, je to velice obtížné, protože to není skutečné, alespoň ne tady, u ní v pokoji.

***

Crispy už stála na dohodnutém místě a čekala na Faith. Její dlouhé černé vlasy vlály ve studeném ranním větříku. Na sobě měla džíny a lehkou mikinu, ale vůbec nebylo vidět, že by jí byla zima. Zaslechla kroky. Z rohu postranní uličky se vykolébal starší chlápek, nejspíš asi teprve teď vylezl z nedaleké hospody, která měla vždy otevřeno nonstop. Když zpozoroval krásnou dívku stojící před ním, zastavil se. Chvíli si ji prohlížel a odvážil se přiblížit. Pořád tam stála, necouvla. Teď už stál přímo u ní. Malátně po ní máchl rukou. Minul. Chtěl jí chytit kolem pasu, ale dřív než stačil znovu zvednout ruku, už mu někdo s obrovskou silou kroutil ruce za zády. Sotva se držel na nohou, jak mu dívčiny ruce lámaly bez problému kosti. Nakonec ho pustila a jediným kopnutím do zad ho poslala k zemi. Příšerná bolest a ty litry piva co vypil mu nedovolily se bránit. A tak se jen s řevem svíjel na zemi.
Brzy přišla Faith. ,, Ahoj,“ pohlédla na Crispy a pak na muže na zemi. ,,Obtěžoval?“
,,Jo,“ odvětila. ,,Zjistila jsi něco?“
,,Snažila jsem se proniknout do mysli nějaký holky, co mu slouží, ale nešlo to. Mluvila o kavaratech. Víš o nich něco?“
Crispy se zamyslila. ,,Četla jsem o nich. Vypadají jako lidé, ale nemají žádné vlasy ani chlupy a místo nosu mají v obličeji dva otvory na dýchání. A taky chodí celí nazí.“
,,Ale víš jak bojují, jak přemýšlí?“ chtěla vědět Faith.
,,Dají se velice snadno ochočit a slouží pak věrně svému pánu. Ale je jich na světě velmi málo, protože jejich rasa má jenom mužské pohlaví a k rozmnožování musejí využít lidských žen, což se jim podaří jen málo kdy.“
,,Jejich způsob bojování neznám,“ dodala.
Chvíli jen tiše stály, než Faith promluvila: ,,On říkal, že to musí být co nejdříve. Měly bychom si pospíšit.“
,,Tak tedy vyrazíme. Je to půl dne cesty vlakem do Lairy a odtamtud pak autobusem do Borgany.“

Na nádraží bylo prázdno. Většina lidí jezdila do práce městskou dopravou a vlakem odtud jezdil málokdo.
Za necelých deset minut už seděly v rychlíku. Jak předpokládaly, ve vlaku nebyl téměř nikdo. Jen jedna stará paní a dva mladíci, kteří po nich se zájmem pokukovali. Samozřejmě podle Faith si prohlíželi jen Crispy. To ona byla z nich dvou ta chytřejší, krásnější, prostě celkově lepší. Crispy už dlouho pozorovala, že Faith tohle trápí. Několikrát se s ní pokoušela o tom promluvit, ale Faith to vždy popřela. Jak jinak. Ale Crispy věděla, že Faith není ta horší. Má skvělé schopnosti, které by si přála i ona. Nemá sice takové vzdělání, ale to jen kvůli nedostatku peněz. Navíc by se ani jedna bez té druhé neobešla. Jsou si naprosto rovny!
Rychlík ujížděl a obě dívky stále mlčely, utopeny ve svých myšlenkách. Probraly se až když vlak zastavil. Vystoupily na nádraží v Laiře. Rozhlížely se po autobusové zastávce.
,,Tamhle,“ pronesla Faith a ukázala na zastávku pár metrů od nich.
Autobus přijel za chvíli.
„Jedete do Borgany?“ Zeptala se Crispy řidiče.
Řidič kývl a dívky nastoupily.

???

Před dvěma tisíci lety existoval spolek žen, které byly obdařeny zvláštními schopnostmi. Říkalo se jim bojovnice. Bojovaly za mír a spravedlnost. Tyto ženy měly dlouhodobého nepřítele. Byl to Targas Verdel, muž se silnými schopnostmi a velkým vlivem. Měl na své straně všechny možná tehdejší individua a mocné válečníky. S nimi dobyl každé město, které se mu zamanulo. Nechal krutě povraždit tisíce lidí. Bojovnice se ho snažily zastavit mnoha způsoby, ale nic nepomohlo. Většina z nich v boji s ním zemřela. Ty, co zbyly se však nehodlaly vzdát a vymyslely smrtonosný plán, který Targase odklidil ze světa navždy. Alespoň si to myslely.
Rod bojovnic přežíval po staletí už jen v malém počtu, a nakonec zbyly jen dvě. Byla už moderní doba a své schopnosti neměly možnost uplatnit. Rozhodly se žít obyčejným životem a na nějaký čas se rozešly.
Bylo předurčeno, že bojovnicím se rodí jen dívky, aby mohly udržet rod a zastoupit své matky.
Těmto dvěma zbylým bojovnicím se narodila každé jedna dcera. Poté se znovu sešly. Věděly, že jejich dcery podědí jejich schopnosti a budou s tím muset žít. Pak se sešly ještě několikrát, ale brzy obě zemřely.
Jejich dcery byly velmi malé, když jim matky odešly. Jedné z nich zbýval ještě otec, který jí dal jméno Crispy, protože miloval nádherné lokny své zemřelé ženy. Navzdory tomu jménu, které znamená kudrnatý, narostly Crispy rovné černé vlasy.
Druhá dívka se jmenovala Faith. Neměla ani otce. Opustil její matku ještě dříve než se narodila. Adoptovala ji starší žena s manželem, který ale brzy zemřel na rakovinu. Samotná vdova neměla na placení velkého bytu a musely se přestěhovat do menšího v jiném městě.
Když začala Faith chodit do školy přátelila se hlavně s kluky. Sama se chovala jako kluk a měla také na krátko zastřižené vlasy.
Čím byla starší, tím víc se začínala zajímat o svoji biologickou matku. Když jí bylo patnáct, začala se na ni vyptávat.
„Co víš o mojí pravé matce? Jak zemřela? Měla nějaké přátele?“ zahltila matku otázky.
Stará paní klidně odpověděla: „O tvojí matce moc nevím, řekli mi jen, že zemřela společně se svou přítelkyní při nějaké nehodě.“
Faith byla pořád zvědavá. „A kdo byla ta přítelkyně, měla nějakou rodinu? Chtěla bych poznat někoho kdo ji znal.“
„Ano, tenkrát na jejich pohřbu jsem se bavila s jejím mužem, měl tam i jejich dceru. Dal mi svou vizitku, prý kdybychom s tebou potřebovali pomoci.“ Usmála se.
Faith byla nedočkavá. „No a máš tu vizitku ještě?“
„Budu ji mít někde založenou,“ odvětila matka. „ Snad se s ním nechceš spojit? Vždyť už si na tebe nebude ani pamatovat.“
„Možná, ale najdi mi ji prosím. Chci to zkusit,“ prohlásila Faith rozhodně.
Stará paní chvíli prohrabávala pár šuplíků a z jednoho vytáhla malou kartičku. Podala ji Faith. Stálo na ní: bankovní makléř Charlie Broks a samozřejmě i adresa a telefon. Faith s potěšením zjistila, že žije ve vedlejším městě. Tedy alespoň pokud se neodstěhoval. Rozhodla se tam hned zajet.
Když byla ve městě, hledala dům, ve kterém měl pan Broks bydlet. Konečně narazila na správnou ulici. Ano. Tady to je. Byl to pěkný domek s velkou zahradou. Faith zazvonila. Přišla jí otevřít vysoká černovlasá dívka. Když ji Faith řekla proč přišla, pozvala ji dál. Zavedla ji do obývacího pokoje.
Všechno tu bylo krásné, moderní a tak dokonale uklizené. Faith si pokoj užasle prohlížela. Musejí tu mít uklízečku nebo má možná Crispyin otec novou přítelkyni. Měla nutkání se na to Crispy zeptat, ale ze slušnosti ho potlačila a dál se rozhlížela po pokoji. Tak hezky zařízený dům! Nechtělo se jí věřit, že by tu s nimi nežila nějaká paní domu.
Z jejích úvah ji vytrhla Crispy.
„Posaď se jestli chceš. Táta tu teď není, přijde asi za hodinu. Jinak já jsem Crispy.“
„Já jsem Faith. Klidně počkám, jestli to nevadí.“
Dívky si zkrátily čekání povídáním. Když konečně pan Broks dorazil a Faith řekla všechno i jemu, sedli si všichni tři k čaji. Crispyin otec vyprávěl Faith o tom, jaká byla její matka s jeho ženou přítelkyně. Brzy už bylo sedm hodin a Faith si uvědomila, že už měla být doma na večeři. Rozloučila se, slíbila, že se zase ozve a spěchala na autobus.
Od té doby jezdila Faith do domu Brokových často. S Cripsy se velice spřátelila. Byla vůbec první dívkou, která se stala její kamarádkou.
Postupem času objevovaly své skryté schopnosti a pan Broks jim prozradil tajemství jejich můatek. Toho dne věděly, že jsou předurčeny stát se bojovnicemi.

???

Asi po dvaceti minutách jízdy z nádraží v Laiře byly na místě. Dívky vystoupily a zamávaly na řidiče autobusu. Usmál se na ně a odjel. Stály na zastávce, nikde kolem nikoho neviděly.
„A kam teď?“ Crispy to spíš jen tak prohodila, nemyslela si, že by Faith znala odpověď.
„Budeme muset zkusit najít nějaké náměstí nebo jiné místo, kde by mohli být lidé.“ Faith pronesla poslední slova s neskrývanou mrzutostí. Rozhodně neměla dobrý pocit z toho, že tu nikdo nebyl.
Náměstí bylo hned za rohem, ale nijak se nelišilo od okolí autobusové zastávky.
„To není možné. Snad už se ten hajzl nerozhodl všechny povraždit?“
Na otázku Crispy odpověděla žena, která se k nim blížila z postranní ulice. „A na co jsi myslela, že bude pán čekat? Na Vás? Během pár hodin jsme celé město dokonale vyčistili.“ Žena se spokojeně usmívala. Byla to mladá kudrnatá brunetka, oblečená v kraťoučkých přiléhavých šatech. Určitě byla mladší než Crispy a Faith. Nemohlo ji být víc než devatenáct. Faith věděla o koho jde, hned ji poznala. Brunetka došla až k nim a představila se: „Těší mě setkat se s vámi milé bojovnice. Já jsem Rosalie, věrná služebnice mého pána.“
„Vím kdo jsi,“ začala Faith. „A ten tvůj pán to je jen zlá stvůra. To opravdu všechny ty lidi zavraždil?“
Rosalie byla ve svém živlu. Líbilo se jí, že může tyhle dvě naštvat. „Všechny ne, některé ženy nechal pro své kavaraty,“ odpověděla.
V Crispy to vřelo, ale navenek dokázala být klidná. „Kde je tvůj pán?“
„To vám zatím neprozradím.“
„Ale prozradíš,“ řekla Faith a soustředila se na Rosalii.
Ta se náhle přestala usmívat. Tohle se jí vůbec nelíbilo, ale nemohla se tomu bránit.
„Přestaň!“ vřískla na Faith.
Faith se jen usmála a dál se soustředila na její myšlenky. Když skončila, promluvila k Rosalii: „Není to příjemné, když se ti někdo hrabe v hlavě, že? A teď nás zaveď za tvým pánem, stejné už vím, kde je.“
Rosalie neměla na výběr. Naštvaně se otočila a vedla dívky z náměstí.

???

Targas Verdel měl podrobená už téměř všechna města v Oranské zemi. Většina bojovnic už byla mrtvá. A těch několika zbývajících se taky brzy zbaví. Na zítřek plánoval dobytí dalšího města na jihu země. Věděl, že Strážné město nebude těžké dobýt, stejně jako ty předchozí. Pro něho nebylo nic těžké.
Zítřejšího rána se stovky válečníků, rudánů, trolů, kavaratů, a dalších stvoření vrhly na Strážné město. Jako vždy pálili a bourali domy, ale bylo jim divné, že tentokrát nikdo nekřičel. Targas o tom neměl ani tušení, nacházel se až v zadní linii, kde mu nehrozilo nebezpečí. Jeho „vojsko“ zničilo teprve asi deset domů, když narazili na velké stavení, které obklopovala viditelná fialová sféra. Targas zatím nic neviděl. Křičel na své bojovníky, aby pokračovali a razil si cestu dopředu. Zastavil koně před tímto zvláštním úkazem, který nyní všichni pozorovali. Natáhl ruce vpřed a namířil svou sílu na fialový plášť. Ten se okamžitě rozplynul.
„Ach, bojovnice jste už tak slabé, že na vás stačí jen opravdu málo síly,“ řekl si nahlas spokojeně. Vypadá to, že v tomhle stavení shromáždili lidi z těch prvních domů, které doposud zničili. Ale teď zemřou. Všichni zemřou. Targas se v duchu smál.
Nakázal svým válečníkům, aby zapálili stavení. Muži se rozmáchli a hodili hořící polena. V tu chvíli se ale znovu objevil fialový obal. Polena do něho narazila a rázem uhasla. Dopadla na zem a všude se roznesl popel. To Targase nepotěšilo. Co si myslí? Že si z něho budou utahovat? Tentokrát do svých dlaní vpustil více síly a vypustil ji vpřed. Obal se znovu rozplynul. Tentokrát Targas nedal povel k zničení. Rozhodl se sám jít dovnitř. Co by se mu taky mohlo stát? Ty proklaté ženy jsou stejně tak směšně slabé. Vstoupil do stavení. Bylo naprosto prázdné. Něco tu nehraje. Byl si jist, že budou všichni uvnitř. Náhle začal do místnosti vnikat fialový opar. Během chvíle zaplnil celou budovu. Targas téměř nic neviděl. Náhle uslyšel, jak se zabouchly dveře. Nikdo mu nepomůže? Kde jsou všichni jeho služebníci? Neustále vysílal proudy silné energie ze svých dlaní, ale síla jakoby se v oparu rozplývala. Místnost osvětlil záblesk světla. Uviděl ve dveřích ženu. Vešla dovnitř a za ní dalších šest. Jedna z bojovnic promluvila: „Sbohem Verdele, svou sílu už nebudeš potřebovat.“
Zahltil ho fialový plášť. Cítil kolem sebe svoji sílu, vysílal ji okolo, ale ona se obrátila proti němu. Cítil, jak ho ničí.
Opar brzy zmizel a s ním i Targas. Pohltila ho jeho vlastní síla. Nadobro.
Bojovnice byly štěstím bez sebe. Tak přece to vyšlo. Bály se, že už se ho nikdy nezbaví. Byl to velice dobrý nápad s tím pohlcovačem síly. Proč jen na to nepřišly dřív. Nemuselo jich tolik zemřít.

???

Dvě bojovnice následovaly Rosalii skrze město. Směřovaly kamsi k zalesněným kopcům před nimi. Dívky si všímaly, že nikde ve městě není žádná známka po velkém krveprolití. Opravdu to tady museli doslova vyčistit. Nic nenasvědčovalo, že by se tu něco stalo. Samozřejmě až na ty opuštěné domy.
„Míříme tam nahoru, že?“ zeptala se Faith jen tak pro jistotu a ukázala na kopce.
„Ano. Tam sídlí můj pán. Odtamtud vše sleduje a řídí.“ Rosalie už trochu ztratila sebevědomí. Raději už na všechno odpoví. Nechce znovu zažít to šťourání se v její hlavě.
Začaly stoupat do jednoho z hustěji zalesněných kopců.
Po nějaké době byly nahoře. Před nimi stála chata s vysokou věží. Tři pohledy se stočily vzhůru. Na věži někdo stál a pozoroval je dalekohledem. Potom neznámý odložil dalekohled a zmizel jim z očí. Rosalie otevřela dveře a pokynula jim, aby vstoupily. Vešly do velké tmavé místnosti. Bylo tu jen jedno okno. Slyšely vrzat schody. Na schodišti se objevila postava. Muž sešel dolů až k nim. Crispy sevřela pěst. Faith chytila svoji dýku zastrčenou za opaskem. Byl to on. Určitě to byl on. Hnusná stvůra, odporné zvíře, skryté pod maskou staršího obyčejně vypadajícího muže. Targas Verdel stál před nimi. Prohlížel si je s podivným úsměvem na tváři. Tak přece se jeho duše tenkrát zachovala. Promluvil k dívkám: „Po dvou tisících letech neúnavného střádání mého „já“ se mi konečně povedlo dát se dohromady. A najednou s překvapením zjišťuji, že ještě stále existujete vy – bojovnice. Ale tentokrát jste mě nezastavily. A já budu pokračovat. Chci si podmanit celou tuto zemi a vytvořit tu své vlastní „lidstvo“. Vy už mi v tom nezabráníte.“ Targas natáhl ruce k bojovnicím. Faith okamžitě zareagovala a hbitě mu vrazila dýku do břicha. Už předem bylo sice jasné, že dýka Targase nezastaví, ale na malou chvíli odvedla jeho pozornost. Této chvíle využila Crispy a dala Verdelovi pěstí do obličeje. Na chvíli se mu zatmělo před očima a přestal se soustředit. Musel uznat, že ta dívka má opravdu neuvěřitelnou sílu. Byla to pravděpodobně také jedna z jejích schopností.
Když se Targas probral, uvědomil si, že zírá do očí druhé bojovnice.
Faith dokázala číst myšlenky a dobře zacházela se zbraněmi. Kromě toho ale měla také velmi užitečnou schopnost, uměla uhranout pohledem.
Targasovi šlo jen stěží odtrhnout od ní oči, měl však dostatečně hodně síly na to, aby se mu podařilo odolat. Nikdo jiný by to jistě nedokázal.
Soustředil energii do své paže. Natáhl ji proti Faith a odmrštil ji ke zdi. Sesula se k zemi. Chvíli se nemohla vzpamatovat. Za okamžik však stála znovu na nohou. Crispy se mezitím pomocí jejích schopností podařilo vyvolat bouři, kterou doprovázel silný vítr. Bouře otřásala chatou. Na Targase se sypaly blesky jeden za druhým. Zahalila ho mlha a vítr ho tlačil k zemi. S velkou námahou se mu dařilo zvedat ruce a vysílat z nich sílu. Stejně tak i Crispy natahovala ruce vpřed a snažila se udržet bouři i přes Verdelovo počínání. Bylo to kdo z koho. Ale cítila, že slábne. A on má určitě velkou moc, takže ji brzy přemůže. Pro Targase však bylo těžké ovládnout své ruce, které se snažil ve vichru natáhnout, natož ovládnout alespoň vnitřní silou celou tu neobyčejně prudkou bouři. Musel uznat, že tyto bojovnice jsou opravdu velmi mocné. Stále ale zatím vzdoroval.
Faith pozorovala Crispy a neuniklo jí, že se nejspíš brzy zhroutí. Podívala se ke dveřím, odkud všechno sledovala naprosto bezbranná Rosalie. Její vyděšené oči zíraly do bouře před ní. Jí si zatím nikdo nevšímal, ale byla zoufalá, že nemůže pomoci svému pánovi. Pevně svírala kliku a přemýšlela, jestli nemá raději vypadnout. Možná by mohla sehnat kavaraty. Ale ti se teď pravděpodobně toulají po sousedním městě a shánějí si lidské ženy. Byla už rozhodnutá. Rychle odtud zmizí.
Najednou ale v hlavě ucítila znovu ten nepříjemný pocit, který ji přiměl kouknout se na Faith.
Faith zachytila její pohled. Za okamžik se Rosalie s vytřeštěnýma očima svalila na zem.
Crispy už povolovala a bouře se mírnila. Targas toho okamžitě využil a bouři teď už lehce odvolal. Byl ovšem také zesláblý. Zato Faith teď měla síly na rozdávání. Upnula svou mysl na Verdela. Targas pocítil nepříjemné mrazení ve svém mozku. Cítil, jako by ho někdo vysával. Napřáhl paži, ale Faith byla rychlejší a uhnula. Musela teď zkusit zakázat jeho mysli, aby vydávala rozkazy k jejich zabití. Bylo to těžké, potřebovala se na to maximálně soustředit. Začínalo to působit. Targasovi se zpomalovala myšlení. Měl pocit, že neví co dál, i když si byl úplně jistý, že chce tyhle dvě zničit. Ale nedokázal si to prostě uvědomit. Bránil se tomu. Vysílal sílu k sobě do mozku a obnovoval jeho chod. Stejně tak usilovně ho i Faith stále zpomalovala. Věděla, že když se nepřestane soustředit, tak to ještě dlouho vydrží. Ale jak dlouho to vydrží on? Má na to dost síly. Potřebovala mu zabránit především v té myšlence, která mu ještě zbývala a ke které se teď upínal – ovládnout sílu. Tímto způsobem trávili čas příliš dlouho. Crispy už nechtěla už jen tak přihlížet, jak se její přítelkyně bezvýsledně snaží přemoci toho ničemu. Faith ho sice dokázala až neuvěřitelně ovládnout a udržet, ale nemohlo to tak jít věčně. Neúnavně se snažila Targase porazit, ale on měl stále dost síly bránit se tomu. Crispy bylo jasné, že Faith jednoznačně potřebuje podpořit. Musí se pokusit o něco, co ještě nikdy v životě nezkoušela. Měla schopnost rozpoutat nejen bouři ale také oheň. A právě oheň se jí teď mohl hodit. Nikdy by se o to nepokusila, kdyby byl Targas v plné síle. Teď byl však napůl ochabený a mohla to zkusit. Nastřádala tedy v sobě zbylou sílu a vyvolala v sobě jiskřičku. Jiskru pomalu rozpoutala v plamínek, který rychle získával na síle. Brzy v ní vzplál silný oheň. Nevěděla jak to dopadne, ale byla rozhodnutá to udělat. Opravdu ještě nikdy nikoho nezapálila zevnitř. Vyvolala už oheň mnohokrát. Třeba jen tak pro legraci doma v krbu nebo ráda zapalovala svíčky, v člověku však zatím nikdy.
Oheň ji rozproudil celé tělo. Pronikal až do konečků jejich prstů. Byla jím zcela naplněna. Vyslala oheň do Verdela. Musela živel udržet na uzdě. Nechtěla, aby Targas vzplanul na povrchu. Potřebovala oheň dostat do něj a to vyžadovalo mnohem více úsilí. Targas pocítil silný žár. V nitru ho spaloval a rychle se šířil. Byla to obrovská bolest, která ho vyvedla ze soustředění se na svou sílu. Faith teď v nepatrném okamžiku snadno ovládla celou jeho mysl. Nebyl už schopný se bránit. Jeho mozek byl pod velkým tlakem. Náhle přestal úplně pracovat. Targas přestal cítit bolest a už necítil ani své srdce. Přestalo bít. Jeho tělo už se nehýbalo. Zůstalo ležet hořící na zemi. Jen jeho duše ještě byla naživu a choulila se v koutku jeho nitra, aby se schovala ohni. Našel ji však a začal ji bez milosti spalovat. Neměla kam utéct. Byl s ní konec. Nyní už definitivně. Žár ji nadobro spálil.
Crispy padla vyčerpaně na podlahu. Faith ji neméně sklesle následovala. Obě nehybně ležely na zemi, jen zhluboka oddychovaly. Chatu zaplnil zápach spáleného masa. Oheň se postupně přemisťoval i na podlahu. Dřevěná prkna bez problémů vzplanula. Dívky začal dusit hustý dým. Přiměl je rychle vstát a vyběhnout ven.

Rosalii mezitím už uhranutí dávno opustilo. A zcela nepozorovaně se vytratila z chaty. Nikdo si jí už nevšímal. Všichni se příliš soustředili na boj. Pro svého pána stejně nemůže nic udělat.
Marně sháněla kavaraty. Nebylo pochyb, že se vytratili do jiného města. Možná i proto, aby se vyhnuli případným dalším povinnostem.
Vzduchem se nesl slabý kouřový zápach. Pohlédla směrem na kopec. Stoupal z něho hustý šedý dým.
S hrůzou si kladla různé otázky. Žije ještě její pán? Kdo koho tam nahoře přemohl? Jak vznikl ten požár? Nezbylo jí než počkat co bude dál.

„Faith, my to dokázaly,“ radovala se Crispy. Byla velmi unavená, ale také velice šťastná. Seděly teď v trávě několik metrů od místa jejich vítězství. Odpočívaly a pozorovaly dohořívající zbytky chaty.
„Ano, už je po všem. My dvě jsme dokázaly to, co se našim předkyním nedařilo spoustu let. Jak se nám to jen mohlo povést?“
Crispy si tuto otázku už také pokládala, ale nemohla najít přesvědčivé vysvětlení.
„Patrně se u nás rozvinuly silnější schopnosti než měly ony. A možná byl také Verdel nyní po těch letech slabší,“ sdělila přítelkyni své myšlenky.
Bylo jim teď oběma ještě více líto všech těch mrtvých lidí. Kdyby přišly dřív, mohli všichni žít. Naštěstí však nepřišly ještě později.

Rosalie stála na náměstí. S vytřeštěnýma očima sledovala dvě bojovnice, které vycházely z ulice, kterou je nedávno sama vedla. Takže ony dokázaly přemoci jejího pána. Zaplavila ji lítost a do očí se jí draly slzy. Měla ho opravdu ráda. Doufala, že až uskuteční všechny své plány, ona se stane místo jeho služebnice jeho ženou. Teď ale zůstala úplně sama. O kavaraty se už nestarala. Teď když nemají pána, budou se potulovat po světě a buď vymřou nebo se jim jejich rod podaří zachovat. A co asi ty dvě udělají s ní? Neměla by se raději klidit? Zůstala však stále stát jako přibitá. Dívky kolem ní prošly s úsměvem. Faith se na ni jen naposledy otočila a s pobavením na ní vrhla svůj uhrančivý pohled. Rosalie se otřásla, ale ještě dlouho zůstala stát na místě.

„Jistě se brzy zjistí, že je město opuštěné. Zajímalo by mě, jak si to tam budou vysvětlovat,“ přemýšlela nahlas Faith při zpáteční cestě autobusem. Crispy jen pokrčila rameny. Co se jí týče, je už ráda, že to mají za sebou a nejradši by se už chtěla co nejdříve vyspat. Celou cestu vlakem opět mlčely. Na povídání budou mít ještě spoustu času.
Na nádraží dorazily až k ránu. Crispy doprovodila Faith na autobusovou zastávku.
„Zítra ti zavolám. Měj se,“ rozloučila se Crispy.
Dívky se ještě přátelsky objaly a popřály si dobrou noc.
Když Crispy došla domů, vyčerpaně se svalila do postele a okamžitě usnula.
Faith dorazila do svého bytu o něco později. Lehla si a ještě chvíli přemýšlela. Byl to opravdu úspěch, bála se toho, nečekala to, ale dokázaly to. Znovu si připomněla včerejší události a poté také usnula.