Letuška

Všimla si ho už když nastupoval na palubu, seděl na poslední řadě v business třídě. Přestože se pohyboval pomalu, přidržoval se jednotlivých sedadel, byl jeho postoj pružný a pevný. Jak dosedl, zalapal po dechu a zavřel oči jako by ho popálilo zapadající slunce.
„Excusez moi, mademoiselle,“ začal lámanou francouzštinou, ale Yvonne ho přerušila mávnutím ruky.
„Můžete anglicky, jestli chcete,“ usmála se na něj. Ten jen slabě kývnul a stěží opětoval úsměv. Zakryl si na chvilku oči dlaní. „Mám zatáhnout ty clonky?“ reagovala, aniž ji o to stihl požádat, opět se jenom usmál a počkal až Yvonne zatáhla krytky na oknech vedle něj i na sedačce před ním. Když se natahovala kolem něj, uslyšela, jak se sykavě nadechl. Automaticky se omluvila.
„To já se omlouvám, máte určitě spoustu práce a já vás tady takhle zdržuju,“ usmál se na ni, teď už mnohem uvolněněji. Mávla nad tím rukou, na palubě už viděla spoustu divných lidí.
Aniž přemýšlela nad odpovědí, vyhrkla: „Já se tady jen tak poflakuju kolem.“ Muž se zasmál, teda spíš se chtěl rozesmát, ale nakonec se jen vyčerpaně usmál, uvolnil se v sedačce a pohodlně se opřel.
Yvonne chvíli čekala, jestli si o něco neřekne, ale nakonec se k němu sama sklonila a potichu se ho zeptala, jak se cítí a jestli by mu sklenice vody neudělala líp. Uslyšela, jak se opět trhaně nadechl.
„Ne, ne. Alergie na slunce. Za chvíli mi bude líp,“ řekl sotva slyšitelně. Uvědomila si, jak má příjemný hlas. „Nebudu ani jíst. Ale i tak děkuji,“ dodal ještě potichu a Yvonne cítila, jak se ji z jeho hlasu ježí jemné chloupky na zátylku.
Slunce zašlo, začalo sněžit. Ucítila známé zhoupnutí, kdy několika tunový kolos nadzvedlo malé vozítko, které ho dotlačí až k odmrazovací stojánce. Yvonne připravila nápoje podle přání cestujících a roznesla je společně s navlhčeným ubrouskem. Snažila se moc si toho muže nevšímat, ale čím víc chtěla tím víc se její pohled stáčel jeho směrem. Jednou nebo dvakrát by skoro přísahala, že na ni zpod přivřených víček hleděl, ale nikdy si nebyla tak úplně jistá. Ani nevěděla, jestli je jí to příjemné nebo ne.
Během letu po servisu, kdy se většina cestujících zakoukala do pouštěného filmu, Yvonne za sebou zavřela dveře od cockpitu, odkud vynášela večeři pilotů. Bolely ji nohy, měla hlad a nejradši by se už natáhla do postele, ale stále měla spoustu povinností. Kapitán ji právě oznámil, že si není jistý přistáním v Bukurešti, prý tam připadla spousta sněhu, budou asi ještě nějakou chvilku vyčkávat, jestli se podmínky nezlepší, než budou odkloněni na jiné letiště. To znamená minimálně půl hodiny zpoždění, ne-li víc.
Oznámila situaci kolegyním a sama již smířená s tímto faktem, popadla deky a polštáře pro business class a s profesionálním úsměvem je začala nabízet cestujícím.
„Promiňte, slečno,“ ozvala se dáma ze třetí řady. Yvonne otočila oči v sloup, když si ale uvědomila, že ji může někdo sledovat, zamaskovala to otřením přihrádky nad sedačkami. Ještě než se otočila k problémové cestující, všimla si šibalského mrknutí od muže na poslední řadě, zdál se být už v pořádku. Usmál se na ni a pak se velmi zaujatě zahleděl z okna. Nestál o její pozornost, ale aspoň ji podpořil. To se nedalo říct o její kolegyni, která se na půlku servisu zavřela na toaletu, že prý se jí z těchhle Rumunů zvedá žaludek.
„Ano, madam?“ otočila se k paní.
„Ta deka, co jste mi dala, páchne!“ hodila přikrývku nepřipravené Yvonne do náručí. „Můžete mi dát nějakou čistou?“
Yvonne bez uvažování k dece přičichla a totéž udělali ostatní cestujíc první třídy. Někteří nechápavě hleděli na paní na třetí řadě, jiní s odporem odhazovali deku na zem. Přikrývka ale nepáchla jinak než obvykle, směsí pracího prášku, igelitu, do kterého byla zabalena po vyprání, a možná i cigaretovým kouřem, který byl ve skladech všudypřítomným společníkem.
„Omlouvám se, madam. Zkuste jinou. Ale jak vidíte, jsou všechny vyprané a zabalené,“ snažila se Yvonne zachránit situaci.
Paní vytáhla postupně všechny přikrývky z balíku a všechny rozbalila z jejich obalu, jednu po druhé házela na zem, jako by to byly odpadky. Yvonne se začínala nepříjemně potit, jestli to tak půjde dál, s touhle megerou si ještě užijí, a co teprve až jim oznámí, jak dlouho budou vyčkávat nad Bukureští a že ještě vůbec není jisté, zda tam přistanou.
„Pardon madam,“ ozval se hlas z poslední sedačky, při kterém Yvonne zašimralo v břiše. „Tímhle tempem na nás nezbude čistá přikrývka.“
Yvonne muži nenápadně naznačila, ať toho nechá, ať se drží zpátky, ať si nehraje na hrdinu, že by toho mohl litovat, až se tahle saň pustí do něj místo do ní. Ale ten se na ní jenom usmál až se ji málem podlomila kolena. Muselo se mu přiznat, ať nemocný nebo ne, kouzlo tenhle pán měl…
„Vy se do toho nepleťte,“ vřískla dáma a mrskla po něm jednu z dek, kterou právě otevřela. Muž ji bez mrknutí oka chytil a položil na sedačku vedle sebe. „Co si to vůbec dovolujete?“
„Co vy si to dovolujete, madam?“ odpověděl otázkou a zvedl se. Teď když nebyl přihrbený a nevypadal na to, že se každou chvíli sesype, budil spíš strach. Byl jako šelma, jako lev, kterému jste omylem vstoupili do teritoria v době páření… Paní to evidentně na chvíli vyvedlo z míry, že zapomněla nadávat. „Jsem si jistý, že ty deky neprala tady ta slečna. Takže bychom ocenili, kdybyste jí to přestala vyčítat. Určitě, když napíšete stížnost na vedení čistírny, sjednají nápravu.“ Pak se bez varování otočil k Yvonne, která ho sledovala s otevřenými ústy, připadala si najednou tak hloupě, že zrudla. Naštěstí si to onen muž vyložil úplně jinak.
„Nic si z toho nedělejte, slečno,“ usmál se. „A myslíte, že byste měla pro tuto dámu nějaký papír a tužku, aby to mohla sepsat?“ Yvonne sotva vykoktala, že to hned donese. Koneckonců nebyla jediná, kdo byl jeho projevem úplně konsternovaný. Problémová cestující čekala jako beránek, dokud ji Yvonne nedonesla propisku a několik papírů, a dokonce poděkovala. Muž, který Yvonne teď zachránil, se ztratil na toaletu.
Yvonne porozdala zbytek přikrývek, pokaždé se omluvila, že jiné nemá. Ale sama to ani nevnímala. Čekala, až se bude její zachránce vracet, aby mu poděkovala, ale zůstal tam déle než se mohla v kabině zdržet. Koneckonců bude lepší, když si ho zastaví už v kuchyňce a nebude tím onu paní víc dráždit.
„Chtěla jsem vám po-“ zasekla se Yvonne. Její pohled sklouzl k jeho košili, na které byl jasně patrný marný boj vody se skvrnou od krve. „-děkovat. Jste v pořádku?“
„Už ano,“ usmál se muž. Nebyla ani tak nejistá z něj samotného jako spíš z toho, jak na ni působil. Byla krásná a dobře to věděla, štíhlá brunetka s jasně zelenýma očima a světlou pletí, mohla si vybírat a na to byla zvyklá. Ale jeho pohled jako by říkal: Tak ti nevím děvče, jestli jsi pro mě dost dobrá! On sám by se rozhodně nedal popsat jako krasavec, tmavovlasý s jemnou sítí prvních vrásek, ale přesto, že občas působil dojmem nemocného starce, stál teď pružně a ladně.
„Takže je vám dobře?“ zkusila to znovu.
„Mohlo by být líp, ale není to nic, na co by si jeden nezvyknul. Děkuji,“ odpověděl zase stejně vyhýbavě jako už tolikrát.
Už se otočil k odchodu, ale pak se na ni znova zahleděl, až měla pocit, že jí musí vidět až do hlavy. „Zaslechl jsem, že Bukurešť nepřijímá, odkloní nás asi někam jinam, že ano?“
Yvonnin nechápající pohled „ale jak jste to mohl slyšet“ zaplašil pouhým ukázáním na toaletu. Jasně, je hned vedle cockpitu. Sama odtamtud občas zaslechla víc, než jí bylo příjemné.
„Někde přistaneme, toho se nebojte,“ usmála se na něj. „U nás se říká, nahoru může - dolů musí.“ Muž se rozesmál, chvíli na ni hleděl, ale pak zaklepal hlavou a otočil se k odchodu zpět do kabiny.
„Dámy a pánové, jsme nuceni vás informovat, že mezinárodní letiště v Bukurešti je uzavřené kvůli povětrnostním podmínkám a náš let byl odkloněn na náhradní letiště v Sofii. Přistávat budeme asi za půl hodiny, proto se prosím vraťte na svá místa, uveďte stolky a opěrky do svislé polohy a vypněte všechna elektronická zařízení. Připomínám, že nouzové východy nesmí být blokovaný žádnými zavazadly. Světla z bezpečnostních důvodů budou až do přistání ztlumena. Děkujeme. Ladies and gentlemen...“
Po přistání Yvonne stála ve dveřích letadla, loučila se s cestujícími, její kolegyně se zavřela na toaletu se slovy, ať na ni zaťuká, až bude hotovo a všichni lidi opustí letadlo. Yvonne si umiňovala, že si bude na jednání té staré příšery stěžovat, ale dobře věděla, že to neudělá. Stejně jako si pokaždé slibovala, že zítra s tou odpornou chřipkou nepoletí, ale i tak se ráno přihlásila dispečerům do práce jako by se to bez ní zbláznilo.
Teď se ale mohla zbláznit ona. Ten zvláštní muž ji právě minul, poděkoval za let a příjemnou společnost. Cítila jakoby propásla životní příležitost. Ještě nikdy nedala své telefonní číslo cestujícímu, ale tady si už teď vyčítala, že to neudělala. Rychle si vyhledala jeho jméno na seznamu cestujících. Vlad Bonciu - pro ni exoticky znějící jméno. Schovala si jmenný seznam aspoň na památku do kabelky. Zatímco se dál loučila se zbytkem cestujících ekonomické třídy, v duchu tloukla hlavou do zdi kvůli promarněné příležitosti.
Už si nepřála nic jiného než být sama na hotelu, zachumlat se pod peřinu a zapomenout na tuhle linku. Na toho uhrančivého muže – Vlada, opravila se – který jí prostě nešel z hlavy.
Konečně byli všichni cestující pryč, konečně přišel zástupce jejich společnosti a převzal zodpovědnost za odstavené letadlo, konečně vylezli piloti z cockpitu a vydali se napříč letištěm, konečně dorazila celá posádka na hotel a konečně držela v ruce klíč od svého pokoje. Ráno jim dá kapitán vědět, jestli ještě poletí do původně plánované Bukurešti a pak zpátky do Paříže, nebo jestli poletí rovnou domů bez cestujících. Pokývala hlavou, že bere na vědomí, rozhlédla se po výtahu, ale málem upustila kabelku v šoku na zem. Vlad! Právě vešel do hotelu a zamířil k recepci. Bože, on se ubytovává ve stejném hotelu! Všimnul si jí a s úsměvem na ni kývnul na pozdrav.
Yvonne předstírala, že něco hledá v kufru, klekla si k tomu, kabelku položila vedle sebe, poslala posádku, ať na ni nečekají a jdou spát. Koutkem oka si hlídala, aby se nezvedla od zavazadla dřív než se zavřely dveře od výtahu, pak přelétla zrakem k recepci. Sakra! Už je pryč... Chtěla popadnout svou kabelku, ale to už viděla ruku, která ji sbírá ze země a podává jí ji, a druhou, kterou Vlad napřáhl, aby ji pomohl vstát. Přitáhl si její teplé tělo k sobě blíž než se slušelo, ale Yvonne se podvědomě přitiskla ještě o kousek. Ucítila vzrušení a dobrý mrav ji donutil se začervenat.
„Nedáte si se mnou ještě skleničku?“ pustil ji, když už se začala propadat v jeho tmavých očích. Evidentně nechtěl, aby si myslela, že na ni příliš naléhá. Yvonne kývla a sklopila pohled k hodinkám.
„Tak za deset minut na baru?“ usmála se na něj. „Chci ze sebe shodit tyhle montérky.“
Vlad přejel kritickým pohledem její uniformu. „Tohle vám náhodou sluší. Ani si vás neumím představit v něčem jiném, ale chápu, že ta uniforma není pyžamo.“ Yvonne v duchu jásala, i když věděla, jak to myslí, bylo to jako by řekl – chci vidět vaše pyžámko nebo snad ani to ne, sundejte to všechno... Srdce ji tlouklo v hrudi vzrušením, už teď měla pocit, jako by něco vypila a neovládala se.
„Nebo aspoň jeansy,“ usmála se a poděkovala za přivolání výtahu. Vlad dvorně počkal zatímco nastupovala, pak sám navolil čísla poschodí, sám vystoupil o patro níž než ona, a proto se ujistil, že se sejdou za pár minut na hotelovém baru. Yvonne měla chuť si zpívat. Už se zatraceně dlouho takhle necítila. Věděla, že se chová jako blázen. Byla skoro půlnoc a bude muset ráno brzo vstát, k tomu toho muže přece vůbec nezná a přesto všechno s ním jde na schůzku a kdyby ji požádal, šla by s ním i do... Ale no tak, snad se umíš aspoň trochu kontrolovat, okřikla se v duchu. Natáhla na sebe džíny, sundala sako a rozpustila si vlasy, kombinace uniformy s civilním oblečením je vždycky vděčná na ušetření místa v kufru.
Seběhla do baru tak rychle, až se zastyděla za svou nedočkavost. Posadila se k baru, aby viděla na vchod i stolky, objednala si skleničku bílého vína a čekala. Cítila se jako blázen, naprostý blázen...
„Trochu jsem se bál, že nepřijdete,“ ozvalo se jí za zády. Musel proklouznout kolem, když si objednávala. Vlad kývnul směrem k nejtemnějšímu koutku a přes rameno si objednal whisky, ani se nezajímal, jestli ho barman slyšel. Přidržel Yvonne dvorně židli a sám se posadil naproti, seděli pak tiše, dokud jim číšník nepřinesl jejich pití. Vlad rovnou zaplatil za oba, což Yvonne napnulo nervy jako špagátky. Nehodlá tu sedět dlouho, říkala si. Kdoví, co se ještě dnes v noci stane.
„Gentleman ze staré školy,“ usmála se na něj.
„Až příliš,“ naznačil přípitek, skleničky vydaly příjemný čistý tón, Yvonne upila víno a po chvilce, co ho převalovala na jazyku, polkla. Bylo lehké, chutnalo po nějakém ovoci, které nedokázala identifikovat. Hned se jí tělem rozlila příjemná vlna tepla a odpadl kus dnešního stresu. Opřela se pohodlně do židle a přivřela oči při druhém ochutnání svého vína.
„Říká se, že Francouzi jsou znalci vína,“ usmál se na ni Vlad. Zpod hustých černých řas na něj svítily kočičí zelené oči. Yvonne pokrčila rameny, sama o víně nevěděla víc než o jiném alkoholu.
„A Rumuni jsou znalci whisky?“ pohlédla na něj přes okraj skleničky. Věděla, že pije příliš rychle, ale dnes jí to dělalo zatraceně dobře. „Jste Rumun, nebo ne?“
Vlad jen kývl, opět pozvedl svou skleničku ke rtům, ale neupil z ní. Pohrával si s ní v dlaních, laskal její okraj špičkou prstu, až Yvonne, která cítila první účinky alkoholu, zatajila dech. Představila si jeho prsty takhle si hrát s jejími rty. Radši se znovu napila, aby si snad nevšiml, že se vzrušeně kousla do rtu.
„Měl byste vědět, že tohle jsem ještě nikdy neudělala,“ promluvila do své sklínky.
„Já vím,“ usmál se na ni. „Čekala jste na mě.“
„Ha, věříte v osud?“
„Víc než v co jiného,“ pozvedl tedy znovu svou whisky k přípitku. „Tak na osud!“
„Vy ale vůbec nepijete,“ naoko se pohoršila Yvonne.
„Mám radši víno,“ odpověděl Vlad a po očku sledoval barmana utírat skleničky a věšet je na místo. Barmanský rituál po celém světě – hosté, už běžte domů, my chceme jít taky...
„Proč jste si tedy neobjednal víno?“ Yvonne už byla v půlce své skleničky. Ještě nikdy nepila alkohol tak rychle, ale nějak jí to vůbec nevadilo. Dnes se ráda zbavovala zábran.
„Popravdě nesmím ani to víno. Ale dřív jsem si ho dal rád.“
„Hmm,“ Yvonne mrkla, když barman ztlumil světlo ještě víc, aby je vyhnal. „Tak to asi znáte dobré ročníky.“
„Pár jich pamatuju,“ mrkl na ni šibalsky. Vypadal asi dvakrát starší než ona, ale Yvonne to vzrušovalo víc, než kdyby byl jejího věku. „Třeba 1627 byl dobrý ročník.“
Yvonne se smíchem zakuckala: „Ten ale nepamatujete.“
„Nenechte se splést, jsem starší než vypadám a taky mám dobře střižený oblek,“ pronášel s úsměvem zatímco sledoval, jak Yvonne dopíjí své víno. „Chcete ještě?“
Yvonne zaklepala hlavou: „Asi ne, děkuju. Ale radši půjdeme, dřív než nás tady zavřou.“
„Bála byste se, být tu sama se mnou potmě?“ pomáhal jí vstát a znovu si ji přitáhl velmi blízko k sobě. Cítila jeho tělo na svém a neuvěřitelně ji to vzrušovalo. Musela se úplně zbláznit, říkala si, zatímco ji Vlad vyváděl z baru, kde číšník sklízel stůl, vypínal hudbu a osvětlení.
Tentokrát zvolil ve výtahu pouze svoje patro, Yvonne se nebránila ani nic nenamítala. Rozhodl za ni, za což mu byla nesmírně vděčná. Tak jako tak zítra přijdou výčitky svědomí kvůli tomu, co se chystá teď udělat. Vlad přidržel jí otevřené dveře od svého pokoje, nijak na ni nenaléhal, šla sama a dobrovolně, chvíli v nich zůstal stát, jako by ji dával na výběr, jestli ještě nechce odejít. Dobře si uvědomovala, že měla aspoň sto příležitostí chytit se zdravého rozumu a nechat toho muže jít. Místo toho šla hlouběji do pokoje. Vlad tedy dveře zavřel a zamknul.
Všechny pokoje v každém hotelu jsou stejné. Předsíň se skříní na oblečení a boty, koupelna hned vedle vstupních dveří a pak hlavní místnost s postelí, stolkem, barem a televizí. Vždy tu hlučí klimatizace a je tu buď pořádná zima nebo nesnesitelné horko. Yvonne se rozhodla pro variantu horkého pokoje, tudíž hned jak za ní Vlad vešel do pokoje, přetáhla si přes hlavu svůj rolák, který hodila přes televizi, přistoupila k němu blíž, znovu se přitiskla k jeho tělu a nadechla se jeho vůně. Naprosto ztrácela kontrolu nad svými činy, nechápala, kde se to v ní všechno bere... Otočila se k němu zády a nechala ho rozepnout svou podprsenku, konečně se jí dotkl sám od sebe. Stále k němu stála zády, přejel jí prsty po plochém bříšku a schoval její ňadra ve svých dlaních, přitiskl si ji tak blíž k tělu, takže cítila jeho vzrušení. Přejel svou tváří po té její až jí zaškrábalo jeho denní strniště, když pak sklonil hlavu k její šíji, jen tiše zasténala.
Ležela na posteli úplně nahá a muž, kterého dnes poznala, už jen rozkošnicky olizoval zasychající ranku na její šíji. Znovu tichounce zakňourala a Vlada příjemně zašimralo poznání, že to znamená „já chci víc.“ Za ta staletí odvykl tomu, že ženy, sténaly vzrušením, když se jim hrubě vbíjel do klína, že se k němu vzpínaly rozkoší, když jim prokusoval jemnou kůži na krku, a že přímo hořely nedočkavostí, až jim způsobí další bolest. Něco ho ale nutilo nedat téhle drobné Pařížance vše, o co škemrala. Byl k ní překvapivě něžný, skoro zapomněl, že to taky umí. Cítil víno, které vypila, smíšené teď s její krví, znovu olízl ten rudý proužek z její šíje, aby nestekl na polštář.
Otočila se k němu na bok a položila mu dlaň na hrudník. Cítila tep jeho srdce, o dost pomalejší než její vlastní. Ani teď jeho mrtvé tělo nehřálo, i přes všechnu tu horkou krev, kterou mu darovala. Když si to uvědomila, zatočila se jí hlava. Přitiskla se k němu, znovu ji to vzrušilo, ale dobře věděla, že dnes na další milování nesmí dojít, protože už by ji stálo život.
Vstala a začala se oblékat, Vlad ji pozoroval z postele, všiml si, že se trochu motá a je daleko pomalejší. Její útlé prstíky stěží hledaly správné dírky pro knoflíky, i když před pár desítkami minut mu právě těmi horkými a hbitými prsty rozepínala sako a kalhoty tak nedočkavě, až jeden utrhla. Vstal k ní a pomohl jí se doobléknout, vytáhl ještě z pokojového minibaru láhev vychlazené vody a podal jí ji se slovy, aby hodně pila, že jí to udělá dobře.
Doprovodil ji na pokoj, a přestože byla slabá a potřebovala se vyspat, vtáhla ho dovnitř. Políbila ho na rty, které jen pár vteřin zůstaly pevně semknuté. Ucítila na jazyku chuť své krve a zašklebila se.
„Netvař se tak, mně taky nechutnalo to tvé víno,“ usmál se Vlad.
Yvonne nastavila ruce, aby ji vysvlékl z jejího roláku, za který bude ráno v práci neskonale vděčná, že zakryje krvavou ránu po Vladových zubech. Pomohl jí i z kalhot a pak nastavil sprchu na co nejteplejší proud, potřebovala se o něj opřít, aby mohla vlézt do vany. Vždy se jí líbilo sledovat své tělo v odrazu mlžícího se zrcadla, teď sledovala jak se jí v páře ztrácí Vlad.
„Uvidím tě ještě někdy?“ zašeptala mu do ucha, když ji odnášel do její postele. Měla sotva tři hodiny na spánek, aby stihla nabrat aspoň dost sil na to, aby se dostavila zítra ráno do letadla. Už teď věděla, že řekne, že dostala chřipku, její odraz v zrcadle to jenom potvrzoval.
„Bydlíš v Paříži?“ zeptal se, zatímco ji přikrýval dekou. Kývla, přestože se jí hlava plnila myšlenkami, měla pocit, že neudrží oči otevřené. „Najdu si tě tam,“ slíbil ještě než se propadla do snu.