Jiná...

„Jsi tak jiná... proč?“ zeptal se, když seděli naproti sobě a pozvolna ujídali školní oběd. Pomalu k němu zvedla oči. Chvíli si jen hleděli do očí, než opět soustředila svou pozornost zpátky k jídlu.
„Prostě... Nejsem jako ty,“ odpověděla posléze a s povzdechem od sebe odstrčila téměř netknutý talíř s jídlem.
„To já vím. Každý jsme přece jiný, ale ty... Emmo... jsi jako z jiného světa,“ vysvětlil svou myšlenku a přitom se snažil zachytit její pohled. Konečně se mu podívala zpříma do očí. Když odpovídala, ironicky se ušklíbla.
„Někdy je vysvětlení jednodušší... Třeba jen nejsem člověk...“