Kirithan

1

Stál zády opřený o zeď.Pokaždé, když se pohnul, zavrnil nebo protáhnul, sesypalo se na špinavý chodník několik smítek omítky.Skenoval bedlivě okolí svým uhrančivým pohledem, z kterého se nedalo nic vyčíst, vyhlížel klidně, přesto ostražitě jako lovec.Nezapálenou cigaretu, kterou svíral mezi dvěma prsty vložil do úst a předstíral, že filtrem tahá kouř do plic.Významně vyfoukl neviditelný dým z úst a pro větší dokonalost zakašlal a sklepl imaginární vyhořelý tabák pod své nohy, jež měl schované ve vysokých kožených botách z pevné a tvrdé kůže.Na levém boku mu visel dlouhý široký meč, který už zažil nějaká léta a pravobok mu krášlila ruční zbraň s dvěmi hlavněmi.Přes ramena mu stékal po zádech až ke kotníkům hnědý plášť, dlaně měl skryté v rukavicích a čelo v pozadí hutných nemytých kadeří.Stejně nedbalou měl tvář - velkou část lící mu zdobil plnovous.
Letmým pohledem zamířil k chodníku před sebou a spatřil v nánosu špíny něco třpytivého.Vypadalo to jako perla, jako hvězda na temném nebi, jež krade světlo lampám.Odtrhl lopatky od fasády budovy a sehnul se pro blyštící předmět.Omakal jej v ruce a vyleštil o vestu.Věděl, že objevil minci, ale zajímal se jaké hodnoty.Té nejmenší.Přesto si skoro bezcenný peníz pečlivě uschoval do vnitřní kapsy vesty a vrátil se k předešlému nic nedělání.
Když uběhlo pár minut, oklepal z podrážky vrstvu bahna a ukryl cigaretu za ucho.Zvedl levé zápěstí k očím a zahleděl se do displeje digitálních hodinek.Přimhouřil obočí a pak se ujistil pohledem na pravé zápěstí, jež mu páskem obmotávali druhé hodinky.Vypadal spokojeně.
Sebevědomě vykročil podél zdi.Pak zmizel za dveřmi, nad kterými se tkvěl stářím znásilněný nápis Zverimex.
Uvnitř to páchlo velmi specificky.Vůně psího žrádla se mísila s kočičími granulemi všech druhů, jejichž aroma si zase bezstarostně pohrávalo s krmením pro želvy a smrdutým závanem od klecí s morčaty.Do toho všeho zaskřehotal papoušek.
Všechno zboží bylo puntičkářky srovnané v regálech v několika řadách, v zadní části prodejny stál pult s pokladnou, na kterém se povalovali prasečí vyuzené uši a velké kosti pro psi.Prodavač před očima držel pomačkané noviny z minulého týdne a nechal se překvapovat novinkami z éteru.Přitom očkem stále hlídal pokladnici a vstupní dveře.Ty se právě otevřeli.Zbystřil a vykoukl za novinami.Muž, který vstoupil byl opravdu podivný.Nejen vzhledem, ale celkovým dojmem, kterým dokázal rozvířit usedlou a nudnou atmosféru uvnitř zvířecího světa.Chvíli přemýšlel.Pak upustil noviny a rozběhl se, co mu jeho slabé tučné nohy dovolili.Cíl měl jasný.Dostat se k zadním dveřím, které vedli do skladu.Ucítil závan vzduchu a pak ho silná paže srazila k zemi.Políbil čelem vytřenou podlahu.Klepal se, na rtech se mu objevili krůpěje krve.Drsná dlaň ho čapla za límec a prodavač pohlédl svému protivníkovi do očí.
„Jsou vzadu?“, zasyčel pouze.
Prodavač přikývl s neskrývaným strachem a zděšením z jeho očí.Jeho límec se uvolnil.Sledoval toho krutého muže jak se zastavil přímo před dveřmi do zadní části podniku.Pak se však otočil na patě a vracel se zpět.Prodavače zalilo horko.Muž však sáhl pouze na pult pro dlouhou bílou kost.
Na stole ležely dvě jednoruční zbraně s automatickým zaměřováním.Byly to dva nejmodernější modely, kterým se říkalo neviditelné, neboť neexistoval radar, který by je zachytil.Člověk s nimi tak dokázal proklouznout všemi zabezpečovacími zařízeními a dokázal svůj smrtelný nástroj uchránit před ochránci zákona.Vedle zbraní polehávalo několik balíčků s bankovkami svázanými úzkou gumičkou, dvě lahvová piva a dětský dudlík na provázku. V rohu místnosti se v okovech prudce vzdouvala skoro obnažená děvka, jež v bouři sprostých slov roznášela jednu nadávku za druhou.
„Kurva“, zaklel Royle, svalnatý chlapík s obrovským mečem přes záda.Snažil se z bříška ukazováčku vykousnout třísku, ale nedařilo se mu to.
„Varoval jsem tě, ať držíš hubu.“, řekl Doyle, stejný velikán, z kterého čišel respekt, směrem k ženě.Sáhl po dudlíku, vrazil jej prostitutce do pusy a provázkem pevně uvázal kolem hlavy.Pobaveně se usmál a plácnul děvku po odkrytém zadku.Pak se k ní přiklonil a zašeptal:
„Neboj se, za chvilku ochutnáš muj dudlík, krásko..“
Žena sebou vzdorovitě škubla.
Dveře se rozletěly a Roylovo patálie s třískou byla tím nejmenším problémem.Jelikož stál nejblíž dveřím, schytal jako první tvrdou ránu přes obličej.Protočil se v ose a sklouzl se po zdi jako po skluzavce.Doyle má dostatek času a tak sahá po střelné zbrani.Je rychlý a dokáže hlaveň nasměrovat na hlavu svého nepřítele.Stlačí kohoutek, ale psí kost vychýlí jeho střelu ke stropu.Sleduje, jak mu zbraň odlétá z ruky, pociťuje bolest v oblasti žeber a křupne mu v nose.Zařve bolestí, ještě předtím než se překulí přes stůl a strhne ho sebou k zemi.Neozbrojený obchodník v rohu čeká na nevyhnutelné.Na ohryzku mu přistane nevšední zbraň s tlakem několika pascalů.Kingo chrchlá.
„Co si říkal?“, ozve se pobavený hlas.
Kingo nedokáže vydat jediné srozumitelné slovo.
„Pořád ti nějak nerozumím.“
Záhadný muž uvolní tlak a narve Kingovi kost do huby.Nechá ho vyklepaného stát, projde kolem děvky, která se marně snaží upoutat pozornost a sehne se pro zbraň s automatickým zaměřováním.Se zájmem ji zkoumá.Kingo ztuhne, děvka se utiší.Nechá pistoli svěšenou u pasu a cestou zpátky k obchodníkovi zastřelí jeho dva ochránce.Kingo má v očích smrt.Zatím jen v očích.Muž namíří do Kingova čela, ten vyplivne kost a stačí zařvat pouze několik hlásek, než jeho slova přehluší výstřel.Krev se rozprskne na zeď a část obarví mužův obličej.Nedbale se otře.Zatouží po dalším cíli a jeho vražedné oko padne na děvku.Namíří hlaveň, připraví nedočkavý prst, aby mohl rozject krvavou sonátu.Děvka se bejčí, kroutí, naivně si myslíc, že jí to může pomoct.Muž váhá.To nedělá často.Nakonec ho poslední nepatrný zbytek dobré vůle, vyčíslitelný v tisícinách, přemůže a zbaví ženu dudlíku.Ta okamžitě vyhrkne spousty proseb.
„Prosím, nemam s těma zkurvysynama nic společnýho.Nech mě jít, pusť mě.“
Nesmysly, pomyslí si muž.Klišé, banalita.Vždycky prosí, vždycky použivají stejné schéma.To ho unavovalo.
„Zaplatíš mi, když tě osvobodím?“, zeptal se pouze s neutrální tváří.
„Nemám peníze.Ale můžu něco sehnat, můžu ti to splatit.“, snažila se zoufale.Muž povzdechnul.
„Vošukáš mě, když tě osvobodím?“, položil druhou otázku a víc jich v repertoáru neměl.Dívka zmkla, zamyslela se.Ale trvalo jí to moc dlouho.Muž se otočila na patě, v tu chvíli dívka vykřikla:
„Jo, vošukam tě.Jako tě nikdy nikdo nevošukal.“
Muž její slova zvážil a uznal jejich hodnotu.Sebral ze země balíčky peněz, uložil si je do kapes a přeseknul mečem řetězy.Dívka začala děkovat, ale muž ji umlčel.Chytnul ji za vlasy a táhnul ji za sebou, jejich vzlyků bolesti si nevšímal.
Vyšel s ní na denní světlo, jenom krátce se rozhlédl kolem.Těch pár zoufalců a chudáků v ulici se staralo pouze o vlastní přežití a to co se dělo před zverimexem je rozhodně nezajímalo.Muž dovlekl děvku několik metrů od zverimexu, k mramorovému pomníku, ohraničeným nízkou zdí, který oslavoval nezávislost žen.Ohnul děvku o zídku a záhy si uvědomil, jak tuhle práci miluje.