Upíři? Totální blbost.....díl 8

Bala mi zima. Byla mi šílená zima. Foukal studený vítr,který se mísil s kapkami deště.Dopadaly na mou horkou kuži,která pálila vzrušením...Byla jsem někde uprostřed jakého si města,jenž vypadalo uplně opuštěně...
Srdce mi divoce tlouklo a já před sebou spatřila JEHO! Stál několik metru odemě a já i přes déšt jasně viděla,že se na mě dívá. Tiše jsme na sebe zíraly a jeden druhému se vpíjeli do očí...
Jeho pohled byl tak chamtiví...Tak majetnický! A když se na mě nepatrně pousmál myslela jsem že zešílím...Jakoby se s námi zastavil čas....Nic kromě bubnujících kapek deště nebylo slyšet. Milovala jsem když se kapky vody odrážely od mého těla a ted tady s NÍM to bylo ještě mnohem úžasnější.Pomalu natáhl ruku ke mě a udělal několik kroku...A když udělal ten další odněkud se vyrojil jaký si chlap,jenž jej strhl na stranu a zuřivě do něj zabodával své tesáky a trhal jej na kusy....

****
Já ačkoliv jsem chtěla křičet nebo utíkat...nemohla jsem nic. Viděla jsem samu sebe,jak se potutelné usmívám a libuju si v jeho utrpení...

Probudila jsem se velmi pozdě ráno....Probudila jsem se se slzami v očích a z děsivým výkřikem,jenž jsem se snažila udusit ve své dlani v naději,že ho nikdo neuslyší. Celá jsem se klepala a nemohla jsem se uklidnit. Ta krev všude...Ta jeho krev....
To jak ho zuřivě trhal na všechny kusi...A já stojící a usmívající se nemilosrdná bytost!Najednou se mi udělalo značně nevolno. Vystřelila jsem s pokoje a utíkala na záchod,kde jsem zvracela do uplného vyprázdnění mého žaludku.
Viděla jsem to všechno tak neskutečně živě. Hrdlo mě už pálelo,při posledním záchvěvu mého zvracení.
Musela jsem vypadat příšerně a muj pohled do zrcadla v koupelně mi to jenom dosvědčil! Byla jsem celá zelená a oči zarudlé. Snažila jsem to co nejvíc vylepšit. Udělala jsem se sebou všechno co nejlépe to šlo a rozhodla jsem se jít do kuchyně at ten řev mám konečně za sebou.
Čekala jsem nadávky,prostě křik. Ale nic se neozívalo. Namísto toho se mi naskytl pohled na rodinku,která s usměvem na tváři snídala.
" A,Eliss konečně vstala s postele." S úsměvem prohlásil Otec A Markéta se se Šťastným obličejem přidala. " Počkej dám ti snídani posad se."
Byla jsem jako přimražená a muj vykulený xicht,ještě vyčerpaný z raní nevolnosti musel vypadat při nejmenším komicky!

Ted jsem byla opravdu štastná...Všechno se tak krásně vyvíjelo. Rodina a ted muj vzrušující život! Líbilo se mi to čím dál víc. Celé tělo se mi štěstím chvělo a konečně jsme se tu po tak dlouhé době cítila jako doma. Bylo to sice divné a nezvyklé,ale příjemné. Taková ta změna co vás sice přivede do rozpaku,ale do příjemných rozpaku!
Pohled na štastnou Lindušku sedící na Tátově klíně mě rozehřálo srdíčko. Tolik jsem to té malé přála,a ted to vypadalo nadějně. Přestala jsem pochybovat o tom,že by to tak rychle mělo skončit! Už jsem začala věřit,že tohle už je na dýl. Přála jsem si aby to nikdy neskončilo,bohužel se za chvíli všichni rozutekly. Otec do své nové práce a Markéta taktéž. Lindušku svěřila Lucy,která o ní takřka žadonila. Už tak dlouho jí neviděla ve srovnání s tím,jak často jí vydávala. Protože dřív to u nás bylo k nevydržení :)
Opřela jsem se o Opěradlo židlě a vstřebávala tu sladkou vuni domova. To teplo sálající s podlahy a tu lásku,která na vás zírala ze všech koutu tohohle malého bytečku....
Ponořila jsem se do ráje snění,tam kam jsem utíkala několikrát deně. S blaženým úsměvem na tváři jsem vyšla ven a jen tak se potloukala světem. Probouzelo se ve mě takové to malé dítko věřící na zázraky a na štěstí. Mohla jsem říct ,že jsem opravdu Šťastná....
Tyhle pocity jsem už tak dlouho neměla,že jsem zprvu váhala,ale pak jsem se jim poddala a rozhodně toho nelituju.
Vrátila jsem se do domu a pouklízela jsem nepatrnosti aby muj " nový" domov byl co nejdokonalejší.
A pak jsem se jenom tak poflakovala...a nakonec usnula

Probudil mě příchod celé rodiny za češ sem jim tentokrát byla nesmírně vděčná,nebot mě zase děsil ten sen. Pot na mém čele se leskl až se na mě Markéta ustaraně pohlédla,jestli nejsem nemocná. Přiložila mi ruku na čelo.
" Je mi opravdu dobře,jenom noční mura. Trochu jsem si zdřímla." Mateřsky na mě pohlédla
"Jen aby,ale horečku nemáš." Líbily se mi sice tyhle všechny změny v rodině ,ale na zvýšenou pozornost si budu zvykat jen ztěží....
Zbytek dne uběhl velmi rychle a já jsem netrpělivá a plná očekávání už několik hodin blomcala po bytě a čekala,až uběhne čas a nastane večer.
Ulehla jsem do postele kolem desáté a netrpělivě těkala očima z rohu mého pokoje do druhého. A najednou to tu bylo....
Přišla chvíle na kterou jsem netrpělivě čekala už nějakou dobu. Stále jsem nebyla uplně jistá,že tam bude,ale moje zvědavost a neskutečná touha ho zase spatřit,mě nakopávala k činum. Otevřela jsem dveře a potichounku jsem se vykradla ven. Bylo něco málo po pulnoci,trochu jsem se zdržela,ale doufala jsem ,že tady ještě bude. Těkala jsem očima po okolí,ale nikde nikdo nebyl. Rozhodla jsem se ještě pár minut čekat,jenže čím jsem čekala díl,tím víc moje naděje zhasínala,jako dohořívající svíčka.
Moje naděje prakticky vyprchaly uplně všechny,ale ještě jsem se rozhodla chvíli počkat,nevím proč. Možná jen tak z principu,každopádně on stále nepřicházel. Celá zklamaná,jsem se otočila ke dveřím. Byla jsem zdrcena tím,že mi lhal a takhle mě podvedl. Byla jsem zoufalá z toho,že mě nechce vidět,ale byla jsem přesvědčená,že ted od něj už dám ruce pryč.Nakopla jsem zuřivě kamínek a plížila jsem se ke dveřím abych se vrátila do svého vyhřátého pelechu....
" Copak,ty už nic vědět nechceš"? Ozvalo se mi za zády a já zůstala strmě stát. Srdce mi divoce pulzovalo a já nevěděla,jestli se mi to třeba jenom nezdá. Bála jsem se otoči,protože pokud to byl jen pouhý sen-přelud- bylo by to zdrcující.
" Jestli je pro tebe mnohem lepší lehnout si do postele a celou noc prospat,pak s tebou jenom souhlasím a já mužu zase jít." Načež jsem zareagovala snad příliš prudce. Ani jsem si nestačila uvědomit tu svou teorii o přeludu a prudce jsem se otočila a natáhla ruku abych jej chytla za kabát.
" Nechod." Zašeptala jsem do ticha.
" Takže,jsi si to nerozmyslela?"
" Ne..." Zavrtěla jsem hlavou a plná očekávání čekala co se bude dít dál.Chvíli se na mě mlčky díval a trvalo snad věčnost než znovu promluvil.
" Tak si teda nastup." Otočil se a přišel k nějakému nablískanému,krásnému autu. Mě od jakživa auta byly ukradený,takže nemůžu říct,co je tohle za auto....
Projížděli jsme nočním městem a stále bylo ticho. Nemám žádné tušení kam to jedeme,ale at je to kamkoliv,nebráním se...Dnešní noc má na demnou svojí moc...

"proč to všechno chceš tak moc vědět?" Přerušil,svojí otázkou tak nervy drásající ticho,které v autě panovalo.
" Nejsem dneska já..kdo klade otázky?" KOutky ust mu zacukaly.
" Nejsem já ten,kdo rozhodně o tom,zda ti všechno poví?" Znechuceně jsem si odfrkla...Tahle hra na pana tajemného mě přestávala bavit.Byla jsem nervozní z nedostatku informací. Z tolik otázek rojících se v mé hlavě a žádné odpovědi.
" Takže,proč tě to tolik zajímá?"
" Jsem prostě zvědavá..."
" Jen zvědavá?" Zeptal se nevěřícně a zvedl tak jedno obočí aby tak přidal na kvalitě jeho tonu.
"ano."
" Tvoje zvědavost tě jednou přivede do hrobu!" Zasmál se mírně ale já jsem nemohla. Stále jsem seděla jako přikovaná a upřenýma očima jsem se snažila hledět přímo před sebe.
" Jak moc stojíš o zodpovězení svých otázek?"
"Hodně!" Vystřelila jsem příliš rychle a nedopatřením jsem otočila hlavu a podívala jsem se na jeho obličej. Na jeho dokonalý obličej. Nervozně jsem se vrátila zase do své napjaté polohy a jenom jsem svým periferním viděním,zahlédla jeho mírný usměv.
" Co bys proto byla schopnná obětovat?" Najednou auto zastavilo a on se přitočil ke mě.
" Na co narážíš?" Zeptala sjem se rozklepaně a snažila jsem se svuj vystrašený ton zamaskoat. Nahl se nade mě a byl tak blízko....
" Byla bys schopná k vuli pár odpovědím zemřít?" Zašeptal do ticha,jenž mě děsilo snad víc než on samotný....
" K vuli odpovědím zabíjíš?"
" Možná...." Pohladil mě svojí rukou po tváři a já si až ted uvědomila jak je ledová. Moje pokožka hořela touhou,strachem...a když se dostala do styku s jeho ledovou rukou,zachvěla jsem se. Jel svojí rukou až na krk,kde prsty přejížděl tepnu...
" Máš strach?"
"Ne!" Zalhala jsem,ale přesvědčivě jsem nepůsobila ,ani trochu. Hlas sem měla nakřáplí ze strachu a vzrušení,které se mnou cloumalo. Srdce mi bušilo jako o závod a hlava se mi točila...
Najednou se rozesmál..." jsi špatná lhářka"! A odtáhl se...Vystoupil z auta a tím mi naznačil ,že jsme vlastně na místě.Ještě pár minut jsem v tom autě seděla. Snažila jsem se vzpamatovat. Nic by mi neudělal,jde jen o to,že se mě snaží vystrašit. Určitě! Jenže, tímhle tvrzením jsem se snažila jenom uklidnit. Nakonec,kdyby mi chtěl něco udělat,už dávno mohl.
Pomalu jsem se tedy vyškrábala s auta...On stál kousek ode mě a hlavu měl zakloněnou,koukajíc se tak na hvězdy nad náma.
" Je to nádhera." Konstatoval a pak se rychlím krokem vydal kupředu.Neměla jsem ani potuchy kde to jsme..V životě jsem tu nebyla...byla tu jenom tráva a lesy a žádné budovy...nic. Nic co by nasvědčovalo,třeba jen tomu,že tu v okolí jsou nějací lidé...Panika,která se ve mě probudila v autě a kterou jsem tak nějak uklidnila,se znovu drala na povrh. Zase jsem se musela uklidnit,že mi nic neudělá...MOc to nezabíralo,sotva jsme však měla tu odvahu zvednout svuj pohled a střetla jsme se s tím jeho. Najednou mě to opustilo....
Najendou se zastavil. Stály jsme u prostřed té zelené obrovské louky a v dohledu bylo jeno jeho auto.
" Víš ,proč tě vedu sem?" Zeptalo se náhle... a já napětím téměř nedýchala...
" Ne..."Bolestně se na mě podíval a já najednou úplně zapomněla na všechno okolo....ted jsme tu byly jenom my dva a já jsem se nejspíš měla všechno dozvědět.
" Víš...ty jsi jiná...V životě jsme nikoho jako jsi ty nepotkal. I přes tvuj strach a bezmoc si jsem se mnou šla. I přez to všechno co se kolem tebe dělo,ty jsi doufala,jen v to...že se to bude opakovat.Každý člověk by jindy utíkal a i kdyby ho sebevíc zžírala zvědavost. Nešel by zpátky....Ale ty ano....!" Podíval se mi znvu do očí a pak se posadil do mokré trávy,následovala jsem jeho pohyb.
" Je chyba,že jsi tady. Je chyba,že jsem tě vůbec poznal. Je chyba,že se nedokážu ovládnout a nenechám tě napokoji. Jenže...ty jsi tak....Je vlastně chyba,že vedeme celý tenhle rozhovor.
Víš,jsi tu..protože se vlastně bojím,celé tvé reakce....Nedokážu odhadnout,co vlastně uděláš,protože,tvoje mysl,je zkrátka jiná. A tak jsem tě vzal sem,kde nikde není ani živáčka pro případ,že bys to nezvádla. Nevím,kolik ti toho na sebe dnes večer hodlám prozradit,takže i pro to...Víš,vždycky,jsem si myslel,že se v sobě vyznám,že se znám. Za ty roky už bych přece měl...Ale ty jsi mi ukázala praví opak!"
Pak se odmlčel. Hlavu zaklonil a podíval se na hvězdy nad našimi hlavami..Následovala jsem opět jeho pohyb a byla to krása. Kolem nás ticho a hvězdy zářící na obloze.
" A pak jsem nechtěl přijít.Nechtěl jsem aby náš tenhle rozhovor se někdy uskutečnil i když jsem ti to slíbil."
"Takže,ty jsi nechtěl přijít?" Došla mi konečně souvislost jeho věty.Jenže,moje reakce byla až příliš podrážděná,neuvědomila jsem si v zápalu svuj ton hlasu. Podíval se na mě a jakoby mi chtěl přečíst myšlenky,ale očividně se mu to nedařilo a tak se znovu zadíval ke hvězdám.
" Ne,nechtěl."
"Ale,proč? Chci říct,proč si teda přišel?" Zklidnila jsem svuj hlas ovšem panika v mém nitru nepřestávala. Takže,on semnou vubec nechce být? Nebo naopak nedokázala odolat a přišel?
" je to,nebezpečné...Neměl bych tě těmhle děsum vystavovat,jenže pak za mnou přišel...Je vlastně jedno kdo,prostě jeden známí a ten mi vysvětlil,že se všechno musíš dozvědět. Dřív nebo později. Jenže vím,jak stresující by bylo dozvědět se všechno způsobem,kterým to dělají a tak jsem se rozhodl být to já. Příjde mi ,šílené a naprosto sobecké zatahovat do těchto záležitostí obyčejné smrtelníky" jeho reakce se mi nelíbila,jeho ton hlasu nabýral zuřivě na obrátkách a trochu mě děsil "Jenže,tenkrát si někdo prostě postavil hlavu a řekl si proč ne ? Uděláme to prostě složitější." Pokračoval.
"Pořád nic nechápu..." Zaškemrala jsem a snažila se porozumět všemu co říká.
" Já vím." Vydechl.Položil se na záda ale oči nespustil z oblohy,která byla posetá hvězdami...
"Vidíš,támhle jedna padá,přej si něco." Řekl náhle a já jsem snad poprvé v životě spatřila padat hvězdu.
"Tak co..stihla jsi si něco přát?" Podíva se konečně na mě ...
"ne.bylo to moc rychlé..." Zakoktala jsem...Měla jsem tolik přání,ale né žádné,které by všechny převyšovalo....Zachichotal se a pak se podíval zpátky na ty hvězdy.
" Víš ,je smutné,že jsi tak dlouho doma trpěla a nebudeš to mít jednoduché ani ted.Jendou mě budeš nenávidět,za to co se dnes nejspíš dozvíš."
"Nebudu.." Zašeptala jsem do ticha a jeho to očividně pobavilo,nepatrně zvedl koutky ust,ale já to i přes to spatřila. Musela jsem se hlídat abych na něj pořád tak necivěla.