Zelená pochodeň

Pár slunečných paprsků proletělo přes listnaté koruny mohutných stromů a osvětlilo tak úzkou lesní pěšinu vinoucí se starým hvozdem. Po pěšině kráčely dvě identické postavy. Na sobě dlouhé černé pláště s kápí přes hlavu. Jediné, co je rozlišovalo, byl luk na zádech druhé z dvojíce. Mezi stromy se mihla srnka, nic však nerušilo klid lesa.
První z páru pozvedla zaťatou pěst. Rázem se zastavili a jen tiše naslouchaly.
,, K zemi! " ozvalo se. Obě dva padly na zem. Něco jim prolétlo s hvizdem nad hlavou.
,, Pryč z cesty!" zavelela jedna z postav a začala se plazit z cesty za nejbližší strom. Společník jí napodobil.
,, Co se to sakra děje Eriku?" zeptal se jeden z napadených a stáhl si kápi. Mladý obličej, na krátko střižené rezavé vlasy doplněné kaštanově hnědými oči. Ve tváři měl nechápavý výraz.
,, To opravdu nevím Valeriusi." odpověděl klidným hlasem starší muž s dlouhými šedými vlasy sepnutými do koňského ohonu. Obličej posetý vráskami a pár jizvami dokreslovaly zelené oči. Valerius si dodal odvahy a vyklonil se zpoza stromu. Ale hned se musel opět schovat, protože se vzduchem nesl známí zvuk. Stačil si však všimnout postavy v černém s kápí na černém koni a s lukem v ruce. Kolem stromu se prohnal šíp a svůj let zakončil v kmeni starého dubu.
,, Tam dál je v lese černý jezdec, ale nevidím mu do tváře." oznámil Valerius.
,, Nu, asi se k němu budeme muset trochu přiblížit." řekl Erik a vytasil zdobený meč. Valerius ho napodobil a vytáhl svůj meč, který ovšem už nebyl tolik zdobný jako Erikův. Valerius pohlédl na Erika a ten kývl hlavou. Vyrazili téměř stejně. Oba měli pohled upřený na neznámého útočníka, který již napínal tětivu. Erik i Valerius se instinktivně schovali za strom v okamžiku, kdy jezdec pustil tětivu. Mezi nimi se prohnal šíp. Oba opět vyrazili. Neměli to již daleko, ale nepřítel je opět přinutil skrýt se před jeho střelou. Pokračovali dál, po pár krocích se však prudce zarazili. Neznámí na koni se rozjel přímo proti nim, v ruce již neměl luk, ale dlouhý meč. Jezdec se rychle blížil, už jen pár metrů, najížděl si na Valeriuse, který stál jako sloup. Bum. Valerius spadl na zem a lesem se ozvala hlasitá rána, když do sebe narazili dva meče. Úder od útočníka byl však tak silný, že Valerius neudržel rovnováhu a spadl na zem. Hbitě se postavil, zahlédl koně mizejícího mezi stromy. Pak pohlédl na Erika, který zrovna zasouval meč.
,, Není ti nic?" zeptal se starostlivě Valeriuse, který si též uklízel meč.
,, Jsem v pořádku, ale zajímalo by mě, kdo to byl a proč nás napadl." odpověděl Valerius.
,, Tak na to ti neodpovím." řekl Erik a rozhlédl se po lese.
,, Už to mám." vyhrkl Valerius a rychle se rozeběhl zpět, ke stromům, za kterými se schovávali. Z dubu vytáhl s obtížemi šíp. Pohlédl na hrot. V obličeji se mu objevilo uspokojení. Vydal se k Erikovi svižným tempem a ve tváři měl triumfální výraz.
,, Byl to jeden z arcanských jezdců." řekl a na důkaz ukázal hrot šípu, který byl ve tvaru lipového listu.
,, Zajímavé, ale co po nás chce arcanský jezdec?" položil otázku Erik.
,, Tak to nevím." odpověděl Valerius a pokrčil ramena.
,, Myslím, že se to dozvíme časem, nyní vyrazíme." sotva to Erik dořekl, nasadil si kápi a vydal se dál. Valerius stál malý moment na místě, pak si rychle nasadil kapuci a doběhl Erika. Pak už opět pokračovali svižnou chůzi dál po úzké cestičkou.
Světla v lese začalo ubývat, když dospěli na konec hvozdu. Na západě zrovna zapadalo slunce a celá země byla v načervenalém oparu. Na obzoru zahlédli hradby města.
,, Už jen pár minut." pronesl Erik a pokračoval snad ještě rychlejším tempem. Když dorazili k velké dubové bráně, na nebi se již objevovali první hvězdy.
,, Co tu chcete v tuhle hodinu?" ozval se zvučný hlas z věže.
,, Hledáme nocleh." odpověděl stroze Erik. Zpoza dubových vrat se ozvalo pár dunivých ran a pak se obě křídla brány začali se skřípotem otvírat. Sotva vstoupili do města, ozval se zvučný hlas znovu.
,, Ty kápě dolů, ať na vás pěkně vidím." Erik i Valerius si je stáhli a pohlédli na věž. Tam se tísnilo ve svitu pochodně přibližně osm lučištníků s napnutými tětivami. Když zahlédli tváře cizinců tak luky sklonili. Oba si kapuci opět nasadili a vydali se mlčky do města. Šli dlážděnou hlavní třídou. Na zdi jednoho domu visela dřevěná, vyřezávaná cedule.
,, Hostinec u Kováře." přečetl nahlas Valerius.,, Už mi kručí v břiše." dodal a otevřel dveře. Vstoupili do větší místnosti zahalené kouřem. Omšelé dřevěné obklady kolem celé místnosti. Jakmile za sebou zavřeli dveře, tak celou místnosti rozhostilo ticho. Všichni se podívali po nově příchozích. Zasedli k nejbližšímu stolu. Místnost začali zaplňovat smích a řeč. Neseděli dlouho a přikolíbal se k nim zavalitý hostinský. Pleš na hlavě se mu leskla ve svitu svící. Přes bílou košili měl kožené, našponované sáčko a kolem pasu zástěru. Na tváři přívětiví úsměv, modrými očima si oba prohlížel.