Nový svět - Uprchlíci (část 1/2)

Rok 1398 prorokova letopočtu, třetí týden zimy, kdesi na území nikoho.

Albrecht zívnul, protřel si oči a posadil se. Ve stanu nikdo nebyl, zvenčí se však ozýval Gadriwenův dunivý smích a jakási hádka. Po chvíli Albrecht poznal že se hádá Rufus s nekromancerem Saharem Galoderem. Abrecht se zazubil, ti dva si šli vážně posledních několik dní po krku. Pokrčil rameny, přeci jen je to jejich věc, nasoukal se do značně ošoupaného hauberku, přes něj přehodil těžký kožešinový plášť kdysi prvotřídní kvality, dnes však pochybného
vzhledu, připjal si meč a vykročil ze stanu.
Venku bylo slunečno, obloha jak vymetená a od sněhu se odráželo slunce s takovým leskem že až bodalo do očí. Gadriwen so Danar, Loranský paladýn se přestal smát a několika dlouhými kroky přišel k Albrechtovi.
„Přeji dobré pozdní dopoledne,“ zazubil se Gadriwen na Albrechta „Aiena s Chaszimem prozkoumávají okolí, když jsem měl hlídku, zdálo se mi že někoho slyším chodit okolo, tak to jeli prověřit.“.
„Jo jo… taky se mi zdálo že tu někdo je. Proč se ti dva hádaj tentokrát?“ Zeptal se ještě trochu rozespale Albrecht a pohodil hlavou k obrovitému ryšavému Rufusovi a vychrtlému holohlavému nekromancerovi Galoderovi.
„Hádám že kvůli tomu že jeden druhému popřál dobré ráno.“ Pokrčil paladýn mohutnými rameny.
Rufus v tom okamžiku popadl Galodera za ušpiněné černé roucho a přitáhl si ho k sobě tak, že se téměř dotýkali nosem, Alberecht se v tu chvíli divil, že Rufus v tom nekromancerově smradu vydrží dýchat, nekromancer kopal nohama ve vzduchu ve snaze dosáhnout na zem. Rufus mu něco zavrčel do pokřiveného obličeje a hodil s ním o zem. Nekromancer jel ještě metr sněhem a zanechal za sebou hlubokou brázdu. Rychle se však postavil a sklepával ze sebe shníh.
„Ty opice přerostlá chlupatá!“ zaječel Galoder téměř hystericky. Rufus zařval jako tur, vytasil krátký meč který nosil vždy u sebe a který v jeho obři pracce vypadal jako páratko, a skočil po nekromancerovi s úmyslem připíchnout ho k zemi. Galoder zasyčel jakési magické slovo a mrštil po Rufusovi zářící prstní kůstkou. Z nebe sjel blesk, rozštěpil se na tři větve, jedna zasáhla Rufuse, druhá Galodera a třetí zářící kůstku. Oba dva blesk odmrštil několik stop do zadu kde raději zůstali ležet ve sněhu. Prstní kůstka explodovala v záblesku oslnivě zeleného světla.
„TAK A DOST!“ zařval Chaszim Mauro, tmavý jižan který byl jak obstojným bojovníkem tak výtečným šamanem v napřažené ruce svíral náhrdelník z ptačích kůstek a pírek který matně zářil. Aiena, krásná elfka, která stále vedle něj se na oba znechuceně dívala „Jste jako malé děti, oba dva.“ Odfrkla si.
Albrecht se uchechtnul, takhle to dopadalo vždycky, ti dva nebyli dobré spojení.
Aiena ještě okamžik pražila Rufuse a nekromancera pohledem, poté přišla k Albrechtovi, lehce ho políbila. Mauro zatím ostatním řekl ať jdou do stanu.
„Pojď, něco jsme objevili. Řekneme vám to uvnitř.“ Zašeptala elfka Albrechtovi do ucha.
„Takže ty kroky co jsem já a Gadriwen slyšeli nebyla jen náhoda?“ zeptal se Albrecht.
„Ne tak docela.“ Zavrtěla hlavou Aiena a odhrnula cíp stanu aby mohli projít.
Uvnitř stanu už všichni seděli, Albrecht si sednul vedle Rufuse, ten se na něj jen zazubil a Albrecht mu úšklebkem opáčil.
„Prosím, pane Rezci, mohl by jste se malinko posunout? Nechci sedět vedle toho přerostlého neandrtálce.“ Zakrákal Galoder těsně vedle Albrechtovi hlavy. Albrecht sebou cuknul.
„Trhni si, příšero. Sedni si kam chceš zatraceně, mě je to fakt fuk, jen nelez vedle mě, smrdíš zatuchlinou.“ Zavrčel Albrecht. Nekromancer cosi tiše zavrčel a odebral se na druhou stranu stanu, kde se usadil vedle Maura. Jižan si nenápadně poposednul o kousek blíž ke Gadriwenovi a letmým pohledem dal najevo nelibost k nekromancerovi. Aiena se neposadila ale jako velitelka skupiny se ujala slova.
„Když mi Gadriwen ráno řekl o krocích které v noci slyšel okolo tábořiště, myslela jsem že jde jen o nějaké zbloudilé zvíře. Když jsem však narazila na stopy těžkých bot, vzala jsem Maura a jeli jsme podle nich. Asi tři míle odsud jsme narazili na poměrně velkou skupinu uprchlíků, podle několika otlučených zbrojí a uniforem na některých z nich jsme s Maurem usoudili že to jsou Eandirci. To však není všechno, podle toho co jsme viděli, se okolo nich stahuje početná skupina temných elfů, viděli jsme je cestou zpět. Byl s nimi i ten prokletý zrádce čaroděj Dva. Měli bychom se vydat k uprchlíkům a varovat je, temní nezaútočí dříve než padne tma, neměl by být problém to stihnout. Lepší možná bude rovnou snimi zůstat a pomoci jim odrazit ty prokleté temné elfy.“ Řekla elfka. Celou dobu bylo ticho, až na Galoderovo tiche bručení, očividně se mu vyhlídka na další boj s temnými elfy moc nelíbila.
„Tak si nejsem jistej jestli má cenu kvůli někomu koho ani neznám riskovat kejhák.“ Zahučel po chvíli ticha Albrecht. Aiena ho zpražila pohledem, Albrecht na okamžik sklopil oči a zatvářil se zahanbeně.
„Ale zas na druhou stranu, nechci vidět co by se s nima stalo kdyby to nezvládli, fajn deme na to.“ Prohlásil s očima stále sklopenýma, takže neviděl jak se na něj Aiena zářivě usmála.
„Jdu protože jde Albrecht, co by si beze mě počal, ale říkám že se mi to nelíbí o nic víc než jemu, nelíbí se mi vyhlídka na to nechat se zabít. Už minule to bylo tak tak.“ Řekl Rufus a pohladil dřevorubeckou sekyru kterou stejně jako svůj krátký meč nosil stále u sebe.
Gadriwen neřekl nic, jen položil ruku na hlavici svého válečného kladiva a krátce kývnul hlavou.
„Vyřešeno, rychle to tu zabalíme a do hodiny vyrazíme.“ Řekl Mauro a zvednul se ze země.
Všichni, až na nekromancera, se zvedli a dali se do balení věcí.
„A můj názor nikoho nezajajímá?“ zeptal se po pár minutách nicnedělání Galoder.
„Ne, nezajímá, a přestaň se flákat a přilož taky ruku k dílu, nekromancere.“ Zavrčel Albrecht od vaku do kterého cpal přikrývky a další potřebnosti pro přežití.
Galoder si odfrknul a odebral se do kouta stanu ve kterém spal. Rychle shrábnul těch několik věcí co vlastnil do brašny pošité jakýmisi magickými znaky.
„Já mám sbaleno, pane Rezci.“ Zakrákal nekromancer s úšklebkem. V zápětí mu kolem hlavy proletěl otlučený kotlík na vaření vržený Albrechtem.
„Bezva, tak pomož ostatnim.“ Řekl Albrecht jakmile se kotlík přestal kutálet po zemi a děsivě se zašklebil na nekromancera.
„Když vám to udělá radost pane Rezci…“ zasyčel Galoder uraženě.
Rufus a Mauro kteří se společnými silami pokoušeli nacpat přikrývky do jednoho z plátěných pytlů se při pohledu na nekromancerův uražený výraz rozesmáli.
„Jen se smějte, ubožáci, dokud můžete.“ Zakrákal nekromancer, pozvedl ruku a jeden z kostěných prstenů na jeho ruce se rozzářil. Nerkomancer se zašklebil když vyděl poděšený výraz který se objevil Rufusovi na vousaté tváři. Mauro na nekromancere hleděl s nepatrným zájmem ve tváři.
„Tak to by stačilo, řekl bych.“ Ozval se Gadriwen těsně za nekromancerovými zády a na rameno mu položil svojí obrovskou ruku v železné rukavici. Druhou rukou, ve které držel dýku, přitlačil Galoderovi na záda „Jeden špatný pohyb a je po tobě nekromancere.“.
Galoder zblednul takže nežloutlé skvrny které mu pokrývali obličej ještě zvýrazněly. Pomalu, tak aby to Gadriwen nemohl považovat za útočné gesto, kývnul na znamení souhlasu.
Paladýn se usmál a spustil ruku z nekromancerova ramene a o krok odstoupil. Nenápadně si otřel rukavici o jeden z vaků.

Nekromancer se opatrně rozhlédl okolo sebe a spustil ruku. Zamračil se na každého zvlášť a s veškerou důstojností která mu zbyla odkráčel ze stanu.
„A vy, přestaňte se do něj navážet, taky ho nemám rád, ale když už nic, zatím není důvod mu nedůvěřovat. Prostě ho ignorujte, když to nejde jinak.“ Zabručel Gadriwen probodávaje při tom ostatní pohledem. Rufus s Maurem měli dost slušnosti aby se zatvářili zahanbeně a dali se raději znova do balení. Albrecht jen něco zabručel a mávnul nad tím rukou.
„To platí i pro tebe, Albrechte, zvlášť pro tebe, neuniklo mi jak nepříjemě, spíš nechutně, se ke Galoderovi chováš.“ Řekl trochu ostřeji Gadriwen s pohledem zabodnutým do Albrechtových zad.
V okamžiku kdy to dořekl, Albrecht se zuřivě otočil, v očích mu plála nenávist a pětice hlubokých jizev na jeho tváři jako by se prohloubila a celkově nabral na zlověstnosti.
„Do toho jak se k tomu prašivýmu nekromancerovi chovám je moje věc, nestrkej do toho nos, mohlo by se ti krásně stát že o něj příjdeš!“ zavrčel Albrecht jako nějaké divoké zvíře.
Gadriwen instinktivně ucouvnul, cítil že kdyby ještě něco řekl Albrecht je schopný ho bez mrknutí oka zabít holýma rukama. Cítil z něj jakési temné šílenství. Podle několika náznaků za těch pár dnů co se znali Gadriwen pochopil, že Albrechtovy jizvy mají něco společného právě s nekromancerem.
„Tak, jestli chápeš tak mi můžeš pomoct vynosit věci ven a přivázat je ke koním.“ Usmál se Albrecht přívětivě. Ta změna Gadriwena překvapila, najednou si nebyl jestli opravdu viděl tu Albrechtovu druhou, o mnoho děsivější, osobnost. Pomalu přikývl a také se pokusil usmát.
Bylo to dlouho co Gadriwena něco vyděsilo tolik jako Albrechtův vražedný pohled. Rychle popadl jedno několik zavazadel a jak nejrychleji to šlo zmizel ze stanu…

Když byl Gadriwen venku ze stanu, zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu aby si pročistil hlavu.
Rozhlédl se kolem sebe, nekromancera nikde neviděl. Nejspíš si někde hraje s kostma, napadlo Gadriwena. Aiena právě tiše mluvila se svým koněm, jakmile si všimla Gadriwena, kývla na něj aby se k ní připojil.
„Co je to s tebou? Tváříš se jako by jsi viděl smrt!“ usmála se Aiena jakmile k ní přišel.
„Smrt… možná i jo… Kam šel nekromancer? Nerad bych aby se někde zatoulal, kdo ví co by ho mohlo napadnout.“ Řekl Gadriwen aby změnil směr hovoru. Aiena na okamžik zavřela oči, když je znova otevřela ukázala k několika stromům stojícícm opodál „Někde tam, zdá se že chodí tam a zpátky,“ řekla „ale to není ten problém. No tak, co ti přelétlo přes nos?“ nedala se odbýt elfka od původní otázky.
„To je jedno, nejspíš se mi to stejně jenom zdálo.“ Zabručel Gadriwen a upevnil ke svému koni jeden z vaků.
„Ty se taky vyptáváš dokud nezjistíš co ostatní trápí a potom se jim snažíš pomoct. Tentokrát ale něco trápí tebe, tak ven s tim.“ Dloubla Aiena Gadriwena prstem do prsou a smutně se pousmála „Víš že se známe už dlouho, jsme přeci přátelé, ne? Měli by jsme si pomáhat.“ Řekla tiše.
Gadriwen si povzdechl „Jde o Albrechta… v jednu chvíli jako by se změnil na někoho… na něco jiného… nezbezpečnějšího, temnějšího… na něco plného nenávisti a zuřivosti…“ řekl tak tiše aby ho slyšela jen Aiena.
„Takže když jsem ho prvně viděla v té jeskyni, nezdálo se mi to… snad o nic nejde, nechtěla bych ho ztratit.“ Povzdechla si elfka. Gadriwen chtěl ještě něco říct, ale ve chvíli kdy otevřel ústa vyšel ze stanu Rufus s Maurem a okamžik po nich i Albrecht, všichni tři byli ověšeni cestovnímy vaky.
„Vevnitř už nic není, tak se dáme do skládání stanu, ne?“ nadhodil Albrecht sotva shodil vaky na zem.
Rufus přitakal a pustil se do skládání stanu. Gadriwen a Chaszim Mauro mezi tím věšel zavazadla na koně. Během práce se Rufus rozhlédl a uvědomil si, že tam není nekromancer.
„Kde je zas ten Galoder? To vám nikomu nevadí že jediný co dělá je že na nás nadává a že se fláká?! Sakra doveďte ho sem ať se zapojí!“ řekl vztekle ryšavý obr Rufus.
„Není třeba se rozčilovat, už jsem tady… s čim potřebujete pomoct?“ zeptal se neobvykle mile nakromancer, který se objevil jako by vyrostl ze země kousek od nich.
Albrecht se na něj překvapivě podíval „Tak když chceš bejt prospěšnej, pomož nám s tim stanem.“ Zazubil se po několika okamžicích na Galodera.
„Ustupte o kousek, pane Rezci, i ty Rufusi.“ Řekl nekromancer, stále s milým úsměvem, který se k němu jaksi nehodil. Rufus překvapeně otevřel pusu, nekromancer ho nazýval spíše „negramotným opičákem“ nebo „zarostlým zvířetem“ než jeho jménem. Když uviděl že Albrecht o pár kroků ustoupil, udělal to samé.
„Myslíš že nám fakt chce pomoct, Albi?“ syknul směrem k Albrechtovi. Ten jen pokrčil rameny.
Galoder zůstal stát na místě, jen zvedl ruce a zašeptal několik vět v jazyce mágů, čarodějů, kouzelníků a všech ostatních co se zabývali magií v jakékoliv podobě. Kostěné prsteny na rukou se mu rozzářili mihotavým světlem. Z každého z nich vytrysklo několik paprsků. Pomalu pohyboval pažýemi a prsty a paprsky světla se pohybovali jak chtěl. Během několika minut rozložil celý stan na jednotlivé části a dokonce je úhledně poskládal. Všichni na to udiveně hleděli. Ještě nikdy neviděli nekromancera byť hnout prstem, pokud nepočítali incident v jeskyni temných elfů.
„Ještě něco?“ zeptal se stále usmívající se Galoder. Albrecht se rozchechtal „Že bys konečně dostal rozum? No hele Sahare, ještě nám můžeš pomoct ty kusy narvat do pytlů. Doufám že si to pomáhání zase nerozmyslíš!“ řekl Albrecht když se přestal smát. Všechny překvapilo že Galodera oslovil křestním jménem, nikdy ho totiž neslyšeli že by mu řekl jinak než nekromancere.
Galoder se samolibě zašklebil „Uvědomil jsem si že jestli mám s vámi všemi vycházet, musím spolupracovat. A jak jistě víte, náš Velmistr mi nařídil abych na vás dohlížel pane Rezci, a to jde těžko když mě všichni nesnášíte.“.
„No, tak se toho drž, Galodere.“ Houknul na něj Rufus „Protože jestli chceš dávat pozor na Albrechta, tak ti musim pomáhat, přeci jen jsem na něj doteď dával pozor jen já sám!“.
„Rufe, pokud vim tak sem já ten kdo tě několikrát vytáhl z průseru.“ Zazubil se na Rufuse Albrecht.
„Tak nebo tak, musíme vyrazit, ti Eandirští uprchlíci se musí připravit a to nějakou dobu zabere. Takže to rychle dodělejte!“ zavelela Aiena a sama začala soukat jednu z částí jejich velikého stanu do pytle…

Zhruba o dvě a půl hodiny později….

Před několika minutami Albrecht a ostatní jeho společníci dorazili k tábořišti Eandirských uprchlíků.
„Stůjte!“ zavrčel mladý muž v rozpadající se drátěné košili a strčil Albrechtovi meč pod nos.
„Strč si to párátko někam, nebo ti ho narvu do zadku!“ zavrčel na něj Albrecht a zatvářil se tak zlověstně, jak jen to dokázal. Mladík o několik kroků ucouvnul. Zvlášť když se za ním z padající mlhy vynořil Gadriwen, Aiena, Galoder, Rufus a Chaszim.
„Ostatně, nechceme vám ublížit. Ale naopak.“ Řekl Albrecht o poznání přátelštěji.
„M-musím vás ohlásit našemu vůdci.“ Řekl mladík, ale neznělo to tak odvážně a sebevědomě jak by si přál.
„Ano, to by jsi , měl udělat. Řekni mu že ho chceme varovat před blížícím se nebezpečím.“ Řekla Aiena s pohledem upřeným na mladíka.
„Elf… ano, počkejte prosím chvíli tady!“ řekl mladík, s očima vytřeštěnýma na Aienu, očividně ještě nikdy žádného elfa nepotkal. Okamžitě odběhl pryč.
„Myslíš že se nevrátí s tlupou ozbrojenců? Přeci jen, Albrecht vypadá podezdřele.“ Zazubil se Rufus na Aienu.
„Doufám že ne, nechce se mi bojovat s více méně nevinnými lidmi.“ Odtušila elfka s pohledem upřeným do mlhy v místech kde mladík zmizel.
„Když bude třeba tak zdrhnem, taky nechci zabíjet takový malý kluky jako byl tenhle.“ Odtušil zachmuřeně Rufus a pokýval hlavou.
„Jedinej kdo vypadá podzřele seš ty! Kdo by se nelekl přerostlýho, zarostlýho chlapa se sekerou u pasu a mečem na druhý straně, jako seš ty?!“ zazubil se na Rufuse Albrecht.
„Ale ty seš nejpodezřelejší!“ odpověděl mu okamžitě Rufus se smíchem. Albrecht po něm střelil pohledem, který dával najevo že si myslí něco jiného.
„Rufus má pravdu, nevypadáš zrovna důvěryhodně. I Galoder měl dost rozumu aby si přes hlavu přetáhl kápi, takhle vypadá jako normální pocestný.“ Odtušil Mauro pohrávaje si s jedním ze přívěsků kterými byl ověšený.
„Jako bych mohl za to jak vypadám.“ Pokrčil Albrecht rameny.
Po chvíli ticha rušeného jen Rufusovým pohvizdováním nějaké hospodské odrhovačky a pofrkáváním jejich koní se z mlhy vynořil onen mladý muž ve společnosti šesti dalších ozbrojenců na pohled mnohem zkušenějších než on. Všichni měli otlučené zbroje či potrhané uniformy Eandirské armády. Dva z nich nesli v rukou muškety a mířili jimi na Aieninu skupinu.
„Prosím, následujte mne,“ řekl mladík „a pokuste se nedělat problémy.“ Dodal s pohledem upřeným na Albrechta.
„Jako bych stál vo problémy. Ale ještě jednou se do mě začni srát a budeš mít ty problém s vynadavániv tvýho vlastního meče z žaludku.“ Zasyčel Albrecht a mile se usmál.
Jeden z ozbrojenců vytasil meč a vykročil k Albrechtovi, snad aby ho naučil chovat se slušně v jeho přítomnosti. Cestu mu však zastoupil Rufus s dřevorubeckou sekyru v rukou.
„Dotkni se ho a zabiju tě.“ Řekl konverzatvním tónem který vojáka poněkud zarazil. I tak však pozvedl meč k úderu.
„A DOST!“ křikla Aiena, probodávajíc pohledem jak Rufuse tak ozbrojence „Pokud máte spory, vyřešte si je prosím až vyřídíme to proč jsme přišli. Prosím, nechte zbraně odpočívat, brzy se budou hodit.“ Řekla po pár okamžicích překvapeného ticha.
Rufus se na ozbrojence zle zamračil a zastrčil sekeru zpět za opasek. Ozbrojenec po chvíli váhání také sklonil meč.
„Navíc, myslíte si že lidé se kterými cestuje svatý válečník z Loranu a elfka ze Stříbrných Přístavů, mají zlé úmysly?“ ozval se Mauro. Ozbrojenci se chvíli dívali jeden na druhého a nakonce začali přikyvovat.
„No asi ne no… tak pojďte, šéf na vás čeká.“ zaduněl hlas ozbrojence který se málem dostal do bitky s Rufusem.
Ozbrojence je vedli táborem narychlo postaveným na sněhu. U vozů s plachtami, chatrně vypadajících stanů a několika ohňů se tísnily snad tři stovky lidí. Mnozí z nich měli prázdný pohled upřený někam do neznáma, většina z nich byla vyhublá a špinavá. Všem bez vyjímky se v tvářích odrážela porážka. Jen malá část z nich měla zbraně nebo zbroj. Po chvíli došli až k velkému stanu z volských kůží uprostřed tábora. Okolo něj stálo deset ozbrojených mužů s neproniknutelnými výrazy ve tvářích.
„Počkejte chvíli tady, musim vás ohlásit šéfovi.“ Zabručel ozbrojenec a zmizel ve stanu.
Všudypřítomná bledá mlha ještě zhoustla, také se ochladilo a z nebe se začaly sypat vločky sněhu.
„To je v prdeli, zas sněží, jak já ten sníh nenávidim.“ Zabručel Rufus a přetáhl si kapuci přes hlavu a nacpal ruce do kapes.
„Spíš mi dělá starost ta mlha, není přirozená. Cítím z ní něco zkaženého.“ Pronesl tiše Chaszim.
„O vteřinu jsi mě předběhl,“ ozvala se stejně tiše Aiena „myslíš že to má něco společného s Temnými?“ zeptala se.
„Je to dost pravděpodobné, díky ní není vidět slunce a mohou zaútočit kdykoliv, třeba teď hned.“ Zabručel zamyšleně Chaszim.
V tom ze stanu vyšel ozbrojenec a pokynul jim že mohou vstoupit. Jakmile vešli do stanu, udivilo je, že je skoro prázdný až na lůžko, dvě truhlice a rozlámaný stůl s rozvrzanou židlí na kterém stál svícen.
Za stolem seděl dobře stavěný muž okolo třicítky se světlými vlasy a předpisově krátkým vojenským sestřihem. Na sobě měl ošoupanou kroužkovou zbroj s prýmky kapitána na pásce na pravém předloktí. Zvedl oči od několika papírů ležících na desce stolu. Albrecht se ušklíbl nad tím jak je to gesto okaté a jistojistě hrané.
„Vítám vás poutníci, co vás sem přivádí?“ otázal se muž aniž by se zvedl zpoza stolu.
Aiena vykročila kupředu a ujala se slova.
„Já jsem Aiena ze Stříbrných přístavů, já a moji společníci jsme vás přišli varovat. Tato oblast se hemží temnými elfy z nichž jedna zhruba stočlenná skupina táboří necelou míli od vás. Nemyslíme si že zaútočí před setměním avšak díky té mlze venku si tím nemůžeme být jisti.
„U všech chlupatejch rohatejch, sme v pěkný prdeli, co?“ zavrčele vztekle kapitán.
„Ano.“ Řekla Aiena.
„Copak jsem vedl tyhle vesničany a moje muže z Astarem a tím, nechť ho bohové kříže proklejí, hnusákem hierofantem Terebrisem, jen k tomu aby je rozsekaly ti zplozenci temnoty?!“
„Jediná, byť mlhavá naděje, je opevnit se tady a pokusit se bojovat. Budeme vám k dispozici všichni v mojí skupině se již v boji proti Temným osvědčili.“ Prohlásila Aiena.
„Jako by zbývalo něco jiného… ale i s vámi mám k dispozici sotva šedesát mužů ve zbrani, proti temným elfům to stačit nebude. „ povzdechl si kapitán.
„Ať se do boje zapojí i vesničané které doprovázíte, viděl jsem že sebou vezou i vidle, sekery a podobné nástroje. I ty se dají použít jako zbraně.“ Ozval se Gadriwen.
„Ach, vy jste ten paladýn, že? Vaše přítomnost jistě trochu pomůže, stejně tak přítomnost vaší elfské velitelky. Ale bude to stačit?“ ptal se kapitán.
„Není to jediné eso v rukávu které máme. Chaszim je šaman, velmi schopný šaman. Albrecht s Rufusem jsou společně snad neporazitelní a támhle ten muž v kápi je, a nechte si to prosím prozatím pro sebe, zkušený nekromant.“ Řekla Aiena a postupně ukazovalo kdo je kdo „Pladýn se jmenuje Gadriwen so Danar.“ Zakončila elfka a ukázala rukou na Gadriwena.
„Nekromancer?! To snad ne! Tihle… ‚čarodějové‘ nejsou o nic lepší než temní elfové! A vy ho klidně přivedete sem?! Na čí jste vůbec straně?!“ vyštěkával otázky kapitán.
„V posledním boji proti Temným ukázal že mu v tomto ohledu můžeme věřit. Pokud přežijeme postrám se aby se žádného z vašich mrtvých ani nedotknul tak přísahám na svou čest.“ Prohlásila elfka.
„Dobře no, stejně mi nic jiného nezbývá, každá pomoc dobrá řekl bych.“ Řekl kapitán, na okamžik se odmlčel a pohled upřel kamsi do prázdna „Ach, a omluvte mé způsoby, zatím jsem se ani nepředstavil. Jmenuji se Kornelius Malkasti, kapitán dvacátého třetího pluku druhé Eandirské armády. Velím tomu co z mého pluku zbylo…“ řekl kapitán a hlas se mu vytratil do prázdna.
„Prosím, sire Gadriwene, postaráte se s mými muži o opevnění? Bojím se však že nic než vozy k dispozici nemáme.“ Obrátil se po několika okamžicích na paladýna.
„Jistě pane pomohu jak jen budu moci. Vozy budou stačit, lepší vozová hradba než žádná.“ Prohlásil Gadriwen a zasalutoval…

Už se začínalo smrákat když poslední vůz zapadl na své místo v hradbě proti útoku temných elfů. Vojáci se připravovali k boji, modlili se nebo rozdávali rady vesničanům kteří se rozhodli také pomoci.
Albrecht seděl na jednom z vozů, brousil čepel meče a hleděl do dálky. Dlouhé neudržované černé vlasy mu vlály ve větru, s jizvami ve tváři, zapadlýma očima a pochmurným úsměvem vypadal jako démon ze staršího světa. Rufus, který se před okamžikem vydrápal k Albrechtovi nahoru mu položil ruku na rameno.
„Vypadáš nějak zamyšleně Albi, co tě trápí?“ zeptal se.
„Hodně věcí Rufe. Už jen to že nevím jestli se dožiju zítřejšího rána. A také si říkám, jaké by to bylo kdyby sme nemuseli odejít ze Zonderu. Nejspíš bych teď seděl před krbem nebo v knajpě a pramálo by mě zajímalo co se kde děje. Bejval sem fakt takovej ignorant co myslí jen na sebe?“ zabručel Albrecht aniž by se na Rufuse podíval.
„Upřímě? Jo bejval si hrozně sobeckej parchant, ale už tenkrát sem byl rád že tě můžu považovat za přítele. Jak dlouho se vlastně známe?“ usmál se Rufus.
„Pamatuju si že poprvý sem tě viděl když mi bylo deset, ucházel ses o práci u mýho táty. To si ještě neměl fousy. Pamatuju si že když si procházel dveřma a skoro se do nich nevešel, přišlo mi to k smíchu. Ale taky sem se tě trochu bál.“ Řekl Albrecht a také se usmál.
„Jo mě se bojí hodně lidí, pro to mám tak málo kámošů. Pamatuju si jak si zbledl a zdrhnul když sem na tebe prvně promluvil.“ Zachechtal se Rufus.
„Já si myslel že si jen další z těch tupých, brutálních rváčů z města. Vlastně sem si to přestal myslet až když si zmlátil ty grázly co mě přepadli ve městě.“ Řekl Albrecht zamyšleně.
Mlčky seděli vedle sebe zabráni do vlastních myšlenek. Téměř ani nepostřehli, že se setmělo. Nebe bylo překvapivě jasné a plné hvězd. Ozvalo se něco jako zachřupání kroků ve sněhu. Albrecht s Rufusem ztichli a napnuli všechny smysly. Vzduch se začal vlnit a z děsivým, kvílivým zvukem se před nimi začali zjevovat temní elfové skrytí za iluzí. Ten děsivý zvuk všechny vyburcoval a během pár okamžiků byla vozová hradba plná lidí.
Temní elfové mlčky hleděli na hradbu, měli podivné plátové zbroje ze kterých trčely trny do všech směrů, černé kroužkové zbroje matně zářící ve svitu hvězd, zakřivené meče které budily hrůzu a vražedné pohledy v rudých či purpurové zářících očích. Zhruba dvě desítky z nich seděli na podivných dvounohých ještěrech vysokých asi jako kůň. Na rozdíl od koní však měli tito ještěři s černými šupinami pohled ze kterého sálala zlověstná, krvežíznivá inteligence.
Před řady temných elfů vystoupil člověk v černém rouše a šálem ovinutým kolem spodní části obličeje.
„My, čaroděj nazývaný Dva vás vyzýváme jménem matriarchátu temných elfů aby jste se vzdali a posloužili našim pánům jako otroci. Pokud tak neučiníte, do jednoho zemřete.“ Řekl muž.
„Abys chcípl zrádče!“ zařval Gadriwen. Aiena mu položila ruku na rameno a zavrtěla hlavou aby byl potichu.
Dva pokrčil rameny a upřel na něj pohled „Dělali jsme co bylo nejmoudřejší pro nás.“ Řekl Dva podivným, chrčivým a velmi nepříjemným hlasem.
„Ne ne ne, my nechtěli to on!“ zaječel Dva hlasem kterým promluvil poprvé. Chvíli se zdálo že se začne škrtit, ale nestalo se tak.
„Jak jsme řekli, vzdejte se, nebo zemřete.“ Prohlásil znovu Dva.
„NIKDY!“ zaječel jeden z vesničanů na vozové hradbě. Z davu temných elfů vylétl šíp a zabodl se muži do oka. Ten se svalil z hradby dolů a zůstal ležet.
Aiena rychle jako blesk vyslala dva šípy do davu a dva temní elfové padli. Albrecht se podivil kde se jí v rukou tak rychle objevil luk, ale neměl čas o tom moc přemýšlet, neboť bitva právě započala…

Pokračování někdy příště.