Když chór slyšel jem znít

Milí čtenáři, nejsem si stoprocentně jist jestli patří tento příběh do kategorie sci-fi či měl by být zařazen do jiné kategorie, třeba paranormální, a nebo možná i záhadné-tajemné. Doufám, že se polemikou o zařazení nenecháš odradit a příběh, který tu budu vyprávět v Tobě něco zanechá.

Jelikož v tomto příběhu figurují dvě významnější postavy dovolte abych Vám blíž představil tyto osoby. Já jsem já-ke mně toho moc říkat nemusím, není to významné. A pak můj děda, Letos by mu bylo 90 let, je smutné, že ho smrt zastihla takto při plné síle. Dovolte abych Vám ho přiblížil trochu víc. Jmenoval se František, a seč o něm nejsou sepsány oslavné knihy a ani učebnice dějin se o něm moc nezmiňují, patřil děda k význačným osobnostem našich dějin. Byl voják, byl chrabrý a moudrý muž, v dobách druhé války byl součástí domácího odboje, pak koncentrován odkud uprchl a vedl partyzánský odboj. Po válce odešel z armády a vedl vcelku poklidný život ovšem nikoli bezvýznamný. Můj příběh se odehrál vcelku nedávno a to 16 února tohoto roku. Bylo mrazivé odpoledne a já přišel z práce, říkám si, půjdu lehnout dám trošku oddech a uvidíme. Lehnu a myslím na dědu za, kterým jsem před dvěma dny byl. Je na tom už docela špatně, ale je silný on se z toho dostane. Ráno se za ním pojedu podívat a uvidíme jak se mu daří. Pomalu zavírám oči a snažím se usnout, najednou kdesi jakoby vzdáleně slyším hudbu či spíše chór, který je prokládán jásotem a potleskem. Ta hudba mě nedává spát, stále se vrací v intervalech po několika sekundách opět mizí. Je to hodně podivné, donutím se vztanout z postele a jít se podívat odkud ta hudba přichází. První mé kroky vedou ven, a nic venku hučí pouze fréza a po hudbě ani stopy. Říkám si tak to někde běží televize, projdu celé horní patro a nic, jdu dolů a stále nic. Nikde ani televize a ani rádio nehraje, všude je klid. Začínám být trochu nervózní, kočka, která jinak reaguje na jakýkoliv zvuk či pohyb je teď absolutně v klidu jako bych slyšel ten zvuk jenom já. Je to divné a cítím, pocit jako kdyby se mělo něco stát. Jsem neklidný, každý nerv v mém těle je na pochodu. Je hodně překvapivé, že nemám strach spíš divné tušení. Jedu do kanceláře, ale ani tam se té hudby nemůžu zbavit, začínám mít pocit, že mám halucinace. Snažím se uklidnit, a jdu na kafe. Bohužel ani tento nápoj pro mě vždy útěcha mě dnes nepomáhá. Je večer a já stále přemýšlím, jaký ten chór měl význam. Odpověď se mě zatím nedostává, brzo mě ale zasáhne realita v plné síle. Usínám a je něco po půlnoci. Ráno se budím dříve než je u mě zvykem a překvapivě odpočatý. Den začíná jako obvykle. Proletím sprchou, vlétnu do obleku a jedu do kanceláře. V práci pakárna jako vždy. Kolem desáté mě volá mamka, realita je taková, že ráno děda dostal mrtvičku a zemřel. V tu chvíli jsem pochopil význam toho chóru, děda věděl, že už mě neuvidí a tak se semnou loučil. Jedna věc mě mrzí, a to že jsem byl natolik zaslepený a nepochopil význam toho chorálu, nejel jsem za dědou a neřekl mu jak moc ho mám rád a co pro mě znamená. Hodně bych dal za to, abych s pochopením mohl jít zpět a zachovat se jinak. Jenže to už nejde. Proto drahý čtenáři vzdej prosím mému dědovi čest minutou ticha, i když pro tebe neznamenal nic. Děkuji Ti za projev úcty k tomuto muži.

Rád bych poděkoval všem, kteří jsou v tuto dobu pro mě oporou. Hlavně mému miláčkovi Leničce, která mě dodává sílu vše zvládnout. Byl bych rád pokud by jste tento příběh okomentovali a pokud máte podobné zážitky tak mě o nich napsali.