Jeden svět pro tebe, jeden pro mě

„Pane?“ Dotyčný se otočil a usmál se na postarší dámu v modrém.
„Madam?“
„Já…slyšela jsem, že jste restaurátor.“ Mladík přikývl.
„O co se jedná?“ Dáma se k němu naklonila blíž.
„Víte, chtěla bych, abyste se podíval na jeden obraz.“ Muž přikývl.
„To není problém. Máte ho zde sebou?“ Dáma sklopila zrak a zavrtěla hlavou.
„Našla jsem ho na půdě a nechci, aby ho viděl někdo jiný než vy a já.“ Mladík se pousmál.
„Chápu, mám tedy přijet za vámi?“ dáma ho přátelsky šťouchla do ramene.
„Výborně. Po pracovní době vás tu vyzvedne můj řidič.“ Usmála se a při zavírání dveří na něj mávla.
“Zvláštní dáma“ Pomyslel si. Přistoupil k dveřím, zamkl je a odešel do skladu.
„Angie?“ Zavolal.
„Charlie?“ Ozvalo se za jedním z obrazů.
„Vylez! Slyšela jsi tu dámu?“ Za chvíli vyletěla malá zlatá dračice. Posadila se mu na dlaň a upřela na něj jasně zelené oči.
„Slyšela.“ Zavrtěl hlavou.
„Angie! Třeba to bude ten obraz, o kterém jsi vyprávěla.“ Zasnil se.
Angie zavrtěla hlavou.
„Jsi příliš naivní.“ Charlie pokrčil rameny.
„Za hodinu pro mě přijede auto. Chtěl bych…já…přál bych si….“
„Abych tam byla s tebou?“ Přikývl.
„Proč?“
„Třeba…to bude on, ten obraz…“
„Charlie, je tisíce obrazů. Ty doufáš v to, že najdeš jeden s nepatrným nepomalovaným místečkem, toho místa se dotkneš a vnikneš do jiného světa!“ Mladík zahanbeně sklopil zrak.
„Nikdy nemáš jistotu, že se dostaneš do toho správného světa! Byl bys tam jako cizinec, nikdo tě nezval.“ Vzlétla do výše jeho očí.
„Promiň.“ Omluvil se.
„Proč si mi tohle nikdy neřekla? Já…nepátral bych po ní.“
„Vyčítáš mi to? Myslela jsem si, že hledáš ten obraz. Pro inspiraci. Ne kvůli ní.“ Zavrtěl hlavou a mlčky odešel ze skladu.

Zazvonil a odstoupil od dveří. Za chvíli k němu dolehly kroky. Otevřela mu tmavovlasá dívka. Podívala se na něj a usmála se.
„Madam vás očekává.“ Dovedla ho do přijímacího salonku a neslyšně se vytratila.
Charlie si odkašlal, aby dáma věděla o jeho přítomnosti. Otočila se k němu a vlídně se usmála.
„Jsem ráda, že jste přišel.“ Charlie se usmál.
„Pojďte za mnou, nebudeme to prodlužovat.“ Vedla ho po dřevěných schodech na půdu.
Do podkrovního pokoje svítilo teplé slunce.
Dáma odkryla přikrytý obraz. Charlie užasl.
„To je on!“ Vykřikl. Žena se pousmála a přikývla.
„Nechávám tu o samotě, ještě musím něco zařídit.“ Zavřela za sebou dveře. Když kroky utichly, pohladil rám.
„Angie! Angie!“ Vykřikl tlumeně. Objevila se.
„Charlie! Zrovna jsem se chtěla proletět, je po dešti a ….“ Víc nedořekla. Nestihla.
„Frostee! Froste!“ Vedle Angie se objevil červený dráček.
„Našel ho!“ Usmála se Angie. Frost mlčel. Jakoby oněměl. Neslyšně proplul vzduchem až k obrazu.
Podíval se na ně.
„Musím za ní.“
„Froste?“ Ozval se Charlie.
„Vezmi nás sebou.“ Frost se zamyslel.
„Je moc brzy. Nevím, co se stane až projdu.“ Usmál se na Angie.
„Děkuju.“Angie se k němu přiblížila.
„Froste?“ Čekal.
„Mám tě ráda.“ Usmál se.

Procházela se po písčité pláži, když se na obloze něco objevilo. Oči se jí zalily slzami. Věděla, že to je on.
„Froste!“ Běžela mu naproti.
Přitiskl ji k sobě, v jejím světě byl stejně velký jako ona.
„Chyběls mi! Proč ses tak dlouho neobjevil?“ Vyčítavě se na něj zadívala.
„Obraz. Zmizel.“
„Jak si ho našel?“
„Já jsem ho nenašel. To má … Angie a Charlie.“ Pousmála se.
“Že by si konečně Frost někoho našel? Můj Frost?“ Pomyslela si.
„Přiveď je! Chci je poznat…! Já chci jim poděkovat.“ Frost si ji zkoumavě prohlédl.
„Jsi si jistá?“ Kývla.
„Jsi tu šťastná, viď?“ Usmála se.
„Za chvíli jsem tu.“

„Podívej!“ Vykřikla Angie.
„Vrací se.“
„Froste!“
„Angie! Máme naspěch, čas se tady sice zastaví, když Charlie půjde s námi, ale nic není jisté. Račte prosím vstoupit.“ Pobídl je dráček. První vstoupila Angie, za ní Charlie a poslední Frost.
Svět za nimi zmizel ve tmě a vepředu se rozkládal zcela nový, plný slunce, slunečnic a neporušené přírody.

Stála tam, kde ji opustil. Možná nevěřila tomu, že tam byl s ní. Za slunečnicovým polem se ozvaly hlasy. Čekala až ho uvidí. Znovu.
„Froste..“ Vydechla spokojeně, když ho spatřila.
„Chtěl bych ti někoho představit.“
„To je Angie a tohle Charlie.“ Usmála se.
„Ráda vás poznávám, chtěla bych vám poděkovat, že jste pomohli Frostovi.“ Angie se na ní usmála.
„Také tě ráda poznávám, hodně jsem o tobě slyšela. Myslím, že bych se tu prošla, jestli ovšem smím?“ Usmála se Angie. Nečekala na souhlas, čapla Charlieho, který na ni civěl jako na zázrak a táhla ho do pole.
„Myslela jsem, že …, že se nevrátíš…, že tohle všechno byl jenom sen.“
„Nevěřilas mi?“
„Ještě pořád jsem tvůj smysl života?“ Zeptala se.
„Kdybys nebyla, neexistuju.“ Zavrtěla hlavou.
„Ty víš, jak to myslím!“
„Miluješ Angie?“ Dojatě se usmál a hleděl někam vzhůru.
„Angie je jako ty.“ Hřbetem ruky si setřela dvě slané slzy.
„Proč spolu nejste?“ Frost zavrtěl hlavou.
„Nejde to.“
„Proč?“
„Jednou na to přijdeš.“
„Jak si to myslel, že Angie je jako já?“
„Ty jsi ona v dračí podobě, ona je ty v lidské podobě.“
„Miluješ nás obě?“ Smutně se jí zadíval do očí. Snažila se něco vyčíst z jeho pohledu. Nešlo to.
„Jdu se projít.“Zavrtěl hlavou, nechtěl, aby šla s ním a vydal se do polí.
Sedla si na molo a nechala nohy unášet proudem.
Slunce se sklánělo za obzor.
Uslyšela kroky.
„Můžu přisednout?“ Ozvalo se za ní. Podívala se na Charlieho a kývla.
„Dlouho jsem hledal tvůj obraz, myslel jsem, že … musel jsem ho vidět. Nevím proč, ale toužil jsem někam utéct jako ty.“
„Ale já jsem neutekla!“ Vykřikla rozhořčeně.
„Já… nechtěla jsem tam být, neměla jsem důvod.“ Čekal na vysvětlení.
„Hledala jsem smysl života, nenašla jsem ho…a pak..když jsem opouštěla svět, kde jsem se
narodila…poznala jsem, že ten koho miluji…nemůžeme být spolu.“Hlesla.
„Proč?“ Neodpověděla.
„Proč jsi sem chtěl?“ Pokrčil rameny.

„Froste?“ Otočil se.
„Angie? Co tu děláš?“ Odvrátila pohled a pokrčila rameny. Počkal až k němu dojde, pak kráčeli bok po boku.
„Ty tu zůstaneš?“
„Ne, můžu se sem vracet, ale nemám právo tu zůstávat.“
„Ví to?“ Zavrtěl hlavou.
„A nikdy se to nedozví.“
„Charlie tu může zůstat?“
„Nejsem si tím jist. Proč se na to ptáš? Zatajila si mi něco?“
„Charlie se zamiloval.“ Frost se zamračil.
„V tom případě…ten, kvůli kterému se tak trápíš…jsem já!“Zarděla se.
„Jak to víš?“
„Angie, když se zamiluje naše duše, zamilujeme se i my.“


„Zamiloval jsem se.“ Nechápavě se na něj zadívala.
„Do obrazu?“ Zavrtěl hlavou.
„Do tebe přeci!“ Do tváří se jí nahrnula červeň.
„Ale…“ Umlčel jí jediným pohledem.
„Proč jsi tenkrát odešla, aniž by ses rozloučila? Proč jsi Frostovi nedovolila, aby nechal obraz u mne? Proč?“
„Myslela jsem, že je to tak lepší.“ Odpověděla tiše.
„Pro koho?“
„Pro tebe, pro nás oba.“ Povzdychl si.
„Kdybys aspoň tenkrát na rovinu řekla, že mě nechceš a kam jdeš.“
„Já? Kde jsi vzal, že jsem tě nechtěla?“ Mávl rukou.
„Charlie, to já si myslela, že u tebe už nemám sebemenší šanci…“
„Proto jsi tady?“ Přikývla.
„Vždycky jsem plánovala, že bychom tu mohli být spolu. Chodit na procházky, koupat se, na molu sledovat západ slunce a snídat na terase.“ Podíval se jí do očí a něžně ji pohladil po tváři.
„Maličká…“Znovu se topil v jejích modrošedých očích a nijak se nesnažil zachránit.