Alurie

Vypravil se do hlubin lesa. Dával si velký pozor, slyšel už prapodivné zvěsti o skřetech a dalších stvořeních v těchto lesích... Pro jistotu vytáhl z toulce šíp a přiložil ho k luku. Měl oči na šťopkách a protože se už stmívalo, dával si velký pozor na kořeny stromů, aby náhodou nezakopl.

Jmenoval se Tirian. Byl to samozřejmě elf, proto byl také vybrán k této nebezpečné výpravě. Jeho cílem bylo získat rostlinku, z které je možný připravit lék na zhoubnou nemoc, která otřásala Tirianovým rodným krajem. Této nemoci podlehli už všichni členové jeho rodiny (jen lidé, elfové jsou imunní vůči jakýmkoli bakteriím a virům) a většina už jich byla po smrti. I když moc lidí v jeho rodině nebylo, stejně už přišel o dvě tety a matku. Měl velmi početnou rodinu. Úkolem ho pověřil samotný král jeho země. Ten se rozhodl rostlinku najít, když mu na onu nemoc zemřela dcera. Uvědomil si, že pokud to rychle nezastaví, celé jeho království velmi ochabne. Vyvolil si tedy Tiriana, protože jeho otec byl proslavený mág, který vybojoval mnoho válek na královo straně. Král si myslel, že Tirian je stejně nadaný jako jeho otec. Jak byl bláhový. Tirian sice je dobrý vojevůdce a skvělý bojovník, ale kouzla mu nikdy nešly. Lépe řečeno, nikdo je snad neuměl hůř než on. Král mu jeho úkol představil takto. Nechal si ho předvolat před svůj trůn a řekl mu: „Tiriane, máš velké štěstí. Byl jsi vybrán na jedinečný úkol. Nadešel čas, abyses vypravil hledat Alurii, květinu, která nás ochrání před touto strašlivou chorobou. Pokud uspěješ, daruji Ti nezměrné bohatství, pokud se však vrátíš s prázdnou, čeká Tě tu jen krutá smrt. Vím, že to bude náročné a nebezpečné, tak Ti svěřuji dva své nejlepší lučištníky – Beuxe a Lauriu. Květina by se podle mých alchymistů a vědců měla nacházet v Havranových lesích, na druhém konci světa, na Beuninském poloostrově. Můžeš si vybrat jakékoliv zbraně a jednoho koně, z těch co mám na hradě. A teď jdi. Přeji Ti mnoho štěstí.“
Druhého rána se tedy vypravil.

Koně uvázal k prvnímu stromu u lesa. Dál šel pěšky. Stromy byly velmi staré, mohutné a šel z nich strach. Větve byly zkrouceny do prapodivných tvarů. V lese bylo ještě víc temno než na louce po které přišel an také dusno. Jeho dva společníci už s ním nebyli. Lauria zahynula v jedné bitvě když je napadla skupina Euniun, což jsou malé příšerky bahenní barvy, mají jedovaté meče a dlouhé špičaté zuby. Beuxe propustil na půli cesty, když usoudil, že je to už moc nebezpečné.
Když prošel pod několika větvemi, ohlédl se zpět. Cesta se za ním jakoby uzavírala, už nemohl prohlédnout skrz na mýtinu. Rozhlédl se. Všude jen větve, kmeny a kořeny. Vydal se dál do středu lesa.Našlapoval opatrně, aby slyšel každého cizího zvuku. Teď si všimnul další pozoruhodné věci – v lese bylo tíživé ticho. Žádní ptáci, ani drobní živočichové, žádný vítr šustící listím, prostě nic. Jen ticho.
Šel dlouho. Byla už úplná tma, ale jemu to jako elfovi nevadilo. Začínal si říkat, tohle je snad nekonečné, tenhle les nemá konce! Vždyť už jsem na konci světa. Třeba takhle vypadá Konec.
Když v tom něco uslyšel. Bylo to jen.. na setinu vteřiny. Zastavil se. Pozorně naslouchal. Chvíli stál a chtěl se zase rozejít, když v tom to uslyšel znovu a tentokrát se to ozvalo blíž a déle. Po nějakém čase co se zaposlouchal, si všiml, že to co slyší, je vlastně píseň. Divná píseň, beze slov. Zmateně se rozhlížel kolem, ale pořát tam byla jen tma. Nespatřil nic, co by mohlo vydávat tenhle zvuk. Píseň trvala dál a Tirian si všimnul, že je krásná, krásnější než elfské oslavné písně, krásnější než písně bojovné.
Před ním se objevovalo světlo. Blikalo do rytmu a osvětlovalo krajinu kolem. A píseň stále sílila. Světlo měnilo barvy. Pak se ustálilo a bylo už vidět jako ve dne. Tirian dostal strach a přikrčil se za jeden mohutný dub, zvědavě se díval na všechny strany, zajímalo ho, co se bude dít dál. Světlo už neblikalo, nic nedělalo, až docela úplně zmizelo. Krajina byla však nadále osvětlená a Tirian si všimnul, že vzduchem něco létá. Ozónem proplouvali nesmírně malinké částečky. On jednu chytil a podržel si ji u oka. Byla to maličká víla, která zpívala onu píseň. Těch víl tam bylo nespočet. Najednou píseň umlkla, Tirian pustil vílu a ozval se mohutný ženský hlas:
„Vítám Tě Tiriane, vznešený elfe ze země Naonijské. Překvapil jsi mne, když ses dostal až sem, i když vím, že jsi velmi schopný bojovník. Avšak to, pro co si jdeš, Ti nemohu dát jen tak.“
Tirian nevěděl odkud ten hlas pochází, ale stoupl si a zvolal: „Kdo jsi, paní? Jakto, že mne znáš? Zjev se mi!“
Na ta slova se před jeho očima asi dvacet metrů od něj zjevila krásná dáma v lesklé zbroji. Měla půvabnou tvář a veliké černé oči a husté havraní vlasy, v kterých měla vpletenou nádhernou květinu.
„Znám Tě, protože je mi to souzeno. Znám všechny elfy, lidi, trpaslíky i jakékoliv jiné tvory. Zvlášť ty vyjjímečné.“ Při těchto slovech na něj mrkla. „Já jsem Uriel. Já hlídám tento Konec světa a střežím posvátnou Alurii.“ sáhla do vlasů, na květinu. „Vím co se děje v Tvém kraji a moc ráda bych Ti pomohla, ale nemohu. Bohužel do tohohle ani já mluvit nemohu, to je v rukou někoho jiného. Každopádně ses teď dostal na samotný Konec světa. Řeknu Ti co máš dělat. Pokud porazíš mého přítele a věrného pomocníka v souboji bez zbraní, můžeš si Alurii vzít. Lituji Tě. Nikdo to nikdy nevyhrál.“ Usmála se na něj, otočila se a zmizela.
Tirian se zmateně ohlédl kolem. Nikoho nikde neviděl. Potichu uvažoval...Říkala souboj bez zbraní. Odložil tedy meč, luk se šípy i dvě malé dýky. V tom se propukl déšť, který se záhy změnil v ohromnou bouřku. Světlo zmizelo.
Tirian vůbec neviděl toho úhlavního nepřítele, neviděl vůbec nic, když v tom se za ním něco pohnulo. Pomalu a zděšeně se ohlédl. Za ním stál ten největší dub v lese, ten za který se skrýval před Uriel a máchal všemi svými mohutnými větvemi kolem sebe.
Tirian se narovnal, pohlédl vzhůru a zakřičel do výšky: „Tak tady Tě máme... No tak pojď!“
rozeběhl se proti stromu, ale ten ho jednou větví chytnul kolem pasu a vyzvedl do výše. Tirian byl proti jeho silným, tlustým pařátům úplně bezmocný. Strom ho pustil, takže Tirian dopadl z veliké výšky na zem a myslel si, že má snad rozlámané všechny kosti v těle. Dub ho chtěl znovu vyzdvyhnout, ale Tirian se v pravé chvíli zvednul a rozeběhnul se. Běžel o život a rychle uvažoval, co se asi dá tak použít proti vysokému agresivnímu stromu. Strom pomalu dusal za ním, při každém skoku vytrhával své kořeny ze země. Nad jejich hlavami zatím zuřila ohromná bouře.
Tirian zmáčený deštěm se v běhu ohnul a zvednul ze země větší a tlustou větev obrátil se a rychle proběhnul stromu mezi kořeny. Obrovi chvíli trvalo než si toho všimnul, elf byl lehký takže necítil jeho váhu na kořenech a jeho očka, která se otevřela před několika minutami se ještě pořádně ani nerozkoukala. Tirian doběhl až k místu kde odhodil všechny své zbraně, vzal jednu svou velkou dýku a zapíchnul jí do větve. Tu pak chytil tak, aby se on sám dýky nedotýkal. Pak se otočil čelem ke stromu a čekal až ho chytí.
Strom k němu přichvátal a vítězoslavně ho zdvihnul k nebesům. Ale než stačil s ním znovu prásknou o zem, Tirian zvednul větev nad sebe, takže vyčnívala z celého lesa. Jak čekal, do dýky uhodil blesk, který sjel do větve, která logicky začala hned hořet. Tirian se zaradoval. Když ho strom chtěl pustit na zem, Tirian zahákl větev mezi dvě velké větve na dubu. Když dopadl na zem, viděl, jak strom se udiveně hledí na hořící část svého těla a začíná zmatkovat. Než se však nadál, klátil se k zemi jako horda žhavého uhlí.
Tirian se postavil a oddechl si. Znechuceně ze sebe sundaval nánosy bahna do kterého zapadl. Pak se rozhlédl po promočeném lese a zvolal do tmy: „Tak co, Uriel, dáš mi teď tu mocnou květinu? Porazil jsem Tvého přítele! Mám na ní právo!“
Uriel se objevila přímo před ním. Byla rozzuřená a zmoklá, ale Alurie dál zářila do mokré tmy. „Nikdo jiný to před Tebou nedokázal! Nikdo nepočítal s tím, že Ty uspěješ!“ Syčela Uriel s nenávistným pohledem. „Nikdo nemá právo si vzít Alurii, ta zůstane navždy tam kde je!Je mi jedno, že lidi zahubí jejich nemoc, vždyť já samotná jsem jí na ně seslala! Ale nikdo se to nikdy nedozví, protože jejich zachránce zahynul při pomoci, kterou jim nikdy nedokázal poskytnout!!!“
S těmito slovy se na něj vrhla, v ruce se jí objevila žhavá koule a v druhé dlouhý ostrý meč. Tirian na to ovšem byl připravený a držel svůj meč v ruce. Uriel po něm hodila žhavou kouli, ale on se jí vyhnul a ta dopadla na zem. Krajina za ním prudce vzplála. Teď je hřál oheň a z nebe na ně padala voda, nad hlavou se jim křižovali blesky, ale oni to jakoby vůbec nevnímali. Uriel se na Tiriana znovu vrhla, ale ten útok vykryl. Vznesla se do vzduchu. „Mne nemůžeš porazit! Já mám v moci všechno co tu je! Já mám všechno! Já ovládám všechno! Já tomu tady vládnu!!!“
Snesla se k němu s napřaženým mečem, ale Tirian se vrhl k ní, uhnul před její ranou a popadl já za pas. Přiložil jí jeho meč ke krku, vytrhnul její meč a odhodil ho do ohně. Povalil ji na zem a zašeptal: „Dej mi tu kytku a já Tě pustím.“
„Nikdy Alurii nedostaneš!“ zvolala přidušeně Uriel a vrazila Tirianovi do ramene velký jedovatý trn. Ten zařval bolestí a odtáhl se stranou. Ale ještě předtím, stihl nenápadně vytáhnout Alurii Uriel z vlasů.
Uriel si toho nevšimla a rozesmála se. S výtězoslavným smíchem se vznesla do vzduchu, proměnila se v havrana a odlétla neznámo kam.
Les už pomalu celý hořel. Tirian skučel bolestí a svíjel se na zemi. Jednou rukou si stiskl ránu a v druhé sevřel Alurii. S námahou se zvedl a běžel lesem. Nevšímal si hořících větví na zemi, prostě jen běžel. Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec přeci jen doběhl ke svému koni, ven z toho proklatého lesa. Nasedl na něj, kopl ho do slabin a rozjel se k domovu. Rána bolela stále víc.


O tři dny později se voják na hradbách Melosatu, hlavního města země Naonijské velmi lekl. Nemohl uvěřit vlastním očím... Ale ano! Byl to on. Přijížděl na svém koni. S radostí zvolal: „Otevřete brány!“ Pak doběhl do trůního sálu a udýchaně ohlásil: „Veličenstvo, Tirian se vrátil.“
Král se nezmohl na slovo, vyběhl Tirianovi vstříc. Za ním běželo ještě mnoho lidí, kteří slyšeli tu báječnou zprávu. Když ho však už měli na dosah, přestali se smát. Král totiž klečel u koně se sundanou korunou.
Tirian byl mrtvý. V ruce však držel vzácnou Alurii.