Jeden den řidiče autobusu

Jednoho dne jsem si myslel, že se celý svět zbláznil. Jestli chcete, podělím se s vámi o nejpodivnější část svého života. Asi bych se měl představit. Jsem Daniel Novák, řidič linkového autobusu. Má linka propojuje tři vesnice s malým městem o asi pěti tisících obyvatelích.

Myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci. Obvykle jsem z maloměsta jel do Vsetína. Dneska mi řekli, že budu pokračovat až do Káhiry. Autobus bývá často plný a nedokážu si představit, že někdo bude celou cestu stát. Kromě jiné cedulky za čelním sklem autobusu (Včelařín – Káhira, přes Budapešť, Jeruzalém, Al-Šršim) jsem se snažil brát to jako naprosto normální trasu. Zajímalo mě, kdo z místních potřebuje denně jezdit do Egypta a zpátky.
Jako každý den jsem zastavil v první z vesnic a otevřel jsem dveře. Jak cestující nastupovali, zíral jsem na ně jako na zjevení. Dokonce jsem zapomněl, že bych měl rozdávat jízdenky. Než jsem se vzpamatoval, můj autobus byl poloplný podivných lidí v černých pláštích. Vypadali jako nějací čarodějové a někteří z nich spolu mluvili podivnou řečí. Jak mi později jeden z nich řekl, byl to nějaký jazyk Síthril Aure, nebo tak něco. Prý je podobný elfštině. Sakra, elfové existují?
Na další zastávce zase nenastoupil ani jeden normální člověk. Tentokráte elfové jako vystřižení z Pána prstenů. Zase jsem zapomněl na jízdenky, šéf bude mít radost.. Po cestě jsem se radši soustředil na to, kam se řítí můj meziměstský nízkopodlažní autobus SOR CN 9,5.
Předposlední ze seriálu malých vesnic, hurá. Jak se tam nacpalo těch pět obrovských lvů, to opravdu nevím. Zajímavé, že se ten autobus ještě nerozpadl, protože každý z těch lvů musel vážit aspoň tunu. Kurec palec, co nastoupí příště?
Na dalších zastávkách vždycky jenom přistoupilo pár cestujících, všechno samí elfové, lvi a čarodějové nebo co. Takhle jsem se dokodrcal skoro až do Zlína. Na první zastávce za Zlínem jsem myslel, že jsem se asi zbláznil. Co je zas tohle?
Můj nový cestující měřil na výšku aspoň tři metry. Vypadal jako ti elfové, akorát byl mnohem větší a jaksi mohutnější. Už zdálky šel vidět ten jeho červený hábit. Sakra, vždyť to vypadalo jako královský plášť! Proč na tom byli vyšití nějací lvi a draci nebo co, to jsem nepochopil. Měl dlouhé bílé vlasy (až do poloviny těla). Dva prameny mu plynuly vedle hlavy a na konci byly navázané kovové kroužky. Měl ještě špičatější uši než elfové, oči měl jako krokodýl. No a aby toho nebylo dost, když si zívl, uviděl jsem, co jsem vidět neměl. Vždyť ono to muselo mít ještě větší zuby než ti lvi! Jo a taky mluvil tím záhadným jazykem. Možná to byl jejich vůdce, protože se k němu chovali dost uctivě. Když ke mně přišel, radši jsem nechtěl vědět, co chystá. Kurec palec, ono to po mně chtělo jízdenku! Podal jsem mu papírek on si sedl někam dozadu. No a než jsem odjel, nastoupil ještě jeden. Na první pohled normální člověk, kdyby neměl ten plášť a kdyby mu nesvítily oči zeleně.
Jel jsem, jak nejrychleji to šlo a snažil se nemyslet na to, co všechno se mnou dneska jede. Pustil jsem rádio a po chvíli ho zase radši vypnul. Já snad dneska neuslyším nic jiného než tu zatracenou elfskou hatmatilku!
Zbytek cesty raděj ani nebudu rozebírat.

Z Káhiry jsem odjížděl s těmi, které jsem přivezl. Co tam chtěli, že mě ještě stihli, to nevím. Jedinou změnou ve složení cestujících byl nějaký člověk. Konečně někdo kdo mluví česky! Normalita se však opět nekonala, tohle byl nějaký šílený ajťák. Sakra, já mám ale dneska štěstí na cestující!
Co se dělo cestou zpátky, nevím. Jak jsem se snažil soustředit na řízení, vynechal jsem každou druhou zastávku. A nic! Nikdo nevystoupil a všichni jeli až na konec do Včelařína. Jak všichni vystoupili, trochu jsem to tam ze zvyku pozametal, zamkl jsem autobus a chtěl se jít vyspat. Před domem mě chytl ten obr v červeném hábitu. Nevím co mi chtěl, protože mluvil tou hatmatilkou, ale asi to bylo něco dobrého, protože se usmíval.

Ráno mi zavolal šéf, že mám zase jezdit po původní trase. Hurá!