Nový svět - Uprchlíci (část 2/2)

Rok 1398 prorokova letopočtu, třetí týden zimy, kdesi na území nikoho.

Albrechtovi prosvištěl šíp těsně kolem ucha. Otočil se s ublíženým pohledem na Aienu
„Nemůžeš dávat pozor? Mohla si mi ustřelit ucho, sakra!“ křiknul.
„Tomu jak vypadáš by to neuškodilo a navíc tak špatně nemířím.“ Odvětila elfka s úsměvem a vyslala další šíp mezi temné elfy.
První temní elfové začali šplhat na vozovou hradbu kryti svými druhy kteří měli luky. Albrecht seknul mečem po nejbližším z nich. Temný elf se pohnul rychleji než by stačilo oko postřehnout a bezpečně se vyhnul Albrechtovu úderu. Zapřel se o vůz a lehce na něj vyskočil. Jakmile stál pevně na nohou zlověstně se zašklebil na Albrechta a hbitě zaútočil podivně zakřiveným mečem.
Albrecht stačil sotva odrazit první výpad když temný elf zaútočil podruhé. Albrecht o krok ustoupil a temný elf promáchnul a ztratil rovnováhu což se mu stalo osudným neboť mu v dalším okamžiku pronikla čepel Albrechtova meče mezi žebra. Albrecht využil okamžiku klidu a rozhlédl se kolem. Někteří z obránců se nehýbali a Albrechtovi při pohledu na jejich těla prošpikovaná šípy bleskla hlavou morbidní myšlenka že vypadají jako ježci.
V dalším okamžiku již neměl čas tuto myšlenku neboť proti němu stanul další temný elf.
Gadriwen stál na hradbě vedle Chaszima. Paladýn měl na hlavě okřídlenou helmici a na hlavici velkého válečného kladiva zářil znak bohů kříže. Chladně shlížel na mrtvoly dvou temných elfů s rozdrcenými hlavami a čekal až se k němu odváží přiblížit někdo další. Chaszim vedle něj poskakoval, cosi mumlal a chrastil při tom náramky a náhrdelníky z kůstek a pírek. V průzorech helmice ve tvaru ptačí hlavy bylo vidět že oči má obrácené v sloup.
Na vozovou hradbu pár metrů od Gadriwena se začal sápat další temný elf. Gadriwen vykročil aby ho srazil dolů. V tom okamžiku Mauro mávnul rukou až korále zachřestily a temný elf začal hořet. Pustil se hradby a za neustávajícího jekotu se začal válet po zemi. Několik temných elfů si zakrylo oči a začalo bolestivě naříkat.
„Jo sakra, to je nápad, ty bestie nesnášej prudký světlo!“ pochvalně poznamenal paladýn k šamanovi.
Chaszim však již byl znova zabraný do rituálu.
Většina obránců se stáhla pod hradbu, zůstala tam jen hrstka nejodvážnějších a několik vojáků v čele s kapitánem Malakastim. Zdálo se že temným elfům došli šípy a všechny síly dali do útoku na jedinou část vozové hradby.
Rufus který stál nedaleko a zatím se nedostal k boji se rozběhl na pomoc vojákům když vtom před ním explodoval jeden z vozů v zášlehu světlé modrého světla. Výbuch ho odhodil několik metrů zpět.
Chvíli zůstal ležet aby zkontroloval zdali mu nic nechybí a aby popadl dech který mu výbuch vyrazil.
Když se vyškrábal na nohy, viděl jak trhlinou v hradbě proudí do vnitřku opevnění temní elfové.
Černí dvounozí ještěři a jejich jezdci zůstávali v zadu a čekali na vhodnou příležitost k boji.
Vojáci se rychle přeskupovali, seskakovali z vozové hradby a utíkali k trhlině.
Jediní kdo díru ve vozové hradbě bránil byl Albrech a Aiena. Aiena neomylně sesílala šípy a několik temných elfů padlo aby se již nezvedlo, Albrecht byl však stále jen člověk a přes jeho nepopiratelnou zručnost s mečem pro něj bylo obtížné bojovat s více jak jedním temným elfem najednou, takže jen uskakoval a vykrýval údery skupinky nepřátel která se okolo něj nahromadila. Rufus zavrčel jako divoké zvíře a neuvěřitelnou rychlostí vyrazil na pomoc Albrechtovi. „Nikdo nebude útočit na mého jediného přítele a doufat že mu to projde!“ Zařval jako tur když dorazil k temným elfům. Dřevorubecká sekera se mihla vzduchem a rozštípla hlavu i s helmicí temného elfa který stál zády k němu a právě se chystal bodnout Albrechta z boku. Krátký meč v Rufusově pravici se mihnul a zabodl se do srdce temného elfa který se k němu začal obracet. Uvolnil obě zbraně z mrtvých temných elfů a přiskočil k Albrechtovi.
„Konečně někdo kdo mi bude krejt záda. Tak co Rufe, dáme se do toho?“ zašklebil se Albrecht jako sama smrt.
„To si piš Albi, teď je rozsekáme na guláš!“ zachechtal se Rufus krvelačně.
V tu chvíli dorazili i vojáci a Gadriwen s Maurem. Společnými silami se jim dařilo držet temné elfy na místě, více však nezmohli. Aiena, které došli šípy, vytasila elfskou šavli a nyní si vyměňovala údery s dvěma temnými elfy v děsivém tempu. Její čepel se změnila v rozmazanou šmouhu jak odrážela údery obou protivníků. Mauro zachrastil jedním z náramků a cosi zašeptal. Z nebe sjel blesk a udeřil do jednoho z Aieniných protivníků. Temný elf zajiskřil a dopadl na zem kde se ještě notnou dobu klepal. Druhého temného elfa Aiena bez nejmenších potíží připravila o hlavu.
Vzduchem otřásla trojice zadunění jak těch několik vojáků vlastnících muškety nebo arkebuzy vystřelilo. Tři temní elfové padli k zemi.
„Neviděl ste někdo nekromancera?! Docela by tady bodla jeho pomoc!“ křiknul Albrecht na své společníky. Pokud ho slyšeli, neodpověděli. Pravdou však bylo že od začátku boje jako by se po Galoderovi slehla zem…

„Táhněte do pekel!“ zavrčel Galoder který se už nějakou dobu držel několik desítek metrů od vozové barikády a soupeřil s mágy temných elfů. Měl proti nim výhodu, kdysi když ještě studoval v magické akademii na Ostrově mágů zabýval se magií ohně. A temní elfové nenáviděli oheň a báli se ho.
Cosi zašeptal a z prstenu s karmínovým kamenem zasazeným v objímce vytryskl proud ohně který sežehl dva válečníky temných elfů kteří se k němu blížili. Jejich útok byla reakce na to jak rychle vyřadil dva mágy jejich smečky. Cítil že i mágové se stáhli a pokoušeli se skrýt svou polohu různými iluzemi. Galoder je však cítil stále stejně jasně. Cítil jejich kosti, jejich svaly i vnitřní orgány. To byla jedna z věcí o kterých se málo vědělo. Nekromanti dokázali identifikovat polohu kohokoliv ať již byl jakkoliv dobře skrytý. Prozatím si jich rozhodl nevšímat. Sáhl do váčku u pasu a vytáhl několik drobných kůstek. Nikdy se o nic podobného nepokoušel, ale byl rozhodnutý zkombinovat nekromantické kouzlo s magií ohně. Odříkával složité zaklínadlo a kůstky pomalu začali připomínat rozžhavené uhlíky. Galoder se usmál, vyšlo to. A právě v čas. Blížila se k němu desítka bojovníků v černých trnitých zbrojích a trojice jezdců na černých ještěrech. Ještěři běželi rychleji než kůň a v mžiku byli jen pár metrů od něj. Nekromancer se usmál, což vypadalo dosti děsivě, nažloutlá kůže se mu napnula kolem lícních kostí a Galoder zařval dvě slova moci. Do ruda rozžhavené kůstky se vznesli z jeho ruky a rychlostí blesku se zaryli do těl ještěrů kteří v mžiku vzpláli mrtvolným, nazelenalým ohněm. Plameny zachvátili i jejich jezdce. Ještěří se v agonii rozběhli proti bojovníkům za nimi a několik z nich také zapálili. Vzduch naplnil zápach spáleného masa a děsivý nářek zasažených temných elfů. Šest temných elfů však nezasaženo pokračovalo dál. S tasenými meči se vrhli na Galodera. Nekromancer rozevřel roucho. Odhalil tak vyzáblé tělo s propadlým břichem a vystouplými žebry. Cosi pronesl a bolestivě zkřivil tvář. Hrudní koš se mu rozevřel při čemž roztrhl tenkou pergamenově nažloutlou kůži ve spršce krve. V Galoderově rozevřeném hrudním koši zářila podivná, zkažená, nažloutlá energie. Jakmile se temní elfové přiblížili na dosah meče, energie zaplála a s nechutným syčením srazila temné elfy k zemi. V dalším okamžiku se ve sněhu začali svíjet jako červi a z jejich hrudníků začali vystupovat stříbřité nitky. Nitky mířili k nekromancerovu rozevřenému hrudníku a mizely v něm. Brzy se temní elfové přestali hýbat a zůstali nehybně ležet. Jakmile poslední stříbřitá nit zmizela v Galoderově těle žebra se nechutným křupnutím vrátila na své místo a kůže se zacelila bez jediného viditelného poškození. Galoder se zasmál. Nyní z něj vyzařovala aura nesmírné moci.
„Propast duší… nikdy by nás nenapadlo že uvidíme takto náročné nekromantické kouzlo na vlastní oči.“ Ozval se nakřáplý vrčivý hlas za Galoderovými zády. Sahar Galoder se otočil a stanul tváří v tvář čaroději nazývanému Dva.
„A to není zdaleka všechno co dovedu!“ zavrčel a rozpřáhl ruce…

Rufus s Albrechtem udolali jednoho z útočících temných elfů. Na jeho místo se však ihned dral další.
Většina obránců již padla a přeživší byli zatlačováni ke středu ležení. Kapitán Malakasti vykřikoval rozkazy na zbývající hrstku vojáků a dokázal dokonce zpomalit postup temných elfů, kteří je pomalu začali obklopovat ze všech stran. Mauro čas od času vyřadil jednoho či dva temné elfy bleskem či tím že je zapálil, ale to bylo málo. Gadriwen který rozdával rány kladivem sem a tam si temné elfy sotva dokázal držet od těla ale zasáhnout některého z nich se mu nedařilo. Z pod okřídlené helmice byla slyšet slova modlitby k bohům kříže. Aiena soupeřila s několika nepřáteli najednou a okolo ní postávalo několik přeživších vojáků a kdykoliv uviděli vhodnou příležitost, likvidovali temné elfy rychlými výpady. Albrecht náhle zjistil že stojí s Rufusem mimo skupinu obránců. Temní elfové je oddělili a nyní na ně dotírali skutečně se všech stran.
Albrecht jednoho temného elfa zasáhl mečem do ramene dost velkou silou aby se čepel zakousla hluboko a zastavila se až o druhé žebro. Temný elf se svalil na zem a nehýbal se.
Jeho mrtvolu překročil jeden z jeho druhů a sekl Albrechtovi mečem po obličeji. Albrecht stačil včas uskočit, ale i tak cítil jak ho čepel škrábla na čele. Doufal, že čepel nebyla otrávená.
Rufus který viděl jak Albrechta škrábl se vrhnul kupředu a sekyrou rozťal temnému elfovi hrudní koš.
„Si v cajku?“ Houknul na Albrechta. Odpovědí mu bylo přikývnutí.
„Musíme se dostat k ostatním!“ křikl Albrecht a stoupl si zády k Rufusovi, který mečem odrážel útok temného elfa. Rufus jen cosi zavrčel a věnoval se boji. Albrechta začal obtěžovat vysoký temný elf v plátové zbroji pokryté zlověstnými znaky. Plátová zbroj však temného elfa zpomalovala takže pro Albrechta nebyl problém ho po chvíli zápolení dostat. Stačil okamžik když se temný elf odkryl aby mu Albrecht proťal nechráněný krk. Sprška krve která vytryskla však Albrechta na okamžik oslepila. Což ho stálo hlubokou ránu na pravém boku, kterou utržil od temného elfa který si všiml jak Albrecht zavrávoral a rukou si vytíral krev z očí. Albrecht vykřikl bolestí i překvapením. Zapotácel se a klesl na jedno koleno. Uslyšel zařinčení zbraní a když otevřel oči uviděl jak se Rufus přetlačuje meč na meči s temným elfem kterému z čepele meče stéká krev. Rufus kopl temného elfa do rozkroku, aby se ho zbavil. Jakmile začal klesat Rufusova sekyra mu rozsekla lebku na dvě části.
Albrecht překonal bolest v boku a vydrápal se na nohy. Otočil se směrem k ostatním.
Gadriwen právě rozdrtil hrudník jednoho temného elfa a odkopl ho na dalšího, kterého tím srazil k zemi. Mauro který stál po jeho boku bleskurychle proťal krk ležícího jižanskou šavlí.
Dvanáct vojáků a hlouček chabě vyzbrojených vesničanů stálo v hloučku neschopných ničeho víc než se bránit temným elfům pomalu couvalo. Aiena byla odříznutá s kapitánem a dvěma vojáky několik metrů nalevo od zbytku skupiny. V jednom okamžiku zasáhla temného elfa do břicha čepelí meče a v dalším ji zasáhl jiný z nepřátel. Pokroucená čepel pronikla elfčinou zbrojí a zakousla se jí hluboko do ramene. Aiena vykřikla a zapotácela se. Po několika okamžicích se svalila na zem.
Albrecht v první vteřině nebyl schopen se pohnout. V další vteřině však zvedl meč nad hlavu a s děsivým „AAAAARRRRRRGGGGHHHHHHUUUUUUUAAAAAAAHHHHH!!!!!“ vyrazil kupředu.

„Tak se předveď.“ Řekl tiše Dva s pohledem upřeným na Galodera. Nekromancer se ušklíbl.
Jednou rukou sáhl do jedné z vnitřních kapes svého roucha a vytáhl pažní kost přelomenou v půli.
Zašeptal jakousi magickou formuli a opsal kostí ve vzduchu jakýsi obrazec. Vzduch zajiskřil bledým světlem a zformoval se v přízračnou dračí lebku. Ta vyrazila směrem k Dva. Šílený mág spojil ruce a fouknul mezi ukazováky. Fouknutí se změnilo v prudký vítr který sebou bral sníh ležící na zemi a vytvořil tak malou ledovou vánici. Obě kouzla se střetla v půli cesty. Srážka způsobila implozi obou kouzel a následnou explozi reality v malém měřítku, což znamená že kouzla se vcucla do sebe a vymrštila uvolněnou magickou energii v záblesku černého, oslepujícího světla.
„Zdá se že musím přitvrdit, bude zábava, vždy jsem rád ukazoval zmetkům jako ty kde je jejich místo.“ Ušklíbl se Galoder na Dva.
Dva neřekl ani slovo a napřáhl obě ruce směrem k nekromancerovi. Okolo Dva se začala zvedat mlha, kroutila se v neuvěřitelných obrazcích po té vyslovil dva děsivě znějící slovo moci a mlha začala prýštit i okolo Galodera. Nekromancer cítil jak se mu mlha lepí na tělo a táhne ho k zemi. Nechal se mlhou srazit na kolena a poté zašeptal jakousi větu v jazyce čarodějů. Zarazil kost do země. Chvíli se nic nedělo. Brzy však okolo Dva ze země vyrostla klec z kostí a začala se pomalu zmenšovat až se Dva nemohl skoro ani pohnout. Mlha zmizela a Galoder se postavil na nohy.
„A jak se ti líbí tohle, co?“ zakřičel na Dva.
„Kostěná klec, nebezpečné kouzlo, ale proti nám nic nezmůže!“ zasmál se Dva. Z jednoho prstenu který měl na ruce vyrašily úponky modravé energie které začali rozlamovat kosti jako by to byli jen slabé klacíky. Nekromancer sprostě zaklel.
„Ale no tak, přeci jsi si nemyslel že nás můžeš porazit jen několika lehkými zaklínadly. Vím že když zvládneš Propast duší, jsi v oboru mistr, ukaž co v tobě je, Sahare Galodere.“ Zasyčel pobaveně Dva.
„Moc si věříš, chlapečku.“ Syknul Galoder.
Nekromancer zvedl paže nad hlavu. Z konečků prstů mu vytryskly paprsky bílého světla které se začali ovíjet okolo mrtvol temných elfů. Mrtvá těla se začala zvedat ze země ovládána Galoderovou vůlí. I ohořelé mrtvoly ještěrů se potácivě zvedly.
„Konečně, skutečná moc Nekromancie!“ zajásal Dva když se k němu mrtvá těla začala přibližovat.
Mrtvoly krok za krokem postupovali k nehybnému šílenému čaroději. Náhle Galoder vykřikl slovo moci a mrtvá těla se rozpohybovala plynule jako by byla stále živá. Ty tam byly trhavé pohyby a potácení se. Mrtvoly obklíčili Dva a dotíraly na něj meči. Trojice ohořelých ještěrů se pokoušela zahryznout do Dva. Zaútočili najednou. Dva jen cosi zašeptal a vlna větru odhodila všechny tři ještěry o několik desítek metrů dál z nekromancerova vlivu, kde zůstali nehybně ležet.
Galoder využil toho že Dva je zaneprázdněn bojem s mrtvolami a začal utvářet kouzlo. Krev, která byla vsáklá do sněhu se začala slévat do jednoho bodu, kde pomalu rostla a dostávala tvar zhruba humanoidní postavy. Jakmile byla všechna krev vstřebána, přestala krev proudit a na povrchu zaschla, takže postava vypadala jako velký strup s krvavě zářícíma očima.
Několika hbitými skoky se připojila k mrtvolám temných elfů obklopujících Dva.
Pomatený mág již utržil několik ran, ale zdálo se že zatím má nad oživenými mrtvými o něco navrch.
Několik z nich zasáhl ohnivou koulí, magický oheň je rychle stravoval. Jiné odhodil mimo dosah Galoderovy magické sféry. Dvě mrtvoly zmrazil a led roztříštil.
Zbývaly už jen čtyři mrtvoly a krvavý zplozenec, který jak se zdálo byl vůči jeho magii imunní.
Dva ztěžka oddechoval, zdálo se že je z boje vyčerpaný. Ale Galoder na tom nebyl lépe, jednou rukou se držel za srdce a druhá ruka se mu začínala třást. Ani tak nepřestával odříkávat slova jakéhosi kouzla.
Dva se náhle když mu krvavý zplozenec zasadil ránu do žaludku. V zápětí však nabral rovnováhu a s tichým zašeptáním vyslal do jeho těla výboj energie který krvavého zplozence rozerval zevnitř. Krev vystříkla do vzduchu a na sněhu zanechala miriády karmínových kapiček.
V zápětí se otočil a dalším bleskem odrovnal jednu z oživlých mrtvol. Pokoušela se vstát, ale díky elektřině která v ní proudila se nedokázala ani pohnout. Galoder, který již spotřeboval většinu své magické energie uvolnil mrtvá těla, z těch se staly opět jen nehybné mrtvoly.
„Došla ti síla, nekromancere?“ zasmál se Dva s pohledem upřeným na Galodera.
„Tobě taky, cítím že tvá kouzla ztrácejí na intenzitě. O to bude větší zábava.“ Zašklebil se vyčerpaně Sahar. S několika slovy kterými zakončil zaklínadlo se okolo něj rozzářilo bílé světlo a vzduch naplnilo hučení podobné vodopádu. Dva vytřeštil oči „Co to…“ zašeptal.
Z prostřed hučícího světla vylétla postava. Z ramen jí vyrůstala kožnatá křídla, hlava byla holá a protáhlá jakoby plazí. Ruce měla delší než lidské zakončená hrozivými drápy. V cárech na ní viselo černé roucho.
„Finální přeměna…“ zašeptal Dva s velkou dávkou úcty v hlase.
Přeměněný Galoder ze sebe vyrazil hrozivý výkřik při kterém tuhle krev v žilách a svaly vypovídaly službu. Nekromancer zaječel ještě jednou a vrhl se na Dva. Ten rychle zagestikuloval a vytvořil mezi sebou a Galoderem bariéru z ledu. Nekromancer ji roztříštil jediným máchnutím pařátů.
„Vidíme že jsi silný. Znova se s námi setkáš, prozatím buď zbohem.“ Zachrčel Dva a s tlesknutím rukou se vypařil.
Přeměněný Galoder se napřímil a obrátil hlavu k vozovému opevnění…

Albrecht, zuřivostí bez sebe, se probíjel řadami temných elfů k Aieně. V očích mu plála nenávist, zuby měl vyceněné a vydával vrčivé zvuky. Jeho meč se míhal ze strany na stranu jak kosil nepřátele jako zralé obilí. Nebyl nikdo kdo by se mu dokázal postavit do cesty a přežít. Zuřivost mu dala sílu a rychlost jako by normálně nikdy nebyl schopen vyvinout. Byl jako přízrak. Udeřil a dříve než se nepřítel vzpamatoval byl už jinde. Brzy se dostal k elfce a jejím ochráncům. Rozdával rány na všechny strany, u nohou mu již leželo deset mrtvých temných elfů. Necítil bolest i když dostal několik zásahů.
Neviděl jak se k němu probojovali Gadriwen, Rufus a Chaszim. Ani si neuvědomoval že nyní po jeho boku bojuje ještě někdo jiný. Všech dvacet přeživších se stáhlo k nim a povzbuzeni Albrechtovou zuřivostí si drželi temné elfy od těla.
Nad hlavami se jim ozvalo děsuplné zavřískání a z nebe se snesl přeměněný Galoder. Trhal temné elfy na kusy jako by to byly hadrové panenky a rozséval děs a zkázu. Čepele se od něj neškodně odrážely a on vracel údery se smrtící přesnosti. Mnoho temných elfů padlo, ale stále proudili další, jako by původní smečce přišli posily. Což bylo dost možné, neboť nikdo nevěděl kde všude mají vchody do svých podzemních měst. Rufus rozštípl lebku jednoho temného elfa a ihned ustoupil neboť se na něj vrhl další. Toho srazil k zemi Gadriwen svým kladivem. Temný elf měl jistě rozdrcenou páteř, i tak však stále zlobně syčel a chrčel. Na všechny, snad krom zuřivostí zaslepeného Albrechta a proměněného Galodera, padala beznaděj. Všichni již měli mnohá zranění a živých zůstalo jen čtrnáct obránců. Všichni podvědomě tušili že rána se nedožije nikdo z nich…

„Dgh’zral! Dgh’zral! Kran takh!“ ozval se náhle hluboký, dunivý hlas za vozovou hradbou který přehlušil hluk bitevní vřavy. Obránci se zděsili že temným elfům přicházejí další posily. Avšak touha přežít byla silnější a tak bojovali stále se stejným nasazením. Po chvíli se průrvou ve vozové hradbě začali hrnout trpaslíci. V kroužkových zbrojích, se sekerami a kladivy v rukou, ozdobnými helmicemi a spletenými plnovousy vtrhli mezi temné elfy jako přílivová vlna.
Sekery se míhaly v zářivých obloucích a podsekávali nohy temným elfům či je půlili v pase. Kladiva drtila i ty nejtvrdší zbroje. Na jednoho z jezdců na ještěru se vrhla trojice trpaslíků a strhla ho na zem. Bušili do něj tak dlouho dokud i se svým jezdcem zcela neznehybněl. Hrubý trpasličí jazyk se nesl vzduchem smíšený se smíchem z čirého potěšení z boje které trpaslíky tak proslavilo.
Temní elfové byli zaskočeni a zmateni nečekaným příchodem trpaslíků. Někteří z nich se postavili v čas na odpor a nyní obklíčeni trpaslíky postupně umírali. I trpaslíci měli lehké ztráty, několik bojovníků leželo na zemi v kalužích krve. Většina však dál rozsévala smrt mezi temnými elfy.
Někteří temní elfové se dali na útěk, byli však rychle dohnáni trpaslíky a zmasakrování.
Trpaslíci bojovali s větší brutalitou než ostatní rasy. Po jejich útocích jen málo kdy zůstal někdo kdo by mohl o bitvě vyprávět. Kusy rozsekaných těl však byli dosti výmluvným důkazem o jejich nebezpečnosti. Během chvíle bylo po boji a Albrecht ztratil vědomí…

Do stanu svítilo slunce a jeho paprsky probudili Albrechta. Otevřel oči, v první chvíli se nevzpomínal na nic, ani na to kdo je. Po chvíli se mu však vzpomínky začali vracet. Když si vybavil i okamžik kdy viděl elfku padnout, prudce se posadil, čímž vyvolal v poraněném boku nepříjemnou bolest.
„Aieno…“ vydechl potichu.
„To mluvíš vo tý elfce?“ zeptal se odkudsi z místa vedle lůžka hluboký bručivý hlas.
Albrecht sebou trhnul a obrátil pohled do místa odkud se hlas ozval.
Stál tam trpaslík. Albrechtovi by sahal sotva po prsa kdyby si vedle sebe stoupli. V ramenou byl však o dost silnější než Albrecht. Měl na sobě zářivou kroužkovou košili, kožené kalhoty, helmu s dlouhým trnem uprostřed a opíral se o masivně vyhlížející bitevní sekyru. Oči měl safírově modré posazené daleko od sebe. Dlouhé vlasy a vousy měl spletené do jednoduchého copu a zkoumavě si Albrechta prohlížel.
„To mluvíš vo tý elfce?“ zeptal se znovu trpaslík, tentokrát více nahlas a s lepší výslovností, pro případ že by mu Albrecht nerozuměl.
„A-ano.“ Řekl Albrecht a zašklebil se neboť ho v boku bolestivě píchlo.
„Ten váš K’h nkraak… čaroděj kostí… řikal že bude v cajku, ale nějakej čas že si z luku nevystřelí.“ Zabručel trpaslík. „A co vás to u Sigtorovejch fousů vůbec napadlo vy Thrikga, teda lidi, bláznivý sem lízt uprostřed Kn’shar, období sněhu? Tady na pláních je nebezpečno porát, ale v zimě se to tu hemží Kran takh, černejma kůžema. „
„To by bylo na dlouho. Kdo jsi?“ dostal ze sebe Albrecht když si znova lehnul šťastný že Aiena je v pořádku.
„Thorin. A mimochodem mluvil sem s paladýnem co je s tvojí skupinou, všichni od vás sou v pohodě, ale ty by ses měl prej šetřit, takže si odpočiň mladej, za den nebo dva vyrazíme do jednoho z našich měst, tam přečkáte do jara.“ Řekl trpaslík a s kývnutím se rozloučil…

Mauro a Chaszim seděli před velkým stanem kde byli umístěni těžce ranění. Albrecht tam měl ležet taky, ale na Gadriwenovu žádost ho umístili do jejich stanu, Gadriwen se rozhodl na něj dohlížet po tom co viděl v bitvě. O raněné se staral Galoder který se osvědčil i jako dobrý léčitel ne jen jako nekromancer a jakýsi trpasličí kněz jménem Loki. Před chvílí se byli podívat za Aienou, elfka se zdála být v pořádku, jen rukou zatím nemohla hýbat.
„Měli sme na mále, co?“ pronesl Chaszim do ticha. Gadriwen jen kývnul hlavou, nechtělo se mu moc mluvit, nikdy si nepřipadal tak blízko smrti jako tentokrát.
„Spíš mi dělá starost Albrecht, viděl jsi sám jak vypadal… jako démon. U Galodera tu přeměnu chápu, kdysi jsem o tom už slyšel, že mistři nekromancie na sebe dokáží vzít podobu svého vnitřního démona. Ale Albrecht…“ pronesl po chvíli tiše Gadriwen so Danar.
„Albrecht je poznamenán nekromancií, to pozná každý kdo se zabývá magií. Dokonce bych řekl že má v sobě dost velký nekromantický potenciál který nedokáže ovládat. Nepřekvapilo by mne kdyby tu Galoder byl spíše kvůli tomu než aby ho chránil jak říká.“ Odvětil Mauro zamyšleně.
„Ty chceš říct, že Galoder je tu pro to aby ho zasvětil do nekromancie?“ vytřeštil oči paladýn kterého nic podobného zatím ani nenapadlo.
„Neříkám nic takového, jen myslím že je to jedna z možností. Nepřemýšlej nad tím, to je moje práce. Pojď, půjdeme si odpočinout máme před sebou dlouhou cestu.“ Řekl Chaszim.
„Jako bysme jí před sebou někdy neměli.“ Pousmál se paladýn a vykročil ke stanu