Zelená pochoden - 2.část

,, Zdravím vás ctěný pánové, copak si dáte?" zeptal se medově.
,, Něco k jídlu a medovinu." Řekl rázně Erik a sejmul si kápi.
,, A co takto pečené kuře?" zeptal se hostinský a těkal pohledem z Erika na Valeriuse.
,, To by šlo." odpověděl Valerius a též si sundal kapuci.. Šenkýř na nic nečekal a začal se kolíbat mezi stoly k pultu. Za pár okamžiků se objevil znovu a v ruce dva džbánky. Položil je před ně a pak vytáhl kdysi bílý hadr a setřel stůl. Pak se mlčky vypařil. O několik chvil se přikolébal znovu. Na velkém talíři bylo položené pečené kuře a v druhé ruce měl košík s pár krajíci chleba. Oba se pustili do jídla.
Sotva odložili poslední kost, byl u nich hostinský.
,, Máš tady nějaký nocleh pro dva?" ozval se Erik.
,, Mám tu velice útulný pokojík s dvěma lůžkama." odpověděl majitel. Erik na stůl položil dvě zlaté mince a
dodal: ,, Berem, doveď nás tam."
,, Tak mě tedy následujte." řekl stroze a vydal se směrem k pultu. Vlevo od něj bylo dřevěné schodiště do druhého patra. Hned naproti němu byli staré otlučené dveře. Hostinský do nich strčil klíč a pak se ozvalo dvojí cvaknutí a dveře se s jemným vrzáním otevřeli. Nalevo i napravo od vchodu byli postele s šedivým polštářem a dekou. Okno, na druhé straně místnosti bylo zašpiněné tak, že přes něj vůbec nebylo vidět. Šenkýř se mlčky otočil a vydal se ke schodišti. Chvilku na něj hleděli a pak vešli. Zamkli za sebou vchod. Odložili zbroj a zbraně a natáhli se na postele.
Valerius se prudce posadil na posteli a instinktivně šáhl po svém meči. Rozhlédl se po pokoji. Všude jen tma. Chvíli trvalo, než se mu přizpůsobil zrak na temnotu, ale pak zahlédl obrys stát kousek před dveřmi. Postavil se. Rozpoznal Erika, který má u pasu meč a pravou rukou svírá jílec. Když zahlédl Valeriuse, dal ukazovák druhé ruky před ústa. Valerius jen přikývl. V hlavě se mu hemžilo mnoho myšlenek. Celou místností vládlo ticho. Pak se ozvala velká rána. Dveře zavrzali v pantech. Netrvalo dlouho a vchod se opět zachvěl. Valerius připravený se bránit horlivě přemýšlel, kdo nebo co může být na druhé straně hlavně proč se to chce dostat dovnitř. Ozvala se snad nejsilnější rána. Dveře hlasitě zaskřípaly. Pak pokojem opět zavládlo ticho. Dál stály bez hnutí, pak se Erik otočil a posadil se na postel. Valerius šáhl po pochvě a zasunul do ní meč. Usedl naproti Erikovi.
,, Co to bylo?" zeptal se hned.
,, Nevím, možná si nějaký host spletl pokoj." navrhl Erik.
,, Hm, to se mi nějak nezdá." zapochyboval Valerius. Natáhl se na postel. Přemýšlel co se to tu děje. Zdálo se mu to všechno nějaká divné, nejdříve ten útočník a teď nějaký návštěvník. Pomalu propadl do neklidného spánku. Zdálo se mu o jezdci, který se dobývá na otlučené dveře a pak ledový smích.
,, Vstávej Valeriusi." řekl Erik a zatřásl s ním. Rozhlédl se po pokoji. Tam bylo šero, jelikož se sluneční paprsky nemohli prodrat přes špinavé okno. V tichosti se oblékli a sešli k pultu. Hrobové ticho v celém domě a nikde ani živáček. Erik položil na pult dvě zlaté mince a pak vyklouzli na ulici odemčenými dveřmi. Ulice byli vymetené, tu a tam někoho potkali, ale jen zřídka kdy. Došli až k bráně. Na každé straně stáli dva muži v červené uniformě se štíty a halapartnami. U pasu se jim houpal meč. Na věži seděli tři lučištníci u malých kamínek, nad kterými si ohřívali ruce.
,, Pustíte nás ven?" zeptal se zdvořile Erik. Strážný po něm vrhl nevrlý pohled, šlo vidět, že celou noc nespal. Pokynul na zbylé muže a ty se chopili držadel a přiotevřeli bránu. Sotva se do ní vešel člověk.
,, Děkujeme." dodal Valerius, když procházel škvírou. Vrata se za nimi hned zavřeli.
,, Jdeme, do Turucu to máme necelých 60 Km. Vydali se svižným tempem.
Slunce se pomalu překlonilo na západ. Krásný, teplý letní den. Po poledni se před nimi začal rýsovat les. Nezastavovali. Ve starém hvozdu krásně vonělo dřevo a lesní květy. Až za úplné tmy dorazili ke kamenným hradbám. Velká dubová brána, z části kovová, doleva i doprava nekonečná kamenná hradba. Všude bylo ticho.
,, Je tam někdo?" zařval Erik. Odpovědí mu bylo ticho, až pak se s vrzáním otevřeli malé dveře v dubových vratech. Pohlédli na sebe a oba součastně vytasili meč. Valerius vešel první a hned za ním Erik. Oba se po chvíli zastavili. Rozhlédli se. Kolem nich byli muži s meči a pár můžu s luky. Valerius dal meč ke krku nejbližšímu muži.
,, Toto bude asi nedorozumění." řekl Erik:,, Přicházíme v míru." dodal a uklidil svou zbraň. Pak loktem dloubl Valeriuse do žeber, ten ho s velkou nevolí napodobil.
,, Kdo jste a co tu pohledáváte." promluvil voják, který měl ještě před pár okamžiky na krku Valeriusův meč. Teprve teď si oba všimli, že má na sobě zdobnou zbroj a na hlavě zlacenou přilbici s chomáčem na ní.
,, Jsme pocestní a hledáme tu nocleh a pohoštění." odpověděl pohotově Erik. Valerius probodával pohledem všechny muže kolem nich.
,, Lžou!" ozvalo se.
,, Kdo to řekl?" vyštěkl velitel.
,, Já pane." ozvalo se znovu a mezi obránci se prodral malý muž s krátkým mečem. Do tváře mu nebylo vidět, ale na sobě měl fialovou uniformu jako ostatní. Když předstoupil před kapitána, položil zaťatou pěst na hruď a pak se mírně poklonil.