Podle Orfea (pracovní název)

John Zenith nikdy doopravdy nestál o to, aby se stal právníkem, protože za celý život o nic vážně neusiloval a tahle profese se navíc nedokázala nikomu nezavděčit. John žil v malém bytě v New Yorku se svou přítelkyní Jillian, kterou hodlal pozítří požádat o ruku, protože spolu žili už několik týdnů a docela jim to klapalo. John jezdil každé ráno taxíkem vyřizovat spoustu věcí, kterým Jillian tak docela nerozuměla, a tak se ani nevyptávala, a John se nevyptával jí, ale věděl, že Jill pracuje dopoledne jako servírka v podniku, kam chodila čtvrtina New Yorku na snídani, a příležitostně si přivydělává focením do nepříliš známého módního časopisu. Taky věděl, že Jill jeho nabídku přijme, a pak že spolu budou mít dítě, možná dvě nebo tři, a budou spolu žít šťastně až do smrti. Dobrá, připouštěl si John, taková pohádka život asi není, ale Jill je přece vážně úžasná a já o ni nechci přijít kvůli nějaké maličkosti.
Maličkosti pro Johna představovaly, alespoň co si namlouval, zatímco taxík uvízl jako pokaždé na Páté Avenue, to, že nejdřív pozve Jill do nějaké drahé restaurace. Samozřejmě žádné bistro, kde se poprvé setkali, ani čínská restaurace na ulici, kde si dali poprvé rande. Všechno musí být dokonalé, tentokrát na to přece má: svíčky, vytvářející romantickou atmosféru, tichá hudba v pozadí, nějaké dobré víno nebo ‚champagne‘ (ještě se zeptá obsluhy, co se pro takovou příležitost hodí víc) a naoko nečekaný zlatý prsten. Klasika. Zamluvil celou restauraci, aby je nikdo nerušil. John měl rád věci, které běžely podle plánu, a dokázal si dělat starosti kvůli jakýmkoliv výchylkám či nepřesnostem. Naplánoval si dokonce si rozhovor a přitom před sebou viděl Jillianin bezchybný, půvabný obličej. Nejdřív večeře. Potom: „Miláčku, chtěl bych ti něco říct.“ Jill se zatváří překvapeně, přestože ví, že jednou to přijít muselo. Osuší si rty, na dotyk tolik podobné lístkům růže. John znal každý rys jejího obličeje nazpaměť, každou roztomilou pihu na nose a odlesk černého vodopádu v různých barvách světla – v restauraci nebudou zářit jako od pouličních lamp při večerních procházkách do kovové modré, ale budou se v nich jemně zrcadlit odrazy plamenů svíček. „Ano, Johne?“ On zaloví rychle v kapse a beze slova před ní položí rudou krabičku. Ona ji spěšně, napjatě otevře, a až uvidí prsten, vydechne a nebude chvíli schopna slova. John počká a bude sledovat, jak jí jiskří oči, a pak řekne: „Jill, vezmeš si mě?“ Jill okamžitě přikývne a odpoví: „Ano.“
John se na zadním sedadle taxíku svezl ještě o kousek níž. Miloval Jill jako ještě nikoho v životě. Když zavřel oči, viděl neuvěřitelně jasně její úsměv, cítil slabý závan jejího parfému, vybavila se mu, když vyběhla ještě nedomalovaná z koupelny, aby mu vlepila pusu, než zase odjede do práce. John s nepřítomným úsměvem oprášil ještě několik vzpomínek a už se nemohl dočkat, až Jill oznámí, že v neděli nevečeří doma, ale vyrazí si ven. Jistě bude nadšená.
Ten den se John nemohl na nic soustředit, myslel jen na to, až přijde domů a Jill ho už ve dveřích vroucně políbí. Dokonce kvůli své nadšené netrpělivosti odešel o půl hodiny dříve, aby Jill koupil nějakou malou pozornost. Kytice určitě nic nezkazí.
Když pak stoupal o necelou čtvrthodinku později ve výtahu vstříc zářné budoucnosti, chrastil svazkem klíčků a pobrukoval si jakousi písničku, která mu během jízdy taxíkem uvízla v paměti. V ruce držel růži ovázanou červenou stuhou.
Od výtahu k bytu ho pak dělilo už jen několik kroků, ale již v polovině cesty ho pojalo podezření. Zalilo ho náhle jako chladná vlna vržená z oceánu nevraživosti. Přes zeď slyšel chvatné kroky a mumlání. Než stačil John odemknout dveře, vyrazil z jeho bytu seversky vyhlížející muž a s rukou na klobouku rychle zmizel za zábradlím. John slyšel ozvěnu dusotu jeho nohou po schodišti. Pomalu se otočil, jen aby ve dveřích uviděl provinilou Jillian jen v lehoučkých hedvábných šatech, které jí koupil k loňským narozeninám. Nedbale se opírala o rám dveří a těkala očima od podlahy k Johnovi.
„Kdo to byl?“ zeptal se John mdle.
„Jmenuje se Aaron,“ hlesla Jill.
„A ty… on…“ John ze sebe nedokázal dostat souvislou větu. Kdyby vyslovil to, co ho v té chvíli tak pálilo, znamenalo by to, že si to přiznává. A John si to nepřiznával, alespoň zatím ne.
„Chtěla jsem ti to říct,“ řekla tiše.
John strnul jako solný sloup. Nevěřím tomu, ne, nechci tomu věřit…
„Měl bys jít dál, je tu zima,“ zašeptala Jill a natáhla k němu ruku, aby ho chytila za rukáv. John to měl kdysi – vlastně ani ne před minutou – rád, teď se však Jill vytrhl.
„Nesahej na mě!“ zařval jako zbavený smyslů. „Okamžitě vypadni z mýho bytu!“ Bylo to to nejhorší, co mohl udělat. Jill totiž jen sklonila hlavu a odešla si do ložnice sbalit věci. John zůstal stát na chodbě a cítil se bídně a zároveň rozlíceně jako nikdy. Opřel se zády o chladnou stěnu a snažil se zhluboka dýchat a uklidnit se. Po pěti minutách dosáhl jen toho, že měl navíc chuť Jill uhodit, aby se vzpamatovala. Tohle přece nemohla být pravda… John zavřel oči. Za jeho víčky prokmitl stín.
Uplynulo několik dalších minut, než John oči zase otevřel. Jill byla samozřejmě pryč. Byt se mu teď zdál bez ní podivně prázdný. Povzdechl si, dal vařit vodu na kafe a rozhodl se, že si nejdřív ze všeho dopřeje pořádnou sprchu.

Alespoň jednou v životě má každý pocit, že má všeho nad hlavu a potřebuje si nutně a bezodkladně dát pauzu. Každý si alespoň jednou vezme dovolenou. Jenže existuje několik lidí – nebo spíš entit, řekněme, které si nemohou dovolit pověsit svou práci na hřebík ani na minutu. Jedna taková entita vás doprovází každý den do práce nebo do školy, poflakuje se kolem, zatímco vy čekáte frontu na oběd, na křižovatkách se nadějně rozhlíží, aby už vás měla z krku, a v noci spí u vaší postele a čeká... Tímhle způsobem hlídá dvacet čtyři hodin denně všechno živé. Na jednoho za ta tisíciletí přece jen trochu moc… Každý si alespoň jednou vezme dovolenou.

Právě se nacházíme na neurčitém místě a v neurčitém čase. Kolem to vypadá… trochu jako… nebo možná… Hlavně je tu převážně šedo. Ani zima, ani vlhko, ale ani teplo či sucho. Před námi se vznáší a vlní dvě bíle žhnoucí postavy. I jejich hlasy jsou těžko popsatelné. Kdybyste zavřeli oči, při zvuku prvního hlasu by se vám vybavila přísná školní lavice z dob, kdy se ještě používaly rákosky, nebo kamenitá zpustlá pláň, kde se prohání ječící vítr a láme a obrušuje všechno, co se mu postaví do cesty. Působí až příliš netečně. Druhý hlas zní oproti prvnímu naopak docela lidsky. Dokonce se i zvyšuje a klesá, podle nálady a pocitů. To, co by se vám vybavilo, nechcete vědět, ale úplně nejlepší by bylo, kdybyste bývali ani nezavřeli oči.
„Vážně byste to neměla dělat,“ namítal unaveně první hlas tónem, díky němuž byl připravený za jistou dobu chladnokrevně vyčítat „já jsem vám to říkal, ale vy jste mě jako obvykle vůbec neposlouchala“.
„Ale no tak, Šero, co by se mohlo stát?“ zasmál se druhý hlas.
Šero se zasmušil. „Víte, jak strašně moc jste nezodpovědná?“
„Jen klid, můj milý Šero. Pročetla jsem Pravidla, tohle nikdo nezakazuje. Přinejmenším ne přímo,“ dodal po chvilce druhý hlas.
„To zkrátka nejde,“ protestoval Šero zaníceně. „Někdo to dělat musí!“
„Už jsem našla vhodného kandidáta,“ prohlásil druhý hlas.
Jestli se kdy Šero tvářil překvapeně, tak to bylo právě teď. „Kandidáta?“
„Mého zástupce,“ upřesnil druhý hlas. „Na dobu, co budu pryč.“
„A kam vlastně hodláte jít?“ zamračil se Šero.
„Tajemství,“ řekl druhý hlas spiklenecky. Na okamžik se zdálo, že se mluvčí zazubil. „Už musím běžet, vyzvednout si letenky a tak, znáš to…“ Hovořící postava zamávala rukou.
„Neznám,“ řekl Šero upjatě a odmlčel se. „Vy poletíte letadlem? Nezbláznila jste se?!“ zděsil se, když si přebral poslední slova druhého hlasu. „Proč?“
Ale to už z druhé postavy stávala rozmazaná stříbrná čmouha. „Neboj se, Šero. Ten zástupce se ti bude líbit.“
„Ale…“ Šerova slova vyzněla do prázdna. „Aha,“ zabručel si sám pro sebe, „takže už tu není. Co mám dělat?“ zeptal se tak všeobecně šedé barvy kolem sebe. Šedá neodpovídala.
Na(ne)štěstí byl Šero vázán ke svému zaměstnavateli zvláštním poutem, takže už za několik sekund vycítil, kde najde svého nového pána. Šero vyrazil z povzdechem na cestu.

John procházel bytem jen s ručníkem kolem pasu, bezcílně listoval posledním výtiskem Timesů, usrkával horkou kávu a vůbec se nějak snažil nemyslet na to, co se stalo.
„Za mými zády a ještě s těmi šaty ode mě,“ procedil mezi zuby nakonec vztekle. Neodkázal v sobě dusit emoce příliš dlouho a krom toho měl pocit, že mu co nevidět pukne hořící hlava. Přestože právě vylezl ze studené sprchy, pálil ho celý obličej, sám nevěděl jestli pokořením nebo zlostí. Čelo, spánky, tváře, bradu i uši měl v jednom ohni. Pulzovalo to. John zavrčel a jediným trhnutím zlikvidoval noviny, které dosud svíral v rukou se zbělenými klouby. Ihned toho zalitoval, protože cítil potřebu něco hodně pevně svírat. „Já ji snad uškrtím!“ zavyl pak jen tak k celému New Yorku. Následně se z podlaží nad ním ozvaly rozzuřené nadávky. Když si John uvědomil, že vzbudil to uřvané Wilsonovic dítě, poněkud se uklidnil. Třesoucíma se rukama si nalil další šálek a zamířil do pracovny.
Pracovna obvykle zahrnovala nevkusný koberec po matce, stůl s tmavým koženým křeslem na kolečkách a pár tmavých skříní s prosklenou přední stěnou, přes kterou do poměrně mizerně osvětlené místnosti nahlížely hřbety knih s nudnými názvy jako Sociologie menšinových skupin v NY, Terapie pro rozvádějící se páry nebo ožraný svazeček Slovníku latinského. V pracovně člověk bez rozsvícené lampy nezakopl přibližně jen mezi sedmou až desátou v létě a v zimě vůbec, tedy až na Johna, který znal samozřejmě svůj byt jako své tkaničky.
Ovšem ve chvíli, kdy tam vkročil s kávou a novinami dobrými už leda tak k vysoušení mokrých bot, by si John pomyslel, že své tkaničky příliš dobře nezná. O stůl se opírala černá postava a přes okno vyhlížela k západu.
„Kdo, ksakru, jste?“ vyštěkl John, až káva vychrstla na koberec.
Postava se otočila. Teprve tehdy si John uvědomil, že nebyla černá jen kvůli slunci, které se mu skrze sklo vtíralo do očí a částečně ho tak oslepovalo. Taky si s hrůzou povšiml, že se neznámému u pasu cosi zalesklo. Revolver, blesklo Johnovi hlavou. A já si tu stojím jak hlupák v ručníku. „Tady nemáte co pohledávat. Okamžitě vypadněte!“ zavrčel a doufal, že rozrušený hlas neprozradí jeho strach.
„Přišel jsem za vámi,“ oznámil mu muž klidně a popošel blíž k Johnovi. John zamžoural a podařilo se mu rozpoznat jeho tvář. Nezvaný návštěvník měl naprosto nevýrazný bledý obličej, černé vlasy, černé kalhoty, černé všechno. Černá kravata nebyla na pozadí černé košile vůbec vidět, stejně jako nešlo rozeznat, kde končí košile a začíná sako. Černé.
John potřásl rychle hlavou, protože se mu do ní vkradla nepříjemná myšlenka, a ta myšlenka říkala: „Je po tobě.“ „Nenapadlo vás zaklepat?“ zamručel podrážděně, zatímco se snažil sebrat všechnu odvahu, kterou měl v sobě ukrytou. Hodně hluboko. „Jak jste se sem vlastně dostal? Co chcete?“
„Máte mnoho otázek,“ řekl muž a zašklebil se přitom jako had.
„Ale na žádnou jste mi ještě neodpověděl,“ opáčil John.
„To je pravda. Dobrá, jmenuji se Šero. Vysvětlovat vám, jak jsem se sem dostal, by bylo trochu složité. Přišel jsem vám nabídnout práci.“
„Myslíte, že je pro mě složité pochopit, co je to vloupání? Šero jak? A práci mám, děkuju pěkně.“
„Ano, já vím, že jednu práci už máte. Proto jsem dočasně zařídil váš… jak to vy jen říkáte… vyhazov. Promiňte, zapomněl jsem, že vy míváte víc jmen. Budete si muset zvyknout. Jsem prostě jen Šero. A i kdybyste mě zkoušel udat, policie by mě jen velmi těžko hledala. Vlastně je to zcela nemožné.“
„Jak to myslíte?“ naježil se John a jeho podvědomí zauvažovalo, co chtěl ten chlápek říct tím ‚vy‘“.
„No, nemám stálé bydliště ani dočasné místo pobytu, které by se dalo…“
„Myslel jsem, co myslíte tím vyhazovem?“ přerušil ho John. Náhle zazvonil telefon, až sebou John trhnul. Natáhl se po něm a stiskl příjem.
„Johne, to jsi ty?“ rozhovořil se ženský hlas. „Je mi to moc líto, ale dostal jsi padáka. Šéf říká, že nepotřebuje někoho, kdo se takhle vypaří, když jde do tuhého.“ Hlas se na chvilku odmlčel, ale John neodpovídal. „Víš, zrovna když jsi odešel, vtrhla k šéfovi ta ženská, vždyť víš, co jsi vzal ten její beznadějný případ, a začala na něj ječet, že jsi prý naprosto k ničemu. Šéf tu scénku asi nebyl s to nezvládnout s chladnou hlavou. Jen ti to mám vyřídit. Promiň.“ John s kamennou tváří ukončil hovor a vypnul telefon.
Pak se obrátil zpátky k Šeru a trochu hystericky mu sdělil, ať tahá za fusekli někoho jiného. Šero jen zavrtěl hlavou a řekl, že doufal, že Johnovi na první pohled dojde, že on nemá smysl pro humor. John se dál nehádal a jen ukázal ke dveřím. Šero tiše odešel. John se za ním ani nepodíval, jen se svalil do křesla a začal se ovívat zbytkem novin.

Po dobrých dvaceti minutách se John přestal ovívat, protože ho už nesnesitelně bolela ruka a ovívání stejně nepomáhalo. Přinejmenším se na nějakou dobu zabavil, aby nezačal mrskat po zdech nádobím nebo jinak zbrkle vyvádět. Zapnul telefon a po krátkém zaváhání zavolal přímo šéfovi. Byl nepříjemný jako vždy tím, že Johnovi uhlazeným, téměř optimistickým tónem potvrdil to, co mu oznámila Sara. John nehnutě seděl dalších pět minut. Nakonec došel k Rozhodnutí.

Šero rozhodně neodešel daleko. John ho našel před svým bytem, jak se opírá o stěnu (s mnohem klidnějším výrazem, než se tam ještě před hodinou opíral John). John na něj na okamžik upřel tvrdé oči a pak se zeptal: „Co je to za práci?“
Šero nehnul brvou. „Mohli bychom to probrat uvnitř, pane Zenithe?“
John už ani neměl chuť se ptát, jak zná jeho jméno. Znal přece i jeho adresu.

Teď seděli John i Šero v obývacím pokoji. John nenápadně smetl z gauče popcorn a uvařil novou várku instantní kávy. Popíjeli kávu. Tedy, John popíjel a Šero seděl rovně jako svíčka a zdvořile čekal. Kávy se ani nedotkl.
„Takže.“ Tohle slovo Johnovi stačilo. On nebyl ten, kdo se nečekaně objevuje v domech cizích lidí.
„Ta práce je nenáročná. Stačí, když to prostě vezmete, a ona půjde svou neomylnou cestou. Ne každý má ovšem předpoklady tuto práci zastávat. Já sám netuším, jaká kritéria musí… hmm, člověk mít, aby ji mohl vykonávat. Můj bývalý zaměstnavatel mě poslal přímo za vámi.“
„Znám ho?“
„Nemyslím.“
„A…?“
„Stanete se na nějaký čas smrtí.“
John, který právě pil, vyprskl na Šera kávu. „Cože?“ zeptal se, jakmile se mu podařilo chytit v záchvatu kašle dech.
„Stanete se smrtí.“
„Já jsem slyšel, ale…“ John vykulil oči. „Smrtí?“
„Jistě.“
„Tak to ne! Nikdy! Nebudu se potloukat světem a zabíjet lidi na potkání!“
„Ale vy je přece nebudete zabíjet,“ vysvětloval Šero trpělivě. „Stačí, když se jim zjevíte, když budou umírat, nebo krátce po smrti. Respektive,“ opravil se ihned, „oni se zjeví vám. Vy nemusíte cestovat, budete všude zároveň.“
John se poněkud uklidnil. „Takže to není vražda?“
„Samozřejmě že není, pane Zenithe. Pomůže, když k nim prohodíte pár útěšných slov, pokud chcete.“
„A to je všechno?“
„Ano.“
John se zamyslel. „A plat?“
„Jako bych to od lidí nečekal,“ protočil Šero oči. „Odměnou vám bude uspokojení nad tím, že spolupracujete s Rovnováhou. Nic jiného nebudete potřebovat. Jako smrt nemáte žádné tělesné potřeby. Měl byste si každopádně pospíšit,“ dodal Šero, když se podíval na hodiny visící na zdi za Johnem. „Už teď vás čeká pěkná řádka nedočkavců.“
John se ušklíbl. „Nedočkavců?“
„Lidé umírají každou setinu sekundy, pane Zenithe,“ upozornil ho Šero tiše. „Spousta lidí.“
„Na tohle nemám žaludek,“ zamračil se John, jako kdyby teprve zvážněl, a vstal.
„Zvyknete si. Většina těch scén s umíráním je tichá, ne jako ve filmech.“
„To není důvod k tomu, abych si zvykal,“ odsekl John. Zvedl varnou konvici, sklenici s kávou, všechny hrnky a lžičky a cukřenku, aby je odnesl zpátky do kuchyně. Cukřenka mu upadla, když už mezi dveřmi uviděl, jak se o ulepenou linku opírá (s větší opatrností) Šero. „Přísahal bych, že jsem vás neviděl opouštět gauč,“ zamručel, když vracel ostatní věci na své místo.
„Omlouvám se.“
„A to je všechno? Nemohl byste taky dokázat, že ten cukr nebude k vyhození?“
„Lituji, to nijak nesouvisí s mou prací,“ řekl Šero a zamyšleně naklonil hlavu. „Ne, sbírat cukr není mým úkolem.“
„A děsit slušný lidi jo? Co tedy děláte? Proč jste za mnou přišel?“ vyptával se John opět vztekle, zatímco zachraňoval co největší množství cukru a zbytek házel do koše.
„Jsem váš poradce.“
„Fajn, že mi to říkáte,“ zabručel John. „Tak co mám dělat? Kdy začínám?“
Šero tentokrát namísto odpovědi pozvedl ruku a luskl prsty.

Užaslý John zjistil, že se i se Šerem ocitl na místě, které nedokázal popsat. Hlavně tam bylo převážně šedo.
„Nelíbí se vám tu?“ zeptal se Šero, který bedlivě sledoval Johnovu reakci.
John zamrkal a zavřel ústa. „No… a co to má být?“
„Lituji, ve vaší řeči pro to nemáte žádný výstižný výraz. Nejbližší je tomu pravděpodobně slovo ‚doména‘. Tady se konají vaše porady se mnou, dalšími entitami a Rovnováhou. Zpovědi, novinky ve změnách směru osudu světa a podobné nepodstatné věci. Většinu pro vás zařizuji já. To je teorie. Prakticky je to prostor, kde se nalézá vaše hmotné tělo, zjevně nestárnoucí ani strádající, protože tady se nedá aplikovat vám známá fyzika. Vaše duše – ach, už se můžete podívat.“
John se ohlédl, ale ani trochu se nepolekal, protože nevěřil vlastním očím. Za ním se vznášel do klubíčka stočený John Zenith, mrtvý a nahý jako nemluvně. Vlastně ne tak úplně mrtvý, povšiml si John, když opadl počáteční šok. Nemohl bych se vidět, kdybych byl mrtvý. Jsem to přece já. Ani netušil, jak ho tahle podivně logická úvaha napadla, ale díky tomuhle přesvědčení se dokázal přinutit zůstat klidný, s nohama pevně na zemi, metaforicky.
„Vaše duše,“ pokračoval Šero, „je to, čím se právě díváte na svět. Vidíte za očima černo? To jste vy. Při téhle práci není hmotné tělo nutné. Najde se plno lidí, kterým se zemřít nechce, ale naštěstí míň hlupáků, kteří s tím zkoušejí něco dělat, až když je pozdě. Tím mám na mysli, že například rozzuřený anarchista s nožem by se dokázal ohnat i po vlastní smrti, což znamená po vás. Před zraněními bych vás nedokázal nijak ochránit, leda byste po vaší vlastní sféře pobíhal v brnění. To je ovšem nedůstojné a vy musíte být oděn podle očekávání.
Tím jsem se dostal k vaší druhé, zatím nevyřčené otázce. Je to nezbytnost.“
„Musím?“
„Ano. Plášť, černý. Kápě, černá. Spona, kov si vyberte.“ Jak Šero mluvil, řečené součásti úboru smrti se na Johnovi objevovaly jako mávnutím kouzelného proutku. „Opasek? Ano, celkový dojem je impozantnější.“
„Impozantnější?“ odvážil se John.
„Smrt je vážná záležitost, pane Zenithe. Nechceme, aby ji lidé brali na lehkou váhu. Unesete kosu?“
„Já nevím,“ zarazil se John. „Nejspíš jsem ještě žádnou ani neviděl.“
„Odpusťte, zapomněl jsem, že jste ryze městský člověk. >Tohle< je kosa.“ John se velmi výmluvně zapotácel. „To nic. Držíte ji jako koště, to by stejně nešlo. Boty, vysoké, výška podpatku dle výběru, černá kůže.“ Šero se zatvářil spokojeně. „Toť k základnímu vybavení.“
„Vážně?“ oddychl si John s úlevou a opatrně pustil kosu.
„Můžeme začít,“ prohlásil Šero slavnostně.
„Cože? Už?“ vyhrkl John překvapeně.
„Smrt nikdy nespí. Nicméně náhradní bydlení si můžete vybrat později,“ dodal Šero milosrdně.
***
Venku mezitím zešedla obloha a nad New Yorkem zahájily sněhové vločky první tanec.

Stáli na předměstí v jedné z těch čtvrtí, kam někdo navlas stejné domky naskládal vedle sebe jako vejce do kartonových plat. Johnovi to připadalo povědomé a přece vzdálené, všechno se mu zdálo tak trochu neskutečné.
„Co tady?“ rozhlížel se v přesvědčení, že někde spatří na silnici se svíjejícího člověka.
„Jen chvíli počkejte,“ odpověděl Šero.
John čekal. Mezitím si všímal podrobností, jako například u kolika dveří stojí prázdná sklenice od mléka nebo jaké odřeniny utrpěl skateboard vyčuhující z nedalekého záhonku růží. Kolem vládlo podivné mrtvo (John se musel vlastní úvaze kysele pousmát), jen poblíž si hrály dvě děti. Když proběhly těsně kolem Johna, napadlo ho, jestli si ho prostě nevšímají nebo ho vůbec nevidí…
„Pane Zenithe!“ vyštěkl náhle Šero.
John se bleskově otočil na podpatku. Neslyšné bzučení motoru nějakého nepochybně drahého auta se změnilo v ječivý zvuk brzdy. Pak se ozval náraz. John stihl jen dopad dětského tělíčka o kus dál. Ale neměl čas, aby ho zamrazilo nebo aby alespoň začal panikařit – Šero ho ihned poučil, že má k mrtvému dojít a podat mu pomocnou ruku. Johnovi přišel nechutný jak výraz „pomocná ruka“, tak Šerův chladný tón. Ale udělal, co mu Šero řekl.
Když k němu natáhl ruku, dítě se zvedlo, jako kdyby se mu právě nic nestalo, a oprášilo si z kalhot špínu. „Díky,“ řeklo pak nezávazně směrem k Johnovi a zazubilo se na něj. John jen žasl. Dítě doběhlo ke svému překvapením ztuhlému kamarádovi a mávalo mu rukou před nosem. „Tak co je, Danny? Jdeme zas hrát?“ Danny ho zřejmě neviděl. Ještě chvíli stál s doširoka rozevřenýma očima, s malou krvavou skvrnkou na botě, a po chvíli se s pláčem rozběhl domů. Děcko se zatvářilo poněkud zklamaně a obrátilo se zpátky k Johnovi. „Co s ním je?“
John pokrčil rameny. „To bych taky rád věděl. Šero?“
„Šok,“ odpověděl Šero jednoduše a rozcuchal dítěti vlasy. John věděl, že tohle děti nenávidí, pokud jim z toho něco nekápne, takže dál raději předstíral, že dítě je mu na obtíž.
„Už budeme muset jít,“ prohlásil.
Dítě se na něj podívalo vážnýma očima. „Ještě jednou díky!“ zakřičelo pak, když už John se Šerem začali mizet. Nebo možná mizelo samo, to z Johnova pohledu na věc. V každém případě už nestáli jen na předměstí, ale na pomezí příjezdové cesty a neskutečna.
„On mi děkuje, že umřel,“ mumlal John, zatímco se mu dítě ztrácelo z dohledu.
„Ale vy jste ho nezabil,“ upozornil ho Šero. „Pouze jste mu pomohl najít cestu na onen svět.“
„To zní ještě hůř,“ zasténal John a nervózně si z pláště oprášil pár smítek. Byli zpátky v šedém prostoru.
„Tohle považujte za úvod,“ ignoroval ho Šero taktně. „Nesete to zatím dobře.“

Sám John se nad sebou podivoval, jak klidně přijímal skutečnost, že právě viděl umírat člověka. A navíc dítě. Předtím neviděl umírat ani vlastní rodiče – oba skonali tiše, v nemocnici a napíchnutí na hadičky. Cestou tím rozmazaným prostorem, kdy se jeho existence těžko odhadnutelnou dobu přesouvala na místo určení, se John zamyslel: zdálo se, že pro práci měl právě ty předpoklady, o nichž Šero mluvil. Necítil tolik lítosti, aby ho ochromila a zabránila mu tak v dalším konání. Od myšlenek na dítě letící vzduchem vstříc tvrdému asfaltu ho totiž jistým způsobem odtahovalo pomyšlení na svůj byt – připadalo mu, že jeho pracovní stůl by mohl být jakýsi záchytný bod. Ano, vrátí se domů, sedne si za ten stůl, oznámí Šerovi, že končí, a všechno bude jako dřív. Tedy skoro… Jill už bude jinde.
John se otřásl a uvědomil si, že návratem do reality by si moc nepomohl. Tenhle sen byl sice děsivý, ale mnohem příjemnější než všechny povinnosti, starosti a výčitky, které ho čekají, až se vzbudí.
A pak si uvědomil, že už se zkoušel probudit a nešlo to – z nějakého nepochopitelného důvodu se tohle skutečně dělo. John se hlasitě zasmál, až se po něm Šero ohlédl a tázavě pozvedl obočí; když teď logika ztratila svůj smysl, připadalo Johnovi jen normální a všední, že bude celé dny svědkem srdceryvných či směšných situací – svět se stáhl a John se na všechno díval s nadhledem. Čert vem logiku.

„Takže, kde chcete bydlet?“
„Chci bydlet tam kde dřív,“ odpověděl John bez zaváhání.
„Lidé a jejich vazby,“ zavrtěl Šero hlavou a odmlčel se. „Dobrá. Mohu se na něco zeptat?“
„Vy se chcete ptát mě?“ opáčil John jízlivě.
„Ano. Proč jste to vzal?“
„No… Ztratil jsem přítelkyni, práci a nejspíš i – abych tak řekl – zdravý rozum,“ upřel na něj John oči.
Šero si ztěžka povzdychl. „Asi bych to měl chápat, ale prostě tomu nerozumím. Dobrá – směr New York City. Při tomhle výletu vezmete na věčnost dva další.“

Sluncem zalité trávníky, parno. Jeden z newyorských parčíků. Po vyšlapaných cestičkách se v dohledu procházel zamilovaný pár, proti nim pozvolna běžela - s rotvajlerem na vodítku a sluchátky v uších - asi pětatřicetiletá žena. Asi po dvaceti krocích se náhle skácela k zemi. Dívčí polovička páru zpanikařila, zatímco mladík se vrhl k ležící ženě a obrátil ji na záda. Zakřičel na dívku, ať zavolá doktora. Dívka vytáhla růžový mobil a po minutce hysterického blábolení začala diktovat údaje, na které se jí operátorka s klidem v hlase vyptávala. Rotvajler se posadil vedle své paničky a celou scénu sledoval skoro stejně nezúčastněně, jako neviděná dvojice jen pár kroků od již mrtvé ženy. Ještě to moc nechápal. Proč jeho panička nevstane?

„A prý že běhání upevňuje zdraví,“ rozčilovala se. John pokrčil bezmocně rameny. „Co bude s Brightem?“ zeptala se a pokusila se pohladit svého psa po hlavě, ale ruka jí jen projela srstí, jako by ji ponořila do vody. Bright zavrtěl oháňkou a nastražil uši dopředu – pocítil chvilkovou přítomnost své paničky. „Mohla bych se mu podívat do mozku,“ napadlo ji a vlastnímu nápadu se zachechtala. Johnovi zacukaly koutky úst, zatímco Šero za ním protáčel oči v sloup nad jeho neprofesionálním přístupem. Když ženu přestal zajímat Brightův mozek, narovnala se a zeptala se se stopou zvědavosti v hlase, jestli náhodou pánové nemají tušení, nač vlastně umřela.
Protože John neměl tušení, odpověděl za něj Šero že zřejmě na to nepochybně strašlivé horko. Žena moudře přikyvovala a když zmizela, Šero Johna poučil, že si může důvody pro úmrtí vymýšlet, pokud nebude přímo jasné, že dotyčný se odebral na onen svět proto, že se jeho hlava válela na zemi o dvacet metrů dál. Dotyčnému to nakonec přecejen může být jedno, protože tu informaci už nijak neuplatní. Životní pojistka existuje pro jiné.

Na další místo došli pěšky. Byla to lavička před nádražím. John tam kupodivu zamířil sám, aniž se nechal vést Šerem - nové instinkty se hlásily o příjem do služby.
Na lavičce ležel s pokrčenými koleny bezdomovec, hlavu schovanou ve špinavé zmijovce, zachumlaný v neuvěřitelně stanovitém kabátu s nepřeberným počtem kapes, z nichž vyčuhovala krabička cigaret, v praxi nepoužitelný kapesník a tyčinka německé výroby. John neměl nejmenší chuť pátrat po tom, by se v útrobách kabátu mohlo ještě skrývat, zato mu s naprostou jistotou vytanulo na mysli, že tenhle zmrzlík zpola pokrytý jinovatkou se jmenuje – jmenoval Matthew Badluck.
John kraťoučce zauvažoval nad tím, jak někdy mohou jména předurčit osud člověka. Kolem Matthewa chodili lidé, slepí k oběma poslům smrti, a míjeli mrtvého, aniž se kdo obtěžoval se ho vůbec zeptat. Na cokoliv. Třeba i na cestu k hotelu. Aby zjistili, že neodpovídá, a alespoň zavolali záchranku.
Johna zalila vlna beznaděje. Zadoufal, že tu ten ubožák nebude ležet dlouho, a uvědomil si, že on mohl být jedním z těch nevšímavých kolemjdoucích. Ale nebyl jím a beznaděj se ještě prohloubila, když se o něj těsně otřel stařík ve staromódním klobouku, zavátým slabou vrstvou ledového prachu, a Johnova paměť mu - stejně jako jméno bezdomovce - předhodila čas, kdy onoho staříka navštíví: zanedlouho. Ta naivnější část Johna, která si přála, aby se jí to všechno jen zdálo, způsobila, že mu ztěžkly ruce a píchlo ho u srdce.
„Narovnejte se,“ napomenul ho Šero. „Máte být autorita. Teď máme čas vrátit se k vám do bytu.“
To byla jedna z mála zpráv, které Johna Zenitha ten den doopravdy potěšily.

Johnovi jeho byt připadal jako záchytný bod celého světa. Seděl za svým stolem a cítil se o větší kus skutečnější než v posledních několika minutách. Nebo hodinách? Kolik je vlastně hodin? Johnovy značkové náramkové hodinky už nějakou dobu zatvrzele stály a ručičky se odmítaly byť jen pohnout, i když se je John pokusil nastavit ručně.
Podíval se z okna své pracovny. Rudé slunce se sklánělo nad mrakodrapy a celé panorama se přízračně mihotalo, jak se nad městem vznášely emise. Byl to zvláštní pohled, John ve své pracovně takhle poklidně neseděl posledních pár měsíců, a o to zvláštnější, že právě tady a teď na něj dolehly události, které jeho mozek dosud odmítal. Opravdu zvláštní, ještě před okamžikem se smál celé lidské pošetilosti a nevědomosti.
Byl zmatený. Pokusil se to vyřešit šálkem dobré kávy, ale jak zíral na zapadající kolos, uvědomil si, že v něm probíhá souboj – souboj mezi jeho vzpírajícím se vlastním já a jeho novou stránkou osobnosti, která se domáhala přístupu k vědomí a snažila se odblokovat funkci svědomí a individuality. Potřebovala, aby se John zbavil svých lidských vlastností. Nebo alespoň některých, protože nestála o to, aby Johnovi přeskočilo.