Minipovídka aneb Apocalypto poprvé a naposledy.

Z nebe srší blesky zářící všemi barvami. Narážejí do země a hloubí v ní díry, vítr se zvedá v prudkých poryvech a roznáší nekončící lijavec provazců ledové vody a drobných krup, které bodají do obnažené kůže jako špendlíky. Temné mraky zahalující oblohu podsvěcuje záře blesků, která se neustále mění.
Pod nápory větru se rozpadá město, lidí zmateně pobíhají sem a tam ve snaze se zachránit. Mnoho z nich zasáhnou blesky, některé odnese vítr a jen několika z nich se podaří najít alespoň chvilkové přístřeší. Za hradbami se lámou stromy v sadech a poletují vzduchem jako třísky. Několik sadařů rozdrtil na kaši letící strom, jiného probodla větev. Letící jablko z jedné ze starých jabloní zasvištělo vzduchem a narazilo do hlavy dalšího sadaře. Náraz mu urazil hlavu. Uprostřed lesa nedaleko města se utvořilo tornádo. Ničící smršť plná stromů a lesní zvěře se hnala k osadě s několika dřevoblátěnými domky. Byly vyrvány z kořenů i se svými majiteli.
Jinde se roztrhla země a chrlila oheň. Z ohnivých řek se vynořili netvoři z hlubin. Stovky vojáků, bojovníků i slavných hrdinů se jim postavilo na odpor. Netvoři, chapadlovití, pokroucení někteří s bizarním počtem končetin, či drápů, tesáků či zubů trhali odvážlivce na kusy, pálili je v plamenech a vrhali do jam plných ohně. Z velkého města velkolepé říše zbyli jen trosky, rozervaná těla na kusy a potoky krve v ulicích, pár přeživších buď ječelo bolestí z utržených zranění či blábolilo šílené nesmysly. Netvoři procházeli mezi nimi a raněné požírali za živa, stejně tak i ty ostatní, kteří naříkali a bědovali v podivných neznámých jazycích. Vší tou zkázou se procházel anděl s krvácejícími důlky místo očí a planoucím mečem v ruce. Krvavé slzy mu stékaly po dokonale tvarovaném obličeji a on se usmíval.
Zvířata vyrazila z lesů a začala napadat lidi. Vlci, medvědi, rysové a další šelmy se vrhali na vesničany, kupce a dokonce se shromaždovala i za hradbami měst. Mnohá zvířata se změnila, medvědi byli větší s rudě zářící srstí. Vlci byli černí jako uhel s očima planoucíma jako dva uhlíky. I jeleni měli paroží ostré a trhali jimi lidi na kusy stejně jako vlci tesáky. Ptáci od nejmenších sýkorek a vrabčáků po velké dravce nebo sovy podnikaly nálety na města. Lidem klovali oči, sápali kůži, vrhali se na ně v celých hejnech a otrhávali z nich maso za živa. Lidé v panice utíkali z měst kde se stali snadnou kořistí medvědů, kteří je trhali na kusy jako by lidé byli jen z papíru. Les se zbarvil krví a zahalilo ho nekonečné tichu rušené jen funěním jak zvířata začala pojídat lidi.
Ve velkých ocelených městech kypících životem se začal šířit mor. Lidé umírali ve svých domech, na ulicích i v autech. Mor se šířil rychle a ještě rychleji zabíjel. Město se během několika okamžiků měnilo v pláň rychle se rozkládajících mrtvol. Vzduch páchl rozkladem, smrtí a nemocí. Mor napadal dokonce i kov, sklo a plast, domy se hroutili podivně zčernalé, jejich materiál se změnil na podivný černý sliz. Šířil se i do ostatní krajiny kde nechával povadlou, uvadající trávu, mrtvá zvířata a podivně olejovitou vodu na které se v záři slunce tvořily barevné obrazce. Do tohoto krásného rozkladem poskvrněného dne sestoupil z nebes anděl s černými povadlými křídly, mastnými černými vlasy a rozkládajícím se rouchem. V rukou třímal černou hůl se smaragdem vsazeným do její rukojeti. Zabodl ji do země a ulehl vedle ní k odpočinku.
Země v poušti zachvátily mrazy. Z nebe se sypal sníh a lidé umírali po stovkách. Někteří umrzli až na kost a při doteku se lámali. Všichni do jednoho byli pokryti jinovatkou. Další se třásli u vzácných ohňů.
Smrt si našla i zvířata. Stáda gazel, buvolů, slonů a zeber ležela mrazem udolána na zemi, některá ještě slabě dýchala a od nozder jim stoupala pára. Z pouště plné písku se stala poušť plná sněhu. Stromy se lámali pod jeho vahou. A brzy zmizely i ony pod návaly sněhu. A sníh padal dál.
Déšť se v provazcích snášel k zemi a dopadal naproti větru ohnutého muže který neodbytně kráčel v před. Úlomky stromů i blesky se mu vyhýbali. Kráčel do kopce a kolem uší mu hvízdal vítr. Nad hlavou mu poletovali větve a plody ze vzdálených sadů. Kolem muže prolétla bučící kráva, na muže to však žádný dojem neudělalo, snad to ani nezaregistroval. I vítr jako by okolo něj nakonec polevil a nechal ho narovnat se. Muž nyní vzpřímeně kráčel k rozbořené budově na vrcholku kopce. Mihotavé barvy blesků se mu odráželi ve tváři a leskli se mu v očích. Brzy dorazil ke dveřím zřícené budovy.
Vzal za kliku neposkvrněných dveří otevřel je a vešel dovnitř. Prošel celou místnost až k oltáři s křížem, poklekl a začal se modlit…