Yuka IV - alternativní pokračování

Nová hádanka

Toho večera už nikam nešli a jen se radovali z nově nalezené rodiny, stejně jako z právě nově vytvořené budoucí rodiny. Večer strávili s dobrým vínem, kterého měl Inno s sebou vždy aspoň trochu. Naštěstí si vaky nespletl a vzal vak, který nikoho neuspal, naopak je povzbudil a večer se krásně vydařil. Až do rána si vyprávěli historky ze života. Tedy, vyprávěl hlavně Inno a Reia, protože Yuka byl sám málomluvný a teď měl oči hlavně pro Taini. Možná si myslel, že to není moc vidět, ale oči ho vždy prozradili. Když se na ně Inno tu a tam podíval, vždy se musel začít smát.
Ten smích byl chvílemi slyšet až ven z Reina příbytku a ozvěnou se nesl údolím až ke schodišti u jehož paty seděl muž s dlouhou holí, kápí, lukem a cestovním vakem. Jeho boty byly čisté, ale značně ochozené, stejně jako bylo opotřebované veškeré jeho oblečení. Usmál se a zakroutil hlavou, pořád nedokázal pochopit jak to Yuka starší dělal, že jeho plány takhle perfektně vycházely. Lokren čekal v okolí jen dva měsíce, než viděl ty dva starší bratry, jak se blíží v doprovodu nějaké dívky do údolí, kde se měli setkat se svou sestrou.
To znamenalo, že Yuka našel první i druhý vzkaz, když získal druhý vzkaz, znamená to, že dostal boty. I když ty asi dostala jeho společnice. Lokren byl několik let studentem u Yuky Shiry a mnoho pochytil, ale nikdy nedokázal pochopit, jak Yuka plánuje na dvacet let dopředu. Ale očividně to vyšlo. On tady byl, sourozenci se sešli, všichni ovládají, co mají a Lokren věděl, že tady příběh neskončil, že tady teprve začíná.
Když u Yuky Shiry končil svá studia, dostal od něj na památku tuto hůl. Dodnes si pamatoval, že když ji dostal, povídal mu Yuka starší „Až tato hůl vykvete a rozevře se světu, poznáš svůj osud a dáš se na cestu.“ Dodnes se musel smát, kolik času strávil zaléváním té hole, protože v tom čekal něco zvláštního. Až po letech ho napadlo, že ji možná stačí prozkoumat a rozmontovat a tak se dozvěděl, že by sem měl přijít a co se bude dít.
Ne, dnes večer je rušit nebude. Ať si užijí své první setkání, ale zítra ráno k nim sestoupí a seznámí je s tím, co bude třeba udělat. To k čemu je Yuka Shira potřebuje, co nemohl už udělat sám.
Lokren se uvelebil na svém místě, kde přespával poslední dva měsíce, vyndal si z tlumoku trochu sušeného masa, lehl si do trávy a hleděl na hvězdy. Zítra se uvidí, jak ti tři skutečně patří k sobě, nebo nepatří.

Druhého dne ráno se Taini probudila první. Yuka i Inno spali v naprosto stejné pozici v různých koutech místnosti. „Jsou to skutečně bratři, i když tak na první pohled nevypadají.“ Pomyslela si Taini a začala tiše připravovat snídani. Reia také ještě spala, byl to pro ní dlouhý večer. Vždyť se setkala s bratry, na které tady čekala půl druhého roku.
Po té, co Taini vše připravila, rozhodla se jít ven natrhat trochu čerstvých květin, pro potěšení srdce, duše i oka. Mimo jiné tím chtěla Yukovi ukázat, že už se také něco naučila, protože chtěla vybrat květy, které dodávají sílu a zvedají náladu. V údolí je ale hledala marně a tak se radši po půlhodince marného hledání vracela zpět k Reinu domku.
Když se vrátila, uviděla sedět všechny tři u snídaně a ládovat se jídlem, které jim připravila. Ale kromě nich tam seděl ještě neznámý muž. Měl šedivějící vlasy, hodně vrásek, hlavně kolem očí a plnovous, no mohlo mu být tak kolem padesáti. Vypadal trochu na některého z hlídačů, kteří tráví celý život v lesích a hlídají zvěř, pytláky i hranice. Když přicházela, slyšela i hlas, ač nerozuměla slovům, a ten se zdál vcelku příjemný i když opatrný.
Když vstoupila do dveří, zrovna Inno povídal, „to snad nemyslíte vážně? Nebylo by to trochu moc? To máme věřit tomu, že otec tohle vše naplánoval dvacet let dopředu?“
Ani nemusel odpovídat ten muž. Yuka chvilku přemýšlel, aby řekl, co si stejně všichni mysleli. „Když byl otec schopen dát mi lísteček o Reině existenci do knížky, kterou věděl, že otevře až můj učedník, když Reia sama na to přišla před rokem a půl, co by na tom bylo tak zvláštního, kdyby toho bylo naplánováno více?“
„Ale to je bláznivé!“ Nedal se Inno, „Vy mi tu chcete tvrdit, že otec plánoval, aby naše sestra žila celý život bez nás až do doby, kdy se mu to bude hodit? Že nás tím připravoval na nějaký úkol, který on už nemohl dokončit, protože věděl, že umře?“
Jen mlčení a Yukův a Rein pohled mu byli odpovědí. Taini stále stála ve dveřích a marně se snažila chytit se. Až teď se na ní Yuka podíval, podobným pohledem, jako když se ptal, co vidí v kamíncích, ale řekla jí to Reia.
„Zdá se, že náš otec čekal, až si můj bratr vezme učednici, která je měla přivést za mnou. Údajně jsem měla žít až dosud sama, abych měla jiné životní zkušenosti pro nadcházející věc. Máme se podle jeho přání a dopisu vydat tady s Lokrenem, jak se ten pán jmenuje. Pak nás prý už mohou vést jen slova staré básně.“ a začala recitovat
Až setká se láska, rodina a přátelství
Chvíle tvá je krátká, a ten kdo dobře ví
Půjde cestou trnitou, zahojit srdce hořící
Dívku malou churavou, zastavit pěsti bořící.

Kde stín byl, bude Slunce zář
Jen kdo oběti se odhodláš.

„Láska, rodina a přátelství?“ Zeptala se Taini a Innovi se otevřela pusa údivem.
„Ty a Yuka, mi tři a nevím jak Reia, ale já si tě už stačil oblíbit. Láska, rodina a přátelství.“ Říkal pomalu a všem to docházelo. „On snad bude mít pravdu? To snad abych se napil uspávajícího vína.“ Pokusil se situaci Inno odlehčit, ale vážnost toho všeho na ně doléhala plnou vahou.
Otec to vše nějak připravil, kvůli něčemu důležitému. Kvůli něčemu, co nemohl udělat sám, protože do té doby už neměl žít. Ale proč jim nenechal instrukce? Mohli by se připravovat už léta. Takhle nemohli zvládnout snad nic. Právě se sešli a mají podniknout... Co vlastně mají podniknout? Ani Lokren to nevěděl. Měl jim to jen říct, sdělit jim báseň a informaci, že úkol na ně čeká ve vesnici, kde do té doby žila Reia.
„A co budeš dělat teď, Lokrene?“ Zeptala se Reia.
„Nevím, měl jsem vám jen doručit vzkaz. Asi půjdu domů, čeká tam na mě žena. O vašem úkolu víc nevím a nemyslím, že by Yuka Shira, váš otec něco víc se mnou zamýšlel.“
S těmi slovy se Lokren zvedl, rozloučil se a odešel stejně potichu, jako se objevil.
„Takže?“ Nechala Taini otázku vyset ve vzduchu.
Yuka se na ní podíval, sklopil oči a špičkám svých nohou řekl. „Očividně nás tady otec chtěl všechny čtyři. A právě na tomhle místě. Já i Inno máme dost zkušeností. Ty Reio jsi z nás tří nejmladší, ale zase znáš tento kraj, kde by se ze mě asi léčitel tak snadno nestal.“ Chvilku mlčel, mnul si palce, jako kdyby čekal, až mu jeho nohy odpovědí. „Nevím, co nás čeká, ale myslím, že bude důležité to udělat.“
„Ale tady v okolí, v této vesnici není žádná dívka malá churavá. To mi nedává smysl.“ Pochybovala Reia.
„A víš to tak jistě? Jak dlouho jsi říkala, že jsi nebyla ve vesnici? Jak dlouho že tady žiješ?“ Zeptal se na otázku, na kterou nechtěl znát odpověď Inno.
Taini došla až za Yuku, položila mu ruku na rameno a on jí chytil. „Tak to bychom snad měli vyrazit, ne?“
Nakonec se rozhodli začít připravovat hned, ale nejrůznější maličkosti je zdrželi až do večera, takže se rozhodli vyrazit až dalšího dne brzy ráno, aby k desáté hodině dorazili do vesnice. Večer jen seděli u stolu na čerstvě připravenou pečení a přemýšleli, co je to vlastně může čekat.
Ne, boj to nebude, rozhodně ne boj silou. Pro to nebyl nikdo z nich připraven ani vybaven. Inno uměl uspat, Reia uměla nechat pocítit žár i chlad a Yuka uměl léčit. Taini se začínala učit léčit. Rokovali nad tím celý večer, ale na nic kloudného nepřišli. Pro všechny případy se ještě Yuka s Tainy vydali sesbírat nejrůznější byliny, které by se jim mohli při jejich poslání hodit.
Pravda, nesbírali celou dobu. Noci byly teplé a zrovna této noci zářil jasný ubývající měsíc. Noc byla krásná a louka krásně voněla bylinkami.