Yuka V - alternativní pokračování

Noční můry

Téže noci, kdy se zvláštní čtveřice chystala na cestu do vesnice, ve chvíli, kdy Yuka šeptal Taini do uší slůvka lásky, kdy měsíc svítil na celou zem a zahaloval ji do příjemného stříbrného ticha a klidu, tak této noci se v jednom domku probudila mladá dívka hrůzou ze sna. Polštář hodila po stínu v pokoji, o kterém si o chvilku později nebyla jistá, jestli byl skutečný. Cítila se sama, zranitelná a v koncích. Podobný sen posledních několik měsíců a vždy bojovala marně, nakonec podlehla v každém snu a byla si téměř jistá, že jednoho dne se ze sna neprobudí už ona. Ale kdo by jí tady mohl pomoc? Kdyby to věděli, tak jí ukamenují nebo vyženou z vesnice. Sama žít nemohla, na to byla moc mladá.
Remi už zbytek noci neusnula, neodvažovala se. S prvními paprsky slunce do ní vstoupila nová síla a i jí se noc zdála jen jako noční můra, která přes den nemá šanci. S nejprve hranou veselostí, později se skutečnou, se pustila do mytí, snídání a oblékání, aby se vzápětí vydala z domu za svou každodenní prací. Už se to nějak navyklo, že byla něco jako chůva. Starala se o děti, které už nepotřebovali starost matek, ale které ještě nemohli pomáhat v domácnosti nebo na poli a byli by tak jen ke starosti.
Proč ona sama nepomáhala? Neměla kde, když byla malá, tak jim chalupa vyhořela a s ní uhořeli i její rodiče. Zůstala sama, bez majetku a tak se jí ujal jen jeden místní bohatší muž, kterému se nejprve starala o děti jako jejich starší sestra. Později se začali přidávat další děti z vesnice, až si vypěstovala něco jako živnost.
Učila děti některé základní dovednosti a práce. Hrála si s nimi, učila je základy čtení a počítání a celkově je vychovávala k budoucímu dobru vesnice. Vesničané časem zjistili, že je pro ně zlatý důl. O děti bylo postaráno, navíc se něco užitečného naučili a ta čtrnáctiletá dívka za to nechtěla skoro nic. Jen aby měla na život.
Jak slunce stoupalo po obloze, tak se vzdalovala i její noční můra a Remi si začínala myslet, že zase bude dobře. Přes den jí to nikdy netrápilo, a tak si k večeru bude moc zdřímnout, dokud slunce nezapadne. Nějak tak snad bude moc žít. Miran, kterému vlci skoro ukousli nohu žil také dál a prosperoval.
Těšila se na děti. Jejich smích vždy zaháněl i ty nejhorší noční můry. Den budou jako obvykle začínat tím, že jim přečte pohádku. Na to se těšila snad nejvíc. Ty jejich malé tvářičky, jak jí sledovali, vyseli na každém slově a sledovali příběh, který si každý den vymyslela.
Jelikož byl krásný den, čekala na děti pod velkou švestkou, kde tak ráda sedávala, dokud ještě měla rodiče. Když je matky přivedli, sedla si s nimi do jednoho kroužku a začala vyprávět pomalu pohádku, kterou si připravovala celý včerejší den. Stejně jako dnes si bude vymýšlet pohádku na zítřek.
Začala vypravovat pohádku o dvou dětech, chlapci a děvčeti, kteří jako malí přišli o rodiče a museli se začít starat sami o sebe. Vyprávěla o jejich dobrodružství a zároveň do toho zakomponovala několik informací užitečných pro život. Vyprávěla, jak se pokoušeli sami napodobit dospělé a začali si hospodařit, ale moc se jim to nedařilo, vždy něco popletli. Takové scény se dětem líbili a vesele se smáli. A tak vyprávěla dál a jak se zabrala do svého vyprávění, tak si ani nevšimla že se děti najednou rozbrečeli.
Chvilku musela přemýšlet, než jí došlo, že vyprávěla něco jiného, než co myslela. Najednou si sama s hrůzou uvědomila, že jim vyprávěla, jak se těm dětem přestalo líbit, že se všichni ostatní mají lépe. A proto se jednoho dne rozhodli jít a pomalu vesnici vyvraždit. Až na ní padla zima, když si to vše uvědomila... Jak tohle mohla vyprávět?
Pokusila se děti rychle uklidnit a zaměstnat něčím jiným. Uvědomovala si, co se stalo, ale nedovedla si představit, co bude dál. Očividně to přicházelo už i přes den. Asi bude nejlepší, pokud uteče. Pryč, daleko ode všech, aby nikomu neublížila. Začínala být šílená.
Ani nečekala na další události. Děti se moc nezaběhnou, tady budou v pořádku a v podvečer si je rodiče vyzvednou. Remi okamžitě vyběhla domů, kde měla několik věcí, které si s sebou chtěla vzít. Jen nějakou tu památku na rodiče, nůž, provaz. Netušila, co všechno se jí může hodit.
Vzala si i váček s pár mincemi, které si za léta nastřádala a vyrazila z domu a města. Tedy, chtěla vyrazit. Když udělala první krok ven z domu, ze kterého vycházela, tak se zatměla obloha a jí se zatmělo před očima. Upadla do bezvědomí a začali se na ní dobíjet její noční můry.
Jako už tolikrát stála na náměstí prázdného města rovnou před chrámem. Město bylo opuštěné a jen na střeše chrámu se pohyboval stín, který jí vždy připomínal supa. Věděla, že za chvilku se na ní vrhne a ona se bude muset bránit. Začne jí trhat maso od kostí. Věděla, že je to sen, ale na její vkus byl ten sen poněkud moc reálný.
Ale ne dnes. Zkusí s ním zase bojovat. Od noci byla ještě slabá, ale dnes v noci, když s ním bojovala, tak se skoro dostala do domu vedle chrámu, kde bylo hodně věcí, které mohla použít jako zbraně. Teď se jí to třeba povede.
I když cítila mrazení, které jí drželo na místě, tak se rozeběhla směrem k domu, kde tušila pomoc a spásu. Začala se s podivným tvorem, který se ze střechy chrámu snesl dolů, honit po městečku. Chvílemi vyhrávala a chvílemi se jí zakousl do masa. Cítila bolest a věděla, že v den, kdy ji pozře celou, tak se probudí tělo, ale Remi už to nebude.
A najednou se stalo něco, co se ještě nestalo. Na ulici stál muž v bílém, měl jasně modré oči a podával jí ruku. Podívala se mu do očí a rozhodla se důvěřovat. Podala mu ruku a snové město se začalo rozplývat, ale nerozplynulo se úplně.
Otevřela oči, ale stále trochu viděla ten stín někde v rohu místnosti. Věděla, že je zpět, ale stále viděla kusy toho města, kde se odehrával boj. Kolem ní stály čtyři osoby. Dvě ženy a dva muži, jednoho z nich viděla už ve snu a i zbytek vypadal sympaticky. Sympaticky, ale ustaraně. Dívali se na ní a na muže, kterého viděla ve snu...
Ten se na ní podíval. Pohled měl uklidňující, ale smutný.
„Zkus si trochu odpočinout. Blouzníš, vidíš stíny, které nejsou. Blázníš.“ Řekl Yuka sugestivním a uklidňujícím hlasem. Taini mu při tom držela ruku a dívala se na čtrnáctiletou dívku. Tak proto je sem Yuka Shira prostřednictvím Lokrena poslal.
„Co s ní je?“ Zeptal se Inno.
„Nevím, ale budu o ní něco potřebovat zjistit. Její duch je nemocný. Někdo by řekl, že je blázen. To se obtížně léčí.“ Taini sklopila zrak, když jí došlo, jaká medicína se tady bude muset používat. A i když už Yuka použil jeden z kamínků s bílím plamenem, tak jí to jen pomohlo akutně. Na tohle bude Yuka potřebovat hodně síly.
Reia se na ní podívala a ostatním vypověděla její příběh. Yuka se ptal na některé detaily, které pro něj budou důležité.
„Inno, Reio, můžete u ní zůstat přes noc? Zkuste jí zklidnit, když se něco začne dít. Použijte studenou vodu a spalte tyto byliny. Jejich kouř uklidňuje mysl. My s Taini se půjdeme pořádně připravit.“
Yuka a Taini odešli. Yuka ji poučil o některých bylinách, které musí sehnat a nasbírat. On sám šel vytvořit několik kamínků s bílím plamenem. Tady jeden stačit nebude.
Když šel do domu, kde si pro sebe najali místnost, přemýšlel, co se to stalo. Už věděl, proč sem měli jít a i mu docházelo, proč tady žila Reia a proč on a Inno museli žít jinde. Jinak by se z nich nestalo, co se stalo. Ale nevěděl, jestli na to mají. Pochyboval už když viděl tu dívku upadnout do prachu na prahu jejího domu. Jen přišli do vesnice, bylo jasné proč přicházejí a také mu bylo jasné, že mohli přijít dříve. Možná už i bylo pozdě, dřív by s touhle nemocí bojoval lépe.
Bude si to muset promysle. Innovo víno ji uspí snad na dost dlouho, aby stín neměl nad myslí moc a pak začne léčit pomocí kamínků. Reia mu bude muset pomoc, aby tu a tam dostala teplotní šok a nerozhodla se odejít za smrtí. A Taini mu bude muset asistovat. Skutečně bude potřeba všech čtyřech.