Microteleticon - I. část

"Vážený pane,
nevím, kdo jste a proč jste se rozhodl nás obtěžovat a ztrpčovat nám život. Ujišťuji vás, že máme svých problémů dost a že nehodláme veřejně rozpitvávat naše soukromí. Já i můj syn odmítáme styk s kýmkoli, koho neznáme. Zejména s vámi. Co si vlastně myslíte? Chcete si hrát na Boha? Jestliže jste někdo, komu na Toníkovi opravdu záleží, proč jste neuvedl, odkud ho znáte? Prosím, neposílejte nám už žádné dopisy.

Alena Macková"

Četl si ten dopis stále dokola a nadával si do hlupáků. Co sis sakra myslel, pitomče? Že úplně cizímu člověku pošlou dopisem detaily osobního života?

Jenže já je znám, opakoval si neustále. Alespoň toho chlapce. A záleží mi na něm čím dál víc. Na tom pitomém klukovi v bílém tričku...

Hustě pršelo. Kapky jako kamení dopadaly na jeho hlavu. Listí klouzalo. Prásk! Blesk. Hodně blízko.

Šinul se lesem přikrčený ve stínech stromů a snažil se pohybovat co nejtišeji a nejnenápadněji, ale zárověň tak rychle, jak jen to šlo. Skoro proklel starého pana Vojvodu, který mu do těchhle podmínek dal dlouhý kabát. Šlahouny ostružiní jej na několika místech potrhaly a šedavá látka, z které byl vyroben, a která ještě včera vypadala teple, se nasákla vodou. Místo aby ho tmavý oděv skrýval před očima vojáků, daleko spíš ho prozradí šouravý zvuk, jak svrchník táhl za sebou po zemi.

Bubnování deště jako by na okamžik zmenšilo svou intenzitu. Vystrčil hlavu z křoví na okraji palouku. Špatně viděl, kapky se mu rozplizávaly na brýlých. Tohle nebyl dobrý úsek cesty, tráva byla sice vysoká, ale ne dost. Člověka v ní bylo vidět.

Klekl a po čtyřech se hrabal blátem, klacky a zarostlými šlahouny pořád rovně za nosem. Obcházet překážky nemělo smysl, protože byly všude. Ruce si odřel hned zpočátku, mokré kalhoty ho nepříjemně obepínaly a navíc se pocit chladu začínal měnit v nebezpečné horečnaté teplo.

Na chvíli se zastavil, aby si odpočal. S pocitem paniky prohrabával kapsy. Kleště! Sakra, kde jsou? Oddechl si. Heuréka.

Šoural se dál, zem byla čím dál tím vlhčí. Odporné louže se objevovaly a mizely. Ze suché trávy vypletl zakřivenou větev a ohmatával si s ní cestu. Kdo ví, kam až se cestou zatoulal. Nebylo vidět ani na krok a voda v invazkách šplouchala...

Konečně před sebou spatřil rozmazanou skvrnu, ještě hlubší stín než na palouku. Stromy! Byl by je v tu chvíli objal a zulíbal.

Přitiskl se k drsnému kmeni. Nejraději by si pískal. Ještě malý kus, ale to nejhorší má snad za sebou... Hlavně, že nepotkal psy...

PRÁSK! Rána jako z děla. Spadl. Zakryl si uši, ale příliš pozdě. Stočený do klubíčka ležel v bahně. Dýchej, šeptal si v duchu, musíš dýchat.

Nakonec, když neslyšel žádné výkřiky, pomalu otevřel oči. Zamrkal. Nebylo nic vidět. Zvedl se na lokty a vrhl rychlý pohled za sebe. Na palouku hořela suchá vývrať. Plamínky rychle uhasínaly, ale bílý čoud brzy přivolá pohraničníky.

Zvedl se a byl připraven prchat, nohy se mu sice pletly, ale hrůza za ním byla horší. Pryč!

Udělal pár kroků směrem, kde tušil Země svobody. Štěstí pro každého na stříbrném podnose. Rukou zkusil setřít bláto z tváře, ale spíš si ji ještě víc ušpinil. Další krok. Zastavil se.

"Microteleticon," ozvalo se za jeho zády. Cože? Ale vždyť neviděl světlo žádné baterky. Vojáci? Ale co je to za blbost? Microteleticon...

Skrze clonu deště k němu znovu zazněl slabý hlásek. Ne, tohle nebyl pronásledovatel. Bylo to dítě.

Zmateně zamával ochablými pažemi. Blouzníš, pomyslel si. Jsi blázen. Vydal se za zvukem.

Čím víc se blížil k místu, kde tušil původ hlasu, tím víc mu slzely oči. Takhle zblízka byl kouř hustší, než si původně myslel. I plamínky se vytrvale zmocňovaly vrstev staré trávy. Déšť pomalu ustával.

Ztratil pojem o čase, ale byl si jistý, že cesta zpět na palouk mu trvala mnohem kratší dobu než tam. Blesk uhodil asi do třetiny palouku a právě tam snad bylo to dítě.

Už došel až k souši ležící napříč jezírka temného jako peklo. Bál se dojít až těsně k němu, aby se nepropadl do bahna. Strom byl z jedné strany ožehnutý a pach spáleniny se šířil nocí.

Bezradně si sedl na kmen. Složil hlavu do dlaní gestem bezmoci. Zešílel jsem snad? Proč jsem se vracel, sem, do středu mokřadu? Co jsem myslel, že tady najdu? Žádné dítě tady přece není...

Najednou měl strach jít dál, pokračovat divokým lesem. Nebál se lesa. Bál se lidí - a sám sebe. Rozplakal se a zoufale se za to styděl.

"A? Aa? Microteleticon?" Ne! Už zase blouzním! Tohle je konec! Konec! Ne! Nesmíš k té vodě! Ale hlas tam byl, tentokrát jasnější než předtím. Na druhé straně jezírka.

Šramot! Skutečně VIDĚL jak se tam pohnula tráva. Vykročil tím směrem, příliš neopatrně a hr. Zabořil se až po kotník. Zkusil se odrazit klackem, ale jen ho zlomil. Plácl sebou do hustého kalu.

Bahno měl všude. Ve vlasech, na tváři, cítil ho mezi prsty. Konec. Panika se mu rozlévala v žilách jako jed. Nadechnout! Musí se nadechnout! Dýchat.

Otevřel ústa, jen ústa, oči nechal zavřené. Dovnitř proniklo bahno a skřípalo mu mezi zuby, ale taky vzduch. Uvědomil si, že křičí.

"Microteleticon," zaznělo blízko. Jako by to dítě stálo jen dva kroky od něj. Odvážil se otevřít oči. Na břehu seděl malý chlapec v špinavém bílém oblečení a hloupě se na něj smál. "A?"

Nevěřícně zatajil dech. Tohle byl absurdní sen! Musí to být sen! Vzbuď se! Ještě pořád vězel nad kolena v bahně. Nedokázal pohnout nohama, bláto na něm tuhlo a tvořilo z něj šílenou sochu, nějakého ztraceného golema.

"Větev!" zachrčel. Rozhodil rukama. Chlapec rozšířil oči. "A?" S nechápavým výrazem měřil svůj uvězněný protějšek pohledem.

Ten sotva dýchal. Všechno je to v prdeli. Zjevně je v deliriu. Chlapec mu nehodlá pomoct. Dobře, pomůže si sám. Chňapl po dlouhých stéblech, která spadávala na hladinu. Přitáhl se. Několik jich přetrhl, ale pár centimetrů získal. Jako ledoborec rozbourával bahno a po centimetrech se blížil k chlapcovu debilnímu úsměvu, aby mu mohl dát pořádnou facku.

Vyškrábal se na břeh. Zvedl se na lokty a rozechvělými prsty se dotknul chlapce na rameni. Udělal tam šmouhu.
"Ty jsi skutečný?" hlesl. Měl teď čas si toho kluka pořádně prohlédnout. Hubený, vytáhlý, možná desetiletý. Znova se usmál, a i on se dotkl uprchlíka na rameni.

"Aa? Microteleticon?" Prchající zaváhal. "Tohle není ruština, že ne?" Tu by poznal... Jejich ruštinářka jim sice pořád mlela něco o hospodářských zázracích v sovětském svazu, ale tohle nevypadalo na žádný slovanský jazyk. Že by latina?

Zkusil ještě několik vět, dokonce jednun francouzsky, kterou se pracně naučil od známého. Nic. Chlapec reagoval jen pokrčením ramen a smutným pohledem. "Na, vem si kabát, já mám pod ním ještě svetr..." podal mu šedivé plstěné cosi obalené blátem. Dal mu to na ramena.

"Víš, já budu muset jít," pokračoval. Za lesem zazněl štěkot psů. "Sakra!" zaklel nahlas a rozběhl se pryč. Zpomalil. "Pojď! Pojď se mnou!" Chlapec tam jen stál a díval se na něj. "Microteleticon?"

Pavel Hlas běžel dál. Celý svůj život si vyčítal, že tam toho kluka nechal. Malého, pitomého kluka v bílém tričku uprostřed močálu.