Yuka VI - alternativní pokračování

Stíny a světlo

Druhého dne ráno se Yuka velmi unaven vydal k Remi. Celou noc strávil studiem knih a přípravou bylin i bílých kamínků. Teď šel k Remi odhodlán bojovat za život té dívky, která dávala radost dětem. Věděl, že pokud vyhraje, vyhraje radost. Pokud prohraje, budou celé generace dětí vyrůstat ve strachu. Tenhle boj se neměl vést nijak velký, nikdo o něm nebude psát epické písně a odehrává se v téhle malé vesnici na pokraji ničeho. A přeci může být důležitější než všechny boje s temnými čaroději a pány.
Vstoupil do dveří, kde viděl vyčerpaného Inna a Reiu, kterým téměř zmizel úsměv z tváře. Nemusel se ani ptát, aby viděl, že to byla těžká noc pro všechny. Taini vešla chvilku za Yukou.
Remi ležela na lůžku a těžce oddychovala, byla zpocená a přivázaná v posteli.
„Proč je přivázaná?“ Zeptala se Taini.
Inno byl moc unaven na odpověď, celou noc probděl, zatímco Reia aspoň trochu odpočívala, tak odpověděla ona.
„Nekontrolovala se, chtěla ublížit nám i sobě. Ani studená voda nepomáhala, tak jsme ji přivázali.“ Podívala se na Yuku. „Dokážeš jí pomoc?“
Yuka se dlouho díval na dívku a neodpovídal. Nevěděl. S takhle těžkým případem šílenství se ještě nesetkal. Jistě, šílenství si často člověk přivodil sám a stvořil si ve své mysli démona, který jeho mysl požíral. Ale tady možná přišli pozdě.
„Nevím, opravdu nevím. Tento přívěšek jí třeba pomůže.“ A dal dívce kolem krku přívěšek.
Taini si moc dobře všimla, že přívěšek byl sestaven ze sedmi kamínků s bílím plamínkem a byla na něm snítka dobromyslu. Byliny, která už podle názvu pomáhala v těchto situacích. Ale sedm bílých plamínků. Yuka do toho musel dát velký kus sebe.
„To je všechno, tenhle přívěšek?“ Zeptala se Reia, která Yuku zatím léčit neviděla.
„Ne, není to všechno. Aby jí opravdu pomohli, tak potřebujeme, aby jí Inno uspal hodně hluboko svým vínem. A ty na ní prosím dohlédni, ať moc neprochladne.“ Řekl Yuka a sedl si vedle dívky.
„A teď ať se stane zázrak.“ Pronesla téměř neslyšně Taini, která si sedla za Yuku.
Inno přinesl víno a pomalu ho Remi začal lít do hrdla, aby stačila polykat. Bylo vidět, jak se Remi pomalu uklidňovala a propadala do hlubšího a hlubšího spánku. Inno chtěl už skončit, ale Yuka ho pobídl v pokračování.
„Nalej víc, musí být skoro na hranici kómatu. Musíme ji skoro odříznout od světa. Jinak nevyhrajeme. Udržuj jí tam, dávkuj víno opatrně. Nesmíme tu hranici překročit, ale musíme se jí držet co nejblíže, aby má léčivá síla byla co nejúčinnější.“
Inno se na Yuku podíval s obavou, ale pak jen přikývl a jal se víno dávkovat opatrně dál. Už i on začínal chápat, proč to otec naplánoval tak složitě.
Seděli vedle spící dívky několik hodin a Taini pozorovala, jak jednotlivé plamínky pomalu uhasínají. Bála se o ní i o Yuku, který do toho dal tolik sebe. Nevěděla, kolik mu zůstalo pro něj a věděla, že jí nepomůže. Bílý plamínek ještě vytvořit neuměla.
Čas se vlekl pomalu. Za tu dobu se Taini starala o ostatní. Přinesla nějaké jídlo, pití nebo další víno a byliny. Inno pomalu dávkoval víno a Reia držela Remino tělo při správné teplotě. A Yuka? Yuka napjatě pozoroval poslední dva plamínky, které ještě svítily. Zatím nespozoroval velké zlepšení, ale ještě tu byli dva plamínky k dobru. Víc by tak rychle nebyl schopen připravit. Buď to pomůže, nebo je ztracena.
Taini vstoupila kolem druhé hodiny, právě nesla od rychtáře nějaké pečené kuře, aby se skupina občerstvila. Jen co vstoupila, málem tác upustila, protože viděla, jak právě uhasl šestý plamínek. Poslední zbýval na přívěšku...
Yuka se na ní podíval a pohledem jí naznačil, ať to nedává tak najevo. Ani Inno ani Reia netušili, jak je to vážné a nemělo cenu je zatím zatěžovat. Taini musela souhlasit, ale dalo jí hodně přemáhání všem dát jídlo a tvářit se stejně jako před tím. Pak si sedla za Yuku a pevně ho držela za ruku, jako kdyby se neslyšně modlili. Taini zavřela oči a hlavu měla položenou na Yukově rameni.
Seděli tak ještě chvilku, když se Yuka najednou začal usmívat, až se rozesmál. Taini se na něj podívala, protože nechápala, co se děje. Stejně nechápavé pohledy se objevili i na tvářích Inna a Reiy. U Inna vystřídal nechápavý pohled strach u Reiy úsměv.
„Na něco si přišel, už se jí vede lépe?“ Zeptala se s nadějí v hlase Reia, která Yuku znala zatím tak málo. Innovi naopak došlo, že je něco velmi špatně. Ale nejvíce jasné to bylo Taini, která viděla, jak poslední plamínek začal měnit barvu až zešedl a nebyl to ani tak plamínek jako šedý kouř nebo mlha.
„Rychle Inno, uspi ho vínem, dokud o sobě ještě ví.“ Málem zakřičela Taini, ale nemusela Inna moc pobízet. Inno vytáhl další uspávací víno a Yuka se ho ještě ochotně napil, i když část jeho já se tomu bouřila.
„Usnul.“ Konstatoval krátce Inno.
„Co se stalo?“ Chtěla vědět Reia, která ničemu nerozuměla a byla z toho lehce zmatená.
„Asi bych to mohla vysvětlit.“ Začala Reia pomalu. „Remi je nemocná psychicky, což se léčí nejobtížněji. Do toho přívěšku, konkrétně do kamínků dává Yuka sílu, která léčí. Ale na psychické nemoci tam musí dát trochu sebe. Většinou není třeba kamínků moc, ale podle toho co říkal, tak tady jsme přišli skoro pozdě.“ Odmlčela se, protože měla sucho v krku. Napila se a pak pokračovala.
„Na nemoc té dívky už padlo kamínků šest, když jsem vstoupila. Zůstal poslední, na který Yuka doufal, že se už nedostane. Ale nemoc si začala vyžadovat i ten. Dál jsou to mé dohady, tak moc jsem se ještě nenaučila. Ale myslím, že nemoc se začala šířit. Jak do toho dal Yuka kus sebe, tak se to na ten kousek přeneslo, když se to pokoušelo léčit. A tím se to dostalo i na Yuku. Který tady teď leží a je pravděpodobně tak trochu spojen s tou dívkou.“
Ticho které následovalo se obvykle přirovnává k hrobovému tichu. A do hrobu tady možná nebylo tak daleko.
„A co teď? O léčení tady víš něco jenom ty?“ Podívala se na Taini Reya.
„Nevím jak můžu pomoc. Udělat tenhle druh kamínku ještě neumím.“
„Ale něco udělat musíme, jenom co?“ Zeptal se Inno naléhavě.

Až setká se láska, rodina a přátelství
Chvíle tvá je krátká, a ten kdo dobře ví
Půjde cestou trnitou, zahojit srdce hořící
Dívku malou churavou, zastavit pěsti bořící.

Kde stín byl, bude Slunce zář
Jen kdo oběti se odhodláš.

Odrecitovala Taini báseň, která je sem přivedla. Reia se na ní podívala a zeptala se, jestli tedy musí Yuka zemřít, aby ji zachránil, jestli to je ta oběť.)
Taini chopila přívěšku, aniž pořádně věděla, co dělá. Vzala ho do ruky a poslední kamínek, který spojoval Yuku a Remi podržela v ruce. A v tu chvilku pochopila zbytek básně. Byl o lásce, obětování a trnité cestě... Jak prosté.
Chvilku se soustředila a pak cítila, jak Yukův plamínek začala podporovat. Začala vkládat kouzlo do kouzla, čímž spojila i svoje kouzlo s Yukovým. Svou duši s Yukovou.
„Tak za minutu budu potřebovat, abys mě Reio prudce zahřála a zchladila. Jenom velký šok nás může vytáhnout všechny tři.
Její kamínek měl léčit Yuku, Yukův Remi. Taini viděla stínem boj v podivném městečku, kde Yuka a Remi prchali před supovitým stínem. Ale když se tam objevila, viděla, že Yuka panikaří. Přišla tedy k němu, objala ho, a zašeptala mu do ucha.
„Miluji Tě, jestli zemřeš, přišla jsem sem zemřít s Tebou.“
Yukův pohled se zklidnil, jako kdyby nabyl vnitřní sílu. Jeho plamen začal opět plápolat dost silně na to, aby na celý přízrak zakřičel autoritativně a silně.
„Nechceme Tě tady, odejdi.“ A jeho plamen začal žhnout tak silně, až temnotu začal pálit. Taini cítila, jak to hoří a pálí. A pak mráz. Co to je, co to má být? Až si vzpoměla na své tělo. Ano, tohle je jen přelud. Soustředila se na bolest, chytla Yuku, který chytil Remi.

Po několika dnech se Remi vrátila k dětem, které ji už netrpělivě očekávali. Už dlouho neslyšeli její příběhy a pohádky. Na tu jednu ošklivou už zapomněli. Věděli, že Remi byla nemocná a tak se jí prostě motal jazyk. Dneska se zase usmívala, i když bylo lehce pod mrakem a to byl příslib krásné pohádky. Všem z nich se rozzářili oči.

A ti čtyři? Vrátili se domů a žili šťastně až do smrti. Snad jste nečekali nějaký jiný konec? Nebo to bylo jinak?