Zkáza

"Mám vám něco vyprávět?"
"Ano, ano, vyprávěj nám, jaké to bylo na…jakže si to říkal, že se ta věc jmenovala?"
"Na Zemi?"
"Ano!"
"Dobře, tak se tedy posaďte, bude to dlouhé povídání, ale řeknu vám to…

Kdysi dávno, nejsem si jistý kdy přesně, ale myslím, že to bylo v roce 3504 jsem se narodil. Na planetě, nesoucí název Země, nebo se jí také někdy říkalo modrá planeta, protože byly celé tři čtvrtiny zaplavené oceánem. Ta Země byla naprosto dokonalá pro žití. Měla hory, měla moře, měla mírumilovné nížiny, spoustu zvířat, spoustu jídla, počasí tam bylo příznivé, protože nebyla Slunci ani příliš blízko, ani příliš daleko. My, lidé, jsme tam byli nejvyšší živočišný druh, nebo jsme se za něj aspoň považovali…Považovali jsme se i za vrchol potravního řetězce. Byli jsme příliš pyšní.
Zabíjeli jsme zvířata, samozřejmě, museli jsme něco jíst, ale my jsme je zabíjeli i proto, abychom si mohli udělat z jejich kůže pravé kožichy a přitom jsme už znali způsob, jak vyrobit umělou kožešinu, která svůj účel splňovala stejně dobře a nemuselo by zemřít jediné zvíře.
Jezdili jsme v autech, …"

"Co je to auto?"

"Auta, to byly dopravní prostředky. Měla čtyři kola a motor. A právě v tom motoru byla potíž. Znali jsme způsob, jak jezdit auty tak, aby to neničilo ovzduší a přesto jsme ho nepoužívali, protože byl příliš drahý.
Zakládali jsme skládky v zelených lesích a odpadky se vršily čím dál, tím víc, až z mnohých lesů zbylo jen obrovské hnijící pole špíny. Ale to nám nestačilo. My jsme ty lesy i káceli, protože jsme chtěli zakládat pole, na kterých bychom si mohli pěstovat různé zemědělské plodiny. Ale nejen proto. Potřebovali jsme dřevo - mnohdy k nesmyslným účelům.
A tím jsme nabourali celý ekosystém - zvířata přišla o svůj přirozený prostor k žití a začala umírat stále ve větší míře a my jsme neměli co jíst. A navíc, kyslíku bylo čím dál, tím míň, protože stromy, které kyslík vyráběly, jsme pokáceli.
Najednou měl vzduch tisíckrát větší cenu, než to dřevo, které jsme si tak inteligentně zničili.
Ale nám to nestačilo. Plýtvali jsme s vodou, rozmazleně, protože jsme si mysleli, že její zásoby jsou nevyčerpatelné.

Začaly se dít podivné věci. Lidé se stěhovali do krajin, které byly ještě alespoň trochu nedotčené, jenže ve svém sobectví narušili přirozený koloběh přírody i tam. Odstartovali jsme katastrofu.
Za sklenici vody se platilo nepředstavitelnou cenou a čistý "horský" vzduch bylo už nemožné ucítit.
Odpadky zamořily všechno a modrá planeta už nebyla modrou planetou, protože oceány vyschly a místo nich krajinu zaplnily suché pouště.
Lidé umírali na rakovinu, protože zplodiny z jejich aut zlikvidovali téměř všechen ozon, věc, která je chránila před nelítostným slunečním zářením.

A tehdy jsme se spojily my, my kterým to chování vadilo už od začátku. Byli jsme z celého tehdejšího světa, každý si říkal jinak, někdo Greenpeace, někdo Emo a někdo úplně jinak.
Měli jsme přístup k tehdejšímu největšímu vesmírnému gigantu, který si říkal NASA. Nikdo jiný z těch lidí po celé zemi to nevěděl, už totiž snad ani nepřemýšleli, jen vegetovali, jako prázdné skořápky. Nedostatkem kyslíku byli otupělí a ztratili veškerou svou imaginární "inteligenci".
Věděli jsme, že nemáme čas. Zkonstruovali jsme největší vesmírnou loď, jakou kdy oči člověka spatřily. Ale pořád nebyla dost velká, aby se tam vešli všichni, kdo přežili. Možná jsme se tehdy zachovali malinko nefér, ale jinou možnost jsme neměli.
Ze seznamu budoucích cestujících jsme vyškrtli všechny, kdo se kdy zúčastnil něčeho, co naši Zemi takto zničilo. Vyškrtli jsme všechny, kdo měl podíl na kácení lesů, všechny, kdo zakládal skládky v lesích, všechny, kteří zabíjeli zvířata pro jejich kůži.
Moc lidí nám už potom nezbývalo.

Každý ovšem přispěl svým dílem, sehnali jsme všechen zbývající kyslík, všechno jídlo, moc už ho tedy nebylo, ale nějaké přece jen zbylo. A také jsme naložili do té lodi, kterou jsme pojmenovali "Revival" všechno, co by byť jen nějakým dílem pomohlo nám v ní přežít.
Trvalo nám to ten osudný rok. Rok, během něhož už vymřelo skoro všechno živé. I my jsme už měli namále, ale jen tak tak jsme unikli. Naposledy jsme se rozhlédli po těch prázdných popraskaných pláních bez života, po místech, kudy kdysi tekly obrovské řeky, kde stály hluboké lesy se spoustou života.
Setřeli jsme slzy z našich tváří a nastoupili do Revivalu. Vesmírná technika už byla tak daleko, že nám umožnila odstartovat bez pomoci zvenčí. Těch pár lidí, co ještě přežívalo už bylo v takovém stavu, že by nám stejně nepomohlo.

A tak jsme uprchli a zanechali Zemi jejímu zlému osudu.
Paliva jsme měli dost, abychom doletěli daleko za Sluneční Soustavu, přesto v nás ale hlodal osten strachu. Ovšem říkali jsme si, že už jsme neměli co ztratit. Zvlášť já. Moji rodiče už byli mrtví a sourozence jsem žádné neměl.
Letěli jsme dlouho, moc dlouho a už jsme toužili spatřit opravdové světlo.
Podle našich výpočtů už jsme se blížili ke gravitačnímu poli hvězdy, jež nesla název Proxima Centauri, k hvězdě nám nejbližší.
A opravdu, po pár dnech jsme spatřili první pásmo malých planetek, které svědčilo o větším komplexu vesmírných těles.
Nadešel náš velký okamžik, okamžik, který jsme pojmenovali "druhá a poslední šance."

Přistáli jsme na planetě, jež vypadala skoro tak přívětivě, jako kdysi naše Země.
Byla na ní voda, podivná neznámá stvoření, dokonce se nějaká z nich podobala nám, lidem, a byl na ní dýchatelný vzduch.
Pár nás na objevných cestách zemřelo, ale postupně se nám podařilo zapadnout do zdejšího systému a seznámit se se vším novým.

A teď vám to tu vyprávím a doufám, že tuhle šanci už nezahodíme.
Další už totiž zcela určitě nepřijde.
Chraňte přírodu, nebuďte lehkomyslní, jako jsme kdysi byli my!"
"To bylo uchvacující, dědo Johne!"
"Hlavně to bylo pravdivé. A teď už spát!"