Mezirovinami - díl 1.
Mezirovinami - díl 1.
„Opět sem vystoupil z projekce svých snových vizí a jako vždy, hledím na obraz sebe samého v odrazu velkého zrcadla, zavěšeného u stropu v horizontolní poloze.
I nyní mě provází pocit bezpečí, když spatřím svou tvář. Příznaky nespavosti, jež projevují tmavé kruhy pod očima, se zdají být jen směšnou cenou za ty dlouhé hodiny předčítání a bádání v knihách, o kterých jsem přesvědčen, že mě širokosáhle zasvětí do tajů lidského psyché.“
Audiovizuální záznam: Dr.V.T. set-156-3.10.r.1357
Když Valom Tatubuch zatloukl poslední hřebík do okenního rámu, propásl tak spatřit první známky nového dne a odpoutal svou pozornost od chaotického působení vnějšího světa.
Jeho záměr byl prostuduchý, avšak v oblasti esoterismu velmi účinný. Denní světlo má ve spojení se světem široký význam a do tváří vkládá naděje, pro lepší zítřky, kdy to špatné a tajuplné zůstává ukryto hluboko v nás.
Ovšem tma má též své místo a v oblasti mystiky a transcedntální praxe, je neodlučitelným spojencem. Proto tato opatření slučují chtíč a poznání, jež jdou vytrvale ruku v ruce.
Jakmile poslední lať zakryla okenici, místnost pohltila černočerná tma a i hluk z okolí ubral na intenzitě. Po chvíli se rozjasnila záře v rohu místnosti a malý plamínek dal místu svůj tajemný nádech. Hned na to na sebe upozornil druhý a třetí. Místnost prosvícená petrlejovými lampami ožila v novém světle a pan Valom očistil ze svého svršníku tenkou vrstvu prachu.
TMA
Další rána otřásla okenními tabulemi a svištivý projektil, prorážející si cestu oblakem dýmu, mířil slepě k cíli. Obrovské houfnice, rozmístěné s odstupem několika desítek metrů, střídavě promlouvali svými těžkotonážními střelami, které i přes svou přesnost v odvětví technologického rázu nikdy nedopadly k cíli. Žádná detonace, rozkládající nepřítele na malé kousky. Tento fakt, naplnil všechny přihlížející pocitem hrůzy a jen málo stačilo, přejít do stavu absolutního šílenství.
Když vyrazil první oddíl, vybavený technikou pro dalekonosný frekvenční rozsah, netrvalo dlouho a spojení mezi stanovištěm a mobilní jednotkou se nadobro přerušilo.
Stejně tak skončila i druhá “pátrací“ jednotka, jež za tou první vyrazila hned následovně. Žádná třetí už nebyla. Jen podivná tma, vrhající stín daleko před sebe a to zlověstné ticho.
Mnohočetné skupiny lidí se postupně stahovaly do středu náměstí ve východním bloku a odevzdávali rozhněvaným bohům dary, jimiž by nasytily a uspokojily jejich rozmrzelost.
Obrovský pásový transport přijímal rozličný náklad, se kterým následovně vyjížděl k místu, kde patriarchát zaujímal hlavní roli v různorodých životech obyvatel Kaotu.
Svatině, v podobě obrovské stavby, zasvěcené božské podstatě, vytvářela v lidech všech společenských vrstev smysluplnost a víru pro vyšší cíle. Byla dominantním bodem, kde vše uskutečněné, nabíralo základních rozměrů, nebo naopak propadlo do tratoliště dějin.
Rozložitý portál, jež tvořil středobod této rozmanité stavby, přijímal vše, co by posunulo laťku v možnostech lidské tvořivosti o něco dále. Tentokrát, však vybíral svou krutou daň.
Jaký si muž střední postavy, bez hodnosti a určení, vystoupil na nejvyšší bod římsy a z plných plic zvolal k lidu. „Vyslyšte mě, obyvatelé Kaotu!“ Oči všech přístojících vzhlédly k místu, odkud se hlas ozýval.
„Věřím, že bohové, jež nad námi měly doposud ochrannou ruku, vybrali mě, prostého člověka z lidu, abych …“ Když tu náhle proslov přerušil podivný záblesk z protějšího okna a celá postava se snesla z výšky pátého patra na zem. Po ulici se rozlila červená skvrna.
„Vidíte, vidíte to! To je jen další příznak božího hněvu! Nás všechny stihne boží trest a …“
Druhý záblesk promluvil a ve své tajemnosti umlčel i druhý hlas. Přístojící si otřeli krev ze svých tváří a již nikdo se neodvážil vyjádřit k dané situaci. Řady se dále posouvaly kupředu a odevzdávaly do nákladního prostoru své cennosti, přes které si nakloní své bohy.
Těžký transport se pod vahou nákladu dal do pohybu a zástupy lidí přihlíželi, jak majetek, do kterého každý z nich vložil kus ze své zručnosti, opouští své majitele. Po druhé, vyježděné kolejnici, se již vracel další nákladní stroj.
Rozmanitá technologie, která svým vlivem posloužila pro nezbytnost v oblasti zdravotnictví a průmyslu a též i místech pro pozdější využití na pozici vojenské technologie, se stala součástí chodu běžného života, kdy výběr života a smrti závisel na možnosti jejího zdokonalování a přetváření. A právě i cesta v oblasti medicíny nebyla výjimkou.
“Boží světlo“
Zdravotní komplex praská ve švech a z ulic přijíždějí vozy s dalšími počty zraněných. Všeobecná hysterie si vyžádala oběti a mnohočetná zranění zaměstnala bez obav všechna oddělení lékařské péče.
„Doktor Valom se neprodleně dostaví na oddělení -25-. Opakuji, doktor Valom se …“
„Vezmi to prosím za mě.“ Ihned zareagoval muž v zeleném plášti, který vynášel jeho postavení v chirurgické praxi a vložil do ruky přístojící osoby skalpel zamazaný od krve.
Ozonizační komora vyloučila bakteriální výskyt a po aktivaci modrého světla se přechodová vrata otevřela. Dr. Tatubuch prostoupil hlavními dveřmi chirurgického oddělení, která nesla označení H-12 a v rozrušení z nadcházejících událostí, spěchal k modulu.
Jeho tušení se naplnilo v okamžiku, když spatřil vychystávající list připraveného zařízení pro technoanalýzu jednorázového procesu a div neporazil přístojící dav, jak dokument se skrytým úsměvem přebíral. „Je tedy hotové vše podle plánu?“ Otázal se doktor a očima měřil řádku po řádce. „Vše, až tedy na malý detail.“ Odpověděl vyzáblý muž a podal doktorovi registrační zařízení. „Váš podpis doktore.“ „Jaký malý detail?“ pochybovačně se otázal pan Valom a pohledem se střetnul s mužem, který celému projektu velel. „Až na ten záložní zdroj se samočinnou jednotkou, doktore.“ Valom nevěřícně stál a přelouskával slova toho muže.
„Tento technologický posun, nás s největší pravděpodobností zavede o další krůček dále, doktore, a kdyby nebylo té hrozby, té šířící se tmy, věřím, že by svět uvítal tento výtvor s otevřenou náručí. Ale chaos panující tam venku, je jen odvrácená tvář od všeho, co by nás vyneslo až na vrchol božského triumfu.“ „A … ?“ Otázal se nechápavě Valom. „A proto sem přesvědčen, že výdaje investované do dalších takových projektů, jsou jen ztráta času a možností pro lepší investice.“ „O čem to proboha mluvíte?“ Zaskřípal doktor mezi zuby.
„ Zbraně, pane Tatubuchu. Zbraně a vojenská technologie, jsou naší nadějí pro lepší zítřky a jak je zřejmé, vaše bioschránka nás proti zlu neochrání. Bez urážky. A tak mi přišlo zbytečné, uvolňovat další finanční obnos pro zakomponování “vašeho“ záložního zdroje, který působí jen jako drahá investice na už tak dost nákladném zařízení.“ „A teď ten podpis, doktore.“ Zopakoval hubený mužík a přistrčil blíže elektronický klíč. Doktor sklopil zrak a vložil palec do čtecího zařízení. „Tak to by bylo vše, náš milý doktore a mějte na paměti, že víme o každém vašem kroku.“ Zakončil řeč prošedivělý muž a odvrátil tvář směrem k východu. Po chvíli se místnost vyprázdnila a pan Valom přemítal o náhradních možnostech svého plánu.
„Už je čas!“ Zakřičel kdosi od řídícího můstku a doktor vytržen ze svých myšlenek, kvapně prošel dveřmi s nápisem H-25.
Rozložitý přepravní modul se vznesl nad úroveň země, do výše několika metrů a motor, založený na iontovém pohonu aktivně zachroptěl. Výstupní trysky se zbarvily do modra a celková neutralizace motoru, uvedla stroj do pohybu.
„Ty vibrace jsou normální?“ Otázal se doktor a shlédnul z okénka na směrovou trysku, která se celá pod letovou dráhou chvěla. „Samozřejmě.“ Dostal od pilota uklidňující odpověď. Modul nabral již potřebnou rychlost k přesunu a cílové místo bylo vzdáleno jen necelých dvacet minut letu.
Mezitím, již pozemní jednotky netrpělivě očekávaly vzdušnou podporu a upíraly zrak k zatemňující se obloze, v předtuše brzké odezvy.
Kontrolka na řídícím panelu zablikala, svazek parsků spojil prostorový obraz muže a z holografického projektoru přišel rozkaz. „Ukončete palební sílu. Vektor 2486-12.“
Těžké houfnice umlčely svou melodii a prostorem se rozeznělo ticho. Ozvěna z posledního výstřelu zanikla.
„Podívejte, doktore. Támhle jsou ty upravené Sety-IV!“ Pilot ukázal prstem přes palubní sklo směrem k pěti pohyblivým bodům. Doktor Valom potemněle vyhlédl z okénka a zamyšleně se podrbal na prošedivělé bradce. V jeho očích se zračila předtucha následujících událostí a on už jen doufal, že jeho plán nabere konečné východisko. „No snad to už nějak dopadne, nemyslíte?!“ Otázal se pilot. „Snad.“ Zamyšleně odpověděl doktor a odvrátil svůj pohled. Nákladní modul se mírně stočil k východní rovině a ubral na rychlosti. V dáli se přibližoval kontrolní bod.
Specifický zvuk přilákal pohledy od východu, kde obloha ještě stále panovala svou pestrou paletou barev a symbolizovala místo lidského vzdoru.
„Přejít do pohotovostního režimu. Potvrďte signál, kód 18452.“ Muž u přístrojového panelu zadal číselnou kombinaci a potvrdil přijetí rozkazu. „Konec spojení.“ Postava muže, určená holografickým přenosem zmizela a během chvíle oblohu rozjasnila červená záře. Tři světelné body, každý vycházející ze samostatného zdroje, až na vrcholu propletené v jedno společné, barevné spektrum, určilo letounům výchozí pozici a zároveň upozornilo veškerou pozemní aktivitu na přestup do kritické zóny.
Ten, kdo nebyl vybaven filtračním UVD zařízením, jako tedy většina těch, kteří přihlíželi jevu na obloze z bezpečí svého domova, nebo pozic v neaktivním pásmu válečného konfliktu, jen odvrátil svůj zrak a seznámen s projektem “Boží světlo“, přizpůsobil svou pozici co nejmenšímu vystavení neznámému faktoru.
První z letounů zachytil kontrolní bod a předal pozici i ostatním pilotům. Ty okamžitě přizpůsobily své formace do letové dráhy, které by tak nejvýhodněji pokryly svůj cíl.
Terminál na zemi vyhodnotil zaměření v bezpečném rozsahu a obrovské energetické články, zdroje aktivního působení vnějších světel, přestali za doprovodu silné rezonance plnit svůj účel. Seskupení světel zmizelo.
Ticho prolomil hromový zvuk “nebeských jezdců“, jak se mezi lidmi těmto strojům říkávalo a rázně své perutě stočily k prudkému náletu, vycházejícímu z dráhy své osy.
Poté byly uvolněny první ze seismických náloží, které díky své supravodivosti, způsobené indikací vířivých proudů, stále držely ve vzduchu a které byly pásově rozmístěny v nepřeberném množství do vzdálenosti, kam až oko dohlédlo.
Následovně začalo odpočítávání. Všichni na svých pozicích vzhlíželi k nebi, kde žlutavé světlo vycházející z aktivovaných náloží určovalo svou pozici a které nabíralo na intenzitě, jak se čas neustále zkracoval. Sety-IV se již vracely na základnu, když začalo odpočítávání posledních několika málo vteřin.
Hned na to vše pohltila tma.
Plán byl prostý a díky rozmanitosti technologie, která účelně posloužila k dané obranyschopnosti vůči neznámému faktoru zla, se jevil jako přijatelné, logické řešení.
A to vycházelo z protikladu šířící se tmy.
Po aktivaci upravených náloží, které v základě sloužily jako trhaviny při získávání Zelené rudy, se veškeré světlo z okolí absorbovalo do indukovaných schránek umístěných v zařízení, které pohltily vše v rozsahu několika kilometrů. Následná transformace světelného prvku, zvýšila jeho účinnost a poté druhá komora v zařízení vyhodnotila přetlak částic, kdy světlo opět vyšlo v mnohonásobné intenzitě na povrch.
Ovšem tento jev se neúčelně vymknul kontrole a došlo k nepředvídatelné tragédii.
Kdo byl vystaven přímému záření, prošel intenzitou mnohonásobně větší, než část světla přísluší viditelnému spektru. Jakmile energetická síla povolila ve svém počátečním výboji, který trval několik vteřin, lidé v domnění, že proces je u konce a seismické nálože vykonali své, odložili UVD filtry a pohlédli k nebi. Hned na to je zasáhla druhá vlna záření, odražená od černé clony, což byl nepředvídatelný účinek a přibližně pět tisíc lidí se vystavilo absorpci
nadbytečného gama záření. To vedlo k následnému oslepnutí a popálení pokožky.
Když se světlo ustálilo na příslušnou fotometrickou hodnotu, opět se vyjevila tmavá zeď roztahující se do nepřehledné vzdálenosti a pohlcující vše, s čím přišla do styku.
Lidé ztratili svou víru.
(konec první kapitoly)
I nyní mě provází pocit bezpečí, když spatřím svou tvář. Příznaky nespavosti, jež projevují tmavé kruhy pod očima, se zdají být jen směšnou cenou za ty dlouhé hodiny předčítání a bádání v knihách, o kterých jsem přesvědčen, že mě širokosáhle zasvětí do tajů lidského psyché.“
Audiovizuální záznam: Dr.V.T. set-156-3.10.r.1357
Když Valom Tatubuch zatloukl poslední hřebík do okenního rámu, propásl tak spatřit první známky nového dne a odpoutal svou pozornost od chaotického působení vnějšího světa.
Jeho záměr byl prostuduchý, avšak v oblasti esoterismu velmi účinný. Denní světlo má ve spojení se světem široký význam a do tváří vkládá naděje, pro lepší zítřky, kdy to špatné a tajuplné zůstává ukryto hluboko v nás.
Ovšem tma má též své místo a v oblasti mystiky a transcedntální praxe, je neodlučitelným spojencem. Proto tato opatření slučují chtíč a poznání, jež jdou vytrvale ruku v ruce.
Jakmile poslední lať zakryla okenici, místnost pohltila černočerná tma a i hluk z okolí ubral na intenzitě. Po chvíli se rozjasnila záře v rohu místnosti a malý plamínek dal místu svůj tajemný nádech. Hned na to na sebe upozornil druhý a třetí. Místnost prosvícená petrlejovými lampami ožila v novém světle a pan Valom očistil ze svého svršníku tenkou vrstvu prachu.
TMA
Další rána otřásla okenními tabulemi a svištivý projektil, prorážející si cestu oblakem dýmu, mířil slepě k cíli. Obrovské houfnice, rozmístěné s odstupem několika desítek metrů, střídavě promlouvali svými těžkotonážními střelami, které i přes svou přesnost v odvětví technologického rázu nikdy nedopadly k cíli. Žádná detonace, rozkládající nepřítele na malé kousky. Tento fakt, naplnil všechny přihlížející pocitem hrůzy a jen málo stačilo, přejít do stavu absolutního šílenství.
Když vyrazil první oddíl, vybavený technikou pro dalekonosný frekvenční rozsah, netrvalo dlouho a spojení mezi stanovištěm a mobilní jednotkou se nadobro přerušilo.
Stejně tak skončila i druhá “pátrací“ jednotka, jež za tou první vyrazila hned následovně. Žádná třetí už nebyla. Jen podivná tma, vrhající stín daleko před sebe a to zlověstné ticho.
Mnohočetné skupiny lidí se postupně stahovaly do středu náměstí ve východním bloku a odevzdávali rozhněvaným bohům dary, jimiž by nasytily a uspokojily jejich rozmrzelost.
Obrovský pásový transport přijímal rozličný náklad, se kterým následovně vyjížděl k místu, kde patriarchát zaujímal hlavní roli v různorodých životech obyvatel Kaotu.
Svatině, v podobě obrovské stavby, zasvěcené božské podstatě, vytvářela v lidech všech společenských vrstev smysluplnost a víru pro vyšší cíle. Byla dominantním bodem, kde vše uskutečněné, nabíralo základních rozměrů, nebo naopak propadlo do tratoliště dějin.
Rozložitý portál, jež tvořil středobod této rozmanité stavby, přijímal vše, co by posunulo laťku v možnostech lidské tvořivosti o něco dále. Tentokrát, však vybíral svou krutou daň.
Jaký si muž střední postavy, bez hodnosti a určení, vystoupil na nejvyšší bod římsy a z plných plic zvolal k lidu. „Vyslyšte mě, obyvatelé Kaotu!“ Oči všech přístojících vzhlédly k místu, odkud se hlas ozýval.
„Věřím, že bohové, jež nad námi měly doposud ochrannou ruku, vybrali mě, prostého člověka z lidu, abych …“ Když tu náhle proslov přerušil podivný záblesk z protějšího okna a celá postava se snesla z výšky pátého patra na zem. Po ulici se rozlila červená skvrna.
„Vidíte, vidíte to! To je jen další příznak božího hněvu! Nás všechny stihne boží trest a …“
Druhý záblesk promluvil a ve své tajemnosti umlčel i druhý hlas. Přístojící si otřeli krev ze svých tváří a již nikdo se neodvážil vyjádřit k dané situaci. Řady se dále posouvaly kupředu a odevzdávaly do nákladního prostoru své cennosti, přes které si nakloní své bohy.
Těžký transport se pod vahou nákladu dal do pohybu a zástupy lidí přihlíželi, jak majetek, do kterého každý z nich vložil kus ze své zručnosti, opouští své majitele. Po druhé, vyježděné kolejnici, se již vracel další nákladní stroj.
Rozmanitá technologie, která svým vlivem posloužila pro nezbytnost v oblasti zdravotnictví a průmyslu a též i místech pro pozdější využití na pozici vojenské technologie, se stala součástí chodu běžného života, kdy výběr života a smrti závisel na možnosti jejího zdokonalování a přetváření. A právě i cesta v oblasti medicíny nebyla výjimkou.
“Boží světlo“
Zdravotní komplex praská ve švech a z ulic přijíždějí vozy s dalšími počty zraněných. Všeobecná hysterie si vyžádala oběti a mnohočetná zranění zaměstnala bez obav všechna oddělení lékařské péče.
„Doktor Valom se neprodleně dostaví na oddělení -25-. Opakuji, doktor Valom se …“
„Vezmi to prosím za mě.“ Ihned zareagoval muž v zeleném plášti, který vynášel jeho postavení v chirurgické praxi a vložil do ruky přístojící osoby skalpel zamazaný od krve.
Ozonizační komora vyloučila bakteriální výskyt a po aktivaci modrého světla se přechodová vrata otevřela. Dr. Tatubuch prostoupil hlavními dveřmi chirurgického oddělení, která nesla označení H-12 a v rozrušení z nadcházejících událostí, spěchal k modulu.
Jeho tušení se naplnilo v okamžiku, když spatřil vychystávající list připraveného zařízení pro technoanalýzu jednorázového procesu a div neporazil přístojící dav, jak dokument se skrytým úsměvem přebíral. „Je tedy hotové vše podle plánu?“ Otázal se doktor a očima měřil řádku po řádce. „Vše, až tedy na malý detail.“ Odpověděl vyzáblý muž a podal doktorovi registrační zařízení. „Váš podpis doktore.“ „Jaký malý detail?“ pochybovačně se otázal pan Valom a pohledem se střetnul s mužem, který celému projektu velel. „Až na ten záložní zdroj se samočinnou jednotkou, doktore.“ Valom nevěřícně stál a přelouskával slova toho muže.
„Tento technologický posun, nás s největší pravděpodobností zavede o další krůček dále, doktore, a kdyby nebylo té hrozby, té šířící se tmy, věřím, že by svět uvítal tento výtvor s otevřenou náručí. Ale chaos panující tam venku, je jen odvrácená tvář od všeho, co by nás vyneslo až na vrchol božského triumfu.“ „A … ?“ Otázal se nechápavě Valom. „A proto sem přesvědčen, že výdaje investované do dalších takových projektů, jsou jen ztráta času a možností pro lepší investice.“ „O čem to proboha mluvíte?“ Zaskřípal doktor mezi zuby.
„ Zbraně, pane Tatubuchu. Zbraně a vojenská technologie, jsou naší nadějí pro lepší zítřky a jak je zřejmé, vaše bioschránka nás proti zlu neochrání. Bez urážky. A tak mi přišlo zbytečné, uvolňovat další finanční obnos pro zakomponování “vašeho“ záložního zdroje, který působí jen jako drahá investice na už tak dost nákladném zařízení.“ „A teď ten podpis, doktore.“ Zopakoval hubený mužík a přistrčil blíže elektronický klíč. Doktor sklopil zrak a vložil palec do čtecího zařízení. „Tak to by bylo vše, náš milý doktore a mějte na paměti, že víme o každém vašem kroku.“ Zakončil řeč prošedivělý muž a odvrátil tvář směrem k východu. Po chvíli se místnost vyprázdnila a pan Valom přemítal o náhradních možnostech svého plánu.
„Už je čas!“ Zakřičel kdosi od řídícího můstku a doktor vytržen ze svých myšlenek, kvapně prošel dveřmi s nápisem H-25.
Rozložitý přepravní modul se vznesl nad úroveň země, do výše několika metrů a motor, založený na iontovém pohonu aktivně zachroptěl. Výstupní trysky se zbarvily do modra a celková neutralizace motoru, uvedla stroj do pohybu.
„Ty vibrace jsou normální?“ Otázal se doktor a shlédnul z okénka na směrovou trysku, která se celá pod letovou dráhou chvěla. „Samozřejmě.“ Dostal od pilota uklidňující odpověď. Modul nabral již potřebnou rychlost k přesunu a cílové místo bylo vzdáleno jen necelých dvacet minut letu.
Mezitím, již pozemní jednotky netrpělivě očekávaly vzdušnou podporu a upíraly zrak k zatemňující se obloze, v předtuše brzké odezvy.
Kontrolka na řídícím panelu zablikala, svazek parsků spojil prostorový obraz muže a z holografického projektoru přišel rozkaz. „Ukončete palební sílu. Vektor 2486-12.“
Těžké houfnice umlčely svou melodii a prostorem se rozeznělo ticho. Ozvěna z posledního výstřelu zanikla.
„Podívejte, doktore. Támhle jsou ty upravené Sety-IV!“ Pilot ukázal prstem přes palubní sklo směrem k pěti pohyblivým bodům. Doktor Valom potemněle vyhlédl z okénka a zamyšleně se podrbal na prošedivělé bradce. V jeho očích se zračila předtucha následujících událostí a on už jen doufal, že jeho plán nabere konečné východisko. „No snad to už nějak dopadne, nemyslíte?!“ Otázal se pilot. „Snad.“ Zamyšleně odpověděl doktor a odvrátil svůj pohled. Nákladní modul se mírně stočil k východní rovině a ubral na rychlosti. V dáli se přibližoval kontrolní bod.
Specifický zvuk přilákal pohledy od východu, kde obloha ještě stále panovala svou pestrou paletou barev a symbolizovala místo lidského vzdoru.
„Přejít do pohotovostního režimu. Potvrďte signál, kód 18452.“ Muž u přístrojového panelu zadal číselnou kombinaci a potvrdil přijetí rozkazu. „Konec spojení.“ Postava muže, určená holografickým přenosem zmizela a během chvíle oblohu rozjasnila červená záře. Tři světelné body, každý vycházející ze samostatného zdroje, až na vrcholu propletené v jedno společné, barevné spektrum, určilo letounům výchozí pozici a zároveň upozornilo veškerou pozemní aktivitu na přestup do kritické zóny.
Ten, kdo nebyl vybaven filtračním UVD zařízením, jako tedy většina těch, kteří přihlíželi jevu na obloze z bezpečí svého domova, nebo pozic v neaktivním pásmu válečného konfliktu, jen odvrátil svůj zrak a seznámen s projektem “Boží světlo“, přizpůsobil svou pozici co nejmenšímu vystavení neznámému faktoru.
První z letounů zachytil kontrolní bod a předal pozici i ostatním pilotům. Ty okamžitě přizpůsobily své formace do letové dráhy, které by tak nejvýhodněji pokryly svůj cíl.
Terminál na zemi vyhodnotil zaměření v bezpečném rozsahu a obrovské energetické články, zdroje aktivního působení vnějších světel, přestali za doprovodu silné rezonance plnit svůj účel. Seskupení světel zmizelo.
Ticho prolomil hromový zvuk “nebeských jezdců“, jak se mezi lidmi těmto strojům říkávalo a rázně své perutě stočily k prudkému náletu, vycházejícímu z dráhy své osy.
Poté byly uvolněny první ze seismických náloží, které díky své supravodivosti, způsobené indikací vířivých proudů, stále držely ve vzduchu a které byly pásově rozmístěny v nepřeberném množství do vzdálenosti, kam až oko dohlédlo.
Následovně začalo odpočítávání. Všichni na svých pozicích vzhlíželi k nebi, kde žlutavé světlo vycházející z aktivovaných náloží určovalo svou pozici a které nabíralo na intenzitě, jak se čas neustále zkracoval. Sety-IV se již vracely na základnu, když začalo odpočítávání posledních několika málo vteřin.
Hned na to vše pohltila tma.
Plán byl prostý a díky rozmanitosti technologie, která účelně posloužila k dané obranyschopnosti vůči neznámému faktoru zla, se jevil jako přijatelné, logické řešení.
A to vycházelo z protikladu šířící se tmy.
Po aktivaci upravených náloží, které v základě sloužily jako trhaviny při získávání Zelené rudy, se veškeré světlo z okolí absorbovalo do indukovaných schránek umístěných v zařízení, které pohltily vše v rozsahu několika kilometrů. Následná transformace světelného prvku, zvýšila jeho účinnost a poté druhá komora v zařízení vyhodnotila přetlak částic, kdy světlo opět vyšlo v mnohonásobné intenzitě na povrch.
Ovšem tento jev se neúčelně vymknul kontrole a došlo k nepředvídatelné tragédii.
Kdo byl vystaven přímému záření, prošel intenzitou mnohonásobně větší, než část světla přísluší viditelnému spektru. Jakmile energetická síla povolila ve svém počátečním výboji, který trval několik vteřin, lidé v domnění, že proces je u konce a seismické nálože vykonali své, odložili UVD filtry a pohlédli k nebi. Hned na to je zasáhla druhá vlna záření, odražená od černé clony, což byl nepředvídatelný účinek a přibližně pět tisíc lidí se vystavilo absorpci
nadbytečného gama záření. To vedlo k následnému oslepnutí a popálení pokožky.
Když se světlo ustálilo na příslušnou fotometrickou hodnotu, opět se vyjevila tmavá zeď roztahující se do nepřehledné vzdálenosti a pohlcující vše, s čím přišla do styku.
Lidé ztratili svou víru.
(konec první kapitoly)
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk