Bolest

Vítr dul, jak málo kdy předtím. Jinak posvátné ticho rušily vlny, které se hřmotem narážely do útesu. Mlčenlivá postava stojící na vrcholku vypadala jako vrostlá do krajiny. Dlouhé sytě zelené stébla ostřice skláněly své hřbety k zemi před mocným větrem. Vzedmutý, temně černý plášť bičoval poryvem větru jeho záda.
Vypadalo to, jako by se pro něj čas zastavil a nevnímal okolí. Ponořen do svých těžko čitelných myšlenek upíral svůj zrak daleko za modravý horizont a snad i dále. Jeho výraz byl kamenný a nic neříkající. Hnědé vlasy mu střídavě zakrývaly výhled, divoce se vlnící a plující v prostoru, jako by byly živé.
V koutku oka se utvořila slza, která se bránila v postupu po jeho tváři. Potlačil šimravý pocit na tváři a zamračil se. Slza zkanula a padala do vysoké trávy, unášená a deformovaná větrem. Poté se jeho tvář zkorutila do bolesné grymasy. Vytrhl ze země překrásný meč, jenž byl zabodnutý před ním. Ohnal se a z otočky ťal do neviditelného protivníka. Ušlechtilá ocel zazpívala, když protnula v mohutném seku vzduch. Upustli meč do trávy a klesnul na kolena. Plátové náholenice se zabořily do kypré půdy. Dosedl na paty a rukama si zakryl tvář, vydal dlouhý a strašlivý výkřik. Všechno živé v děsu utíkalo. Poblíž uhodil dunivý hrom a záblesk se obrovský blesk na potemělé oboze. Začalo hustě pršet. Kapky se tříštlili o obličej vztyčený k nebi. Klečící muž už jen chraptěl z vykřičných hlasivek ...