LO I: 2. kapitola Lena

Měla jsem jít do knihovny a přinést našemu učiteli nějaké smyšlené hrdinské eposy, abychom mohly číst. Považovala jsem to samo sebou za nesmírně zbytečnou záležitost, takže jsem si dávala na čas. Procházela jsem se mezi dlouhými regály plnými zaprášených a mnohdy zapomenutých slov a říkala si, že všechna přeci nemůžou být zbytečná. Jestli tolik lidí strávilo čas s brkem v ruce, jestli tolik lidí snášelo inkoust na prstech, určitě to nedělali kvůli několika namyšleným zbytečným holkám, co sedí tam nahoře a tlachají o zbytečnostech.
Snažila jsem se zorientovat. Knihy opravdu měly řád a ty nejzajímavější se nacházely až na konci regálu pokrývajícího celou stěnu. Byly to dějiny naší země a dávná proroctví z doby, kdy snad ještě Eleští znali něco jiného než příležitostný boj s temnými. Strávila jsem nad nimi asi dvě hodiny. Teprve pak mě začali hledat. Ne učitel literatury. Ani žádná z ctihodných Eleských měšťanek. Hledal mě Pavel. Skončil mu výcvik a chtěl mě doprovodit domů. Ale v té chvíli už jsem věděla, co jsem potřebovala.
Pouze v náznacích jsem se dočetla a o lidech, kteří si dokáží podmanit přírodu. Rodí se jednou za pár desetiletí a pokud nežijí silně v souladu s přírodou, někdy si svého daru ani nevšimnou. Jenže já si ho všimla. Stále sílil. Dříve jsem dokázala přírodu jen slyšet. Pak jsem ji dokázala cítit a soucítit s ní. Když jsem dost otevřela mysl, zabolelo mne každé zlomené stéblo trávy. To jsem samozřejmě nedělala často. Poslední dobou jsem dokázala přírodě poručit. Zatím jen lehkému vánku, aby se otočil, ale byla jsem přesvědčena, že jednou donutím vodu, aby tekla do kopce. Jenže copak jsem tohle mohla někomu vykládat? Ťukali by si na čelo… Ale teď už ne… Mám přeci důkazy, že takoví lidé existovali už přede mnou!
Rozhodla jsem se povědět o tom Pavlovi. Usmívala jsem se a nadšeně gestikulovala. On nejdřív mlčel. Pak se posadil vedle mě a nechal si přečíst všechno, co jsem našla.
„Víš, co to znamená, Leno?“
Doufala jsem, že to znamená, že mi konečně dovolí přestat se věnovat takovým hloupostem, jakými jsou etiketa a zpěv, a umožní mi rozvíjet dar, který mi byl dán do vínku. Ale radši jsem zakroutila hlavou.
„Znamená to, že bychom mohli porazit temné! Ukončit staletí válek!“
Tak to mě nenapadlo. „Ale já přece zatím skoro nic neumím! Snad za pár let, píšou tu…“
„Na tom už nezáleží. Pár let sem, pár let tam. Uletí ti jako nic. A pak bude naše země konečně svobodná!“ Pavel byl tou myšlenkou nadmíru zaujatý.
„Svoboda násilím?“ ušklíbla jsem se.
„S temnými to jinak nejde.“
S námi to taky jinak nejde, chtěla jsem říct, ale radši jsem mlčela. Někdy jsem přemýšlela, jestli jsme opravdu my ti dobří. Nejspíš jsme stejně špatní jako ti druzí, jen si o sobě něco nalháváme.
„Leno, já vím, že ti připadá ohromně nespravedlivý náš systém…“
„Myslíš systém chudých a bohatých, ze kterého takřka není úniku? Ano, to je nespravedlivé,“ zamumlala jsem. Už věděl, co si myslím, tak jsem nepokračovala.
„Jsme ve válce. Nemůžeme se rozvíjet. Zastav tu válku a lidé ti budou naslouchat.“
Asi měl pravdu. Zastavím válku a lidé mi budou naslouchat. Ale co jim řeknu? Že by každý z nich měl mít stejné šance? Vždyť to není možné. Lidé nejsou stejní. Rolník nemůže mít stejné šance jako obchodník. Nemůže a ani je mít nebude. A naše město není tak nesolidární. Zemřeli mi oba rodiče a oni se o mě postarali, jak nejlépe uměli.
„Měla bys informovat radní,“ prohlásil Pavel. Hrklo ve mně, úplně jsem zapomněla na jeho přítomnost. Vzal moji útlou ruku do své ohromné tlapy, kde se vždycky dočista ztratila a vedl mne ven knihovnou, po červeném koberci. Míjeli jsme přepychově zařízené pokoje, procházeli zdobenými dveřmi a krásným portálem. Klopýtala jsem za ním kamennými ulicemi a snažila se neztratit knihy, které jsem pevně tiskla pod paží.
Čekali jsme bezmála hodinu. Eleští radní neměli čas. Bylo jich dvanáct. Každý měsíc se střídali na postu nejvyššího radního. Všechny jsem je znala, protože chodili za mým otcem a když zemřel, navštěvovali mě, aby se ujistili, že jsem v pořádku. Najednou jsem si uvědomila, že možná nešlo o solidaritu. Proč by se městští správci starali o obyčejnou holku z pohraničního domku?
Vyskočila jsem a zuřivě rozevřela vrata do radniční místnosti. „Věděli jste to!“ zakřičela jsem zuřivě. Věděli, co umím! Tatínek si určitě všiml, že mluvím se stromy, že slyším šelest jedné trávy o druhou… Neustále jsem o tom štěbetala… Určitě jim to řekl. A co udělali? Poslali mě na výchovu mezi pár tupých nafintěných panen!
Po tomhle si už každý pamatoval mé jméno. Nikdo přede mnou si nedovolil křičet na tucet statných poctivých chlapů.
„Jak jste mohli…“ zalkla jsem se a hodila na stůl všechny ty staré ošoupané svazky.
„Uklidni se, Leno,“ řekl Stefan. Měla jsem ho ráda. Byl to velice spravedlivý člověk. Jeho dobrotivý obličej a jemně čokoládový odstín očí ve mně vzbuzovaly důvěru. „Nechtěli jsme, aby ses tím znepokojovala tak brzy. Konec konců, ještě nejsi dost silná, abys nám mohla pomoci.“
Krev se mi vařila. Určitě jsem kolem sebe vrhala pomyslné blesky. Chtěla jsem se sebrat a odejít.
„A vzhledem k tvé povaze není na škodu přiučit se trochu etiketě. Jednou budeš mít velkou moc. A s mocí je spojena odpovědnost.“
Takže mě chtěli trošku zpražit, než mi oznámí, že jednou dokážu zatopit celý náš ostrovní státeček mořem. „Skvělé.“
Pavel mi položil ruce na ramena a zatvářil se starostlivě. Tohle on dělával. Upíral na mne své světlé mělké oči a čekal, až se uklidním. Jenže já se nechtěla uklidnit. Chtěla jsem běžet do lesa a rozvíjet své schopnosti.
„Zaklínačky jsou požehnáním, pokud slouží správné věci. V opačném případě jsou katastrofou. Popřemýšlej o tom, Leno,“ řekl Stefan a otočil se na ostatní radní.
„Zaklínačky? Myslela jsem, že zaklínači pili jedy a bojovali…“
„Mytologie. Možná to tak kdysi bylo. Dnes říkáme zaklínači lidem, kteří umí to, co ty.“
„Takové slovo v žádné z těch knih nepadlo.“
Stefan se usmál. Kolem rtů mu naskočily mělké vrásky. „Pak jistě najdeš plno knih, kde to slovo padne. Nejsi ráda, že jsme tě naučili číst?“
Ne, chtělo se mi zakřičet. Ale lhala bych.