V tom cos zaklepalo!

V tom cos zaklepalo, jak by se to ve snách zdálo, potichu se poozvalo přede dveřmi jeho hlas! Té noci před mnoha lety pršelo, i já tam byl, pršelo již celý rok. Již celý rok bylo nebe zatažené a plakalo nad šílenstvím bytostí tohoto světa. Této deštivé noci se před branami Bansha Aratamesho objevila temná postava. Mohla býti jak andělem, tak i démonem. Stála a čekala, až ji vrátný otevře. Toho času to nebylo vůbec neobvyklé. Všichni se měli na pozoru!
Neznámý si sundal kápi a prokázal se doklady, jeho jméno jsem neslyšel a vrátný se s ním rozloučil svou obvyklou větou: „ Mějte se na pozoru, ať Vás Tsukuyomi provází.“ Tsukuyomi, bůh měsíce, noci a v této době hlavně úkrytu před zraky jiných. Ano, mnoho lidí se k němu ony časy obracelo s prosbami. Byla mi zima. Pod tím vozem, kde zbylo alespoň trošku suchého místa, jsem seděl již celý den. Díval jsem se na příchozí a odcházející, ale nikdo si mne nevšiml, až On. Díval se mám směrem. Jeho smaragdové oči jsem jasně cítil, i když jsem je neviděl, a potom kývl hlavou. Šel jsem tedy k němu.
„ Máš hlad?“ zeptal se mne. Od té doby jsem byl s ním. Vychoval mne, učil bojovat a také historii těchto krutých časů. Byl to jediný tvor, kterého jsem neviděl se modlit. Věřil jen v sám sebe, jmenoval se Samael. Já jakožto obyčejný člověk jsem se nemohl s archandělem jeho velikosti rovnat. Byl to posel pekla.
Pršelo již čtvrtý rok. Nyní mi bylo šestnáct. Vyrostl jsem a zesílil jak fyzicky, tak psychicky, ale vůbec jsem nebyl připraven nést následky mého neuposlechnutí. Zničilo to vše, co jsem před třemi lety získal. Tehdy řekl: „ Dnes v noci nevycházej z domu!“ A já neposlechl. Přes okna jsem viděl jasnou záři. Musel jsem se podívat. Konečně jsem jej uviděl ve své pravé podobě. Samael byl nádherný anděl, měl dlouhé černé vlasy a nádherných dvanáct křídel. Proti němu stál další krásný anděl oděn celý v bílé a bojovali spolu. Vůbec jsem netušil, co se děje, a tak jsem se skrčil v křoví a sledoval. Druhý anděl mi připadal povědomý. Ano, byl to Uriel, archanděl snů, ten jenž stojí na druhé straně pekelné brány. Chrání naše sny a sny lidí, kteří dávno zapomněli, že ještě nějaké existují. Řekl jsem si: „ On nesmí zemřít!“ Bylo pozdě. Samael se k němu dostal zezadu a utrhl mu jedno čistě bílé křídlo. Uriel zařval bolestí a vrhl se k zemi. Odcházel, ani se neohlédl, aniž by mi uštědřil ránu z milosti. Odcházel a na rtech se rýsoval jeho pekelný úsměv.
Nedokázal jsem mu pomoci. Kolem plno perel, které se proměnily z jeho slz. Usmál se a rozpadl se na miliardy zrovna tak krásných perel. To vše zbylo z našich snů. Začal jsem se bát. Klena se mi roztřásla, musel jsem zmizet. Utéct daleko, i když jsem nevěděl kam.
Byl jsem zase sám. Zahodil meč a začal se učit umění léčby. Chtěl jsem změnit svou bezmocnost, a tak jsem chodil od léčitele k léčiteli a učil jsem se uzdravovat. Od víly k víle a učil jsem se tajemství každé rostliny. Mnoho, mnoho let jsem získával vědomosti, až jsem byl sám se sebou spokojený. Teď již jsem si mohl říkat Léčitel. Potřebovaly vyléčit všechny duše. Nikdo neměl sny, kterými by mohl pohladit svou duši, nebo se schovat pod peřinu a uniknout tak světu a hlavně nepřestávajícímu dešti.
Mé cesty mne zavedly až před brány Bansha Aratamesho. Stejně jako tenkrát toho, jemuž jsem se snažil tak dlouho vyhýbat.
„ Kde všechno začalo, tam také všechno skončí!“ A tak jsem vstoupil. Vstoupil jsem do města, které jsem nepoznával. Města plného chaosu. A aniž bych hledal, našel jsem ho. Stál přímo naproti mě, snad na mne čekal. Opět jsem se začal neovladatelně třást. V jeho očích jsem zahlédl nepatrný záblesk smutku, snad nad mým útěkem od něj, snad nad tím, že jsem se stal takovým zbabělcem. Břichem mi projelo studené ostří jeho černého meče, byl rychlý. Opět nádherný a opět ten jeho pekelný úsměv.
„ Proč jsi ho zabil?“ řekl jsem. „ Lidé v těchto dobách nepotřebují válku, válka se sny přímo „přežírá“, musel jsem.“
„ Samaeli, jsi šťastný, když se usmíváš?“ Zeptal jsem se. „ Úsměv je jen zbroj, kterou odlákáš protivníka od jeho myšlenek na tvou smrt.“ Pošeptal a na tváři mi skanula jeho hřejivá slza. To bylo naposledy co jsem ho viděl.
Prostě zmizel. Když jsem opět otevřel oči stál jsem na planině za městem. Něco ve mne rostlo a dralo se na povrch. Jako u Uriela perly snů, Samaela plameny války u mne se dral na povrch strom života, který vypučel v nádherný květ. Ve dvě nádherná neposkvrněná křídla. Než jsem omdlel, naposledy jsem uslyšel jeho hlas. Řekl: „ Dám ti tvé pravé jméno. Orifiel, archanděl léčitel. Jsi přizván k tomu, abys spolu s námi změnil a ovládal svět.“ Začalo svítat…