LO I: 3. kapitola Šepot

Šla jsem hluboko do lesa. Asi hodinu jsem kráčela mezi vzrostlými listnáči. Vítr si pohrával v korunách s jejich křehkými lístečky. Nebyl prudký, bylo to spíš pohlazení. Nacházela jsem se někde mezi Eleskem a Islaminem. Nebylo to nepřátelské území, spíš neutrální. A měla jsem jistotu, že tu nikoho nepotkám.
Posadila jsem se doprostřed své oblíbené louky a zavřela oči. Vydechla jsem a otevřela svou mysl. Nejprve mne zasáhla vlna tlaku mého vlastního těla, která utiskuje trávu a její kořínky pode mnou. Překonala jsem prvotní nechuť k sobě samé a otevřela se větší vzdálenosti.
Na nedaleký dub se posadil malý ptáček a začal zpívat. Zvláštní je, že jsem nedokázala vnímat to zvíře, jen to, jak působí na okolní přírodu. Cítila jsem jeho nožky na větvičce. A pak se do stromu opřel vítr a ptáček uletěl.
Daleko na severu se klikatil malý potůček. Voda se otírala o kameny. Ano, i takové zdánlivě mrtvé věci jsem dokázala vycítit. Ticho v dáli narušilo hlasité šplouchnutí. Voda i malé kamínky se rozletěly kolem něčí nohy. Zabořila jsem obličej do trávy, abych nevykřikla.
„Lovec, lovec,“ šeptalo všechno živé i zdánlivě neživé kolem.
„Jaký lovec?“ ptala jsem se.
„Temný lovec,“ poučovaly mne vrby. Jejich tón prozrazoval, že už ho dobře znají.
„Tady?“ nechápala jsem. V blízkosti se nenacházela žádná zvěř. Všechna stáda se pásla až na jihu.
„Neloví, neloví,“ opakovaly pořád dokola rozmarné blatouchy. Tyhle květiny mi lezly na nervy. Ohlašovaly pro mne nejhorší období. Na jaře se příroda probouzela, byla ospalá a zmatená a měla na mě špatný vliv.
„Tak ať!“ prskla jsem naštvaně a uzavřela mysl. Pro dnešek mi poklábosení s rozespalou flórou stačilo.