LO I: 4. kapitola Zaklínačka

Ranní lekce slušného chování pokračovaly, ale byly zkráceny na polovinu. Vyvzdorovala jsem si totiž dvě hodiny na vojenském cvičišti pod Pavlovým vedením. Přestože jsem se ke zbrani hnala jako lev, můj dlouholetý přítel byl nemilosrdný. Prohlásil, že nemám žádné svaly a hned první den mě nechal běhat kolem zpocených šermířů. A od té doby posiluji jak divá a z povzdálí pozoruji lučištníky a jezdce a mistry meče.
Jednou jsem Páju obvinila, že se ke mně chová jako k cukrové princezně. Pokrčil rameny a poslal mne ještě jednou oběhnout blok. Radní mu určitě řekli, že s mým výcvikem není třeba pospíchat. A nejspíš není žádoucí, abych se uměla ohánět něčím jiným než peprnými hláškami. A on slepě plnil jakékoliv jejich rozkazy.
„Nesmíš nabýt dojmu, že každého přemůžeš, Leno,“ řekl Stefan. „Jednou bys nás mohla všechny zabít.“ Byl sice upřímný, ale odporoval si. K tomu bych nikdy nikomu z Eleska neublížila. Bylo to moje město. Vyrostla jsem v něm a měla ho ráda. I když mi jeho radní pili krev. I když mi nikdo z nich nerozuměl. Nechápali, že jediné, co chci, je klid a mír. Že už nechci vidět své kamarády vracet se pomlácené ze zbytečných bojů. Že už nechci, aby mé přítelkyně plakaly, že zůstanou dočista samy.
„A co až se někdo pokusí zabít mne?“
„Nikdo tě nezabije, Leno. A když se někdo pokusí, jistě ti tvůj dar pomůže.“
„Takže mne chcete vyprovokovat, abych používala svůj dar na svou obranu?“ chytila jsem se toho. „Tak mě pusťte do nějaké bitvy! Třeba to pomůže.“
Stefan vykulil oči a rázně to odmítl. „Ne, nemůžeme si dovolit tě ztratit.“
Jenže já už byla rozhodnutá.
„K tomu bitvy se nekonají denně.“
To měl pravdu. V posledních letech všechen ten boj nejspíš obě strany dost omrzel. Ale ne natolik, aby uzavřely mír.
Měla jsem jediný cíl: přesvědčit Pavla, aby mě vzal do příštího boje s sebou. Neschopnou se ubránit a křehkou jako proutek. Těžký úkol. Dlouho mě nic nenapadalo. Tak dlouho, že jsem se snížila k obyčejnému otravování a odprošování. Zkusila jsem nátlak, vyhrožování, všechno! Pak jsem přešla k logické diskusi .
„No tak, Pájo, přemýšlej! Kde jinde se naučím používat své schopnosti? Šok je nejlepší metoda!“
„Ne takový šok! Ty nevíš, o čem mluvíš, vůbec nemáš ponětí, co po mě chceš!“ rozčiloval se a snažil se mne odbýt tím, že rozhodně vykročil přes zaprášenou ulici do koželužské ulice.
Klopýtala jsem za ním. „Znáš mě, já se nikoho neleknu!“ dotírala jsem.
Zcela nečekaně se otočil. „To, co jsme dělali, když jsme byli malí, byla jen hra. Boj s temnými není hra!“
„Právě proto!“ chytla jsem se stébla trávy, které mi nevědomky hodil. „Není to hra. Až si to uvědomím, třeba se ve mně něco pohne… Protože zatím mi nejde vůbec nic! Nic, rozumíš! Možná nejsem zaklínačka, třeba je to celé omyl! Už ani ten pitomej vítr se mnou nemluví!“ Mé nadšení se proměnilo v hysterii. Uvědomila jsem si, že říkám pravdu. Došlo mi, jak na mě příroda kašle. Mohu ji cítit, mohu s ní rozmlouvat, ale když ji potřebuji, dá mi vale. Třeba když zabili tátu…
„Takhle nás temných nezbavíš,“ připustil po chvíli Pavel.
„Prosím, pomož mi,“ zašeptala jsem a upřeně hleděla do jeho světlých očí.
Nazdvihl obočí. Na chvíli se ztratilo za světlými rozcuchanými vlasy. „Co přesně po mě chceš, Leno?“
„Chci, abys mě vzal s sebou do příští bitvy. Buď mi to pomůže a já pomůžu vám, nebo…“ Ale vlastně jsem neměla ponětí, co budu dělat, pokud to nevyjde. Nejspíš čekat. Přesně tak, jak to chtěli radní.
„Budeš dělat přesně to, co ti řeknu,“ ujišťoval se.
Horlivě jsem souhlasila. Mám to v kapse!