Příběh o drakovi

Slunce zahalila silueta pána hor. Lidé se zastavovali v práci, aby mohli vzhlédnout k obloze, kde se na pozadí sluneční záře rýsoval obrys obrovského ještěra. Sluneční zář vytvářela okolo plazího těla nádhernou zlatavou svatozář a jeho smaragdové tělo ve světle doslova zářilo. Šaman této vesnice zdvihl ruce k nebesům a vyřkl prastarou formuli k poctě draka. Všichni ji nadšeně opakovali, protože drak byl pro ně symbolem krásy, divokosti a hlavně ochrany, protože hlídal horské průsmyky, kde žil. Občas mu dali něco za jeho dobrotu, aby na ně nezanevřel. Dnes mu odešlou nejmladší dceru šamana, aby se o něj postarala.
Dívka se prchavě usmála, když stoupala po vytesaných schodech ve skále. Byla lehce nadrogovaná bylinami, aby její mysl nekalil strach z neznáma. Lidé se po tom, co zmizela vysoko na skále, radovali a slavili nový rok plný štěstí. Když Alicia vyšla až na samý vrcholek skály, drogy přestaly působit. Ohromeně zírala na obrovské plazí tělo, které před ní stálo lenivě vystaveno posledním paprskům slunce. Drak měl překrásné zelené šupiny, někde přecházející až do smaragdové barvy starých lesů, kde by se podle jejího názoru nádherně ztratil či tam zapadl. S lehce pootevřenými ústy si ho prohlížela od špičky ocasu, přes ohromný a silný trup se svalnatými končetinami, z kterého vybíhal ladný, i když krátký krk, až ke špičce čenichu na krásné hranaté hlavě. Drakovy nozdry se pohnuly, když ucítil pach člověka. Lenivě pootevřel jedno oko a na Alicii se zahleděla překrásná nefritově zelená duhovka s černou zřítelnicí. Když přešel prvotní šok, přišla blíže a dotkla se drakova čumáku, který byl na omak stejně hebký, jako ten koňský, až ji z toho zamrazilo. Kdo jsi? Dotkla se toho prastarého obyvatele země v myšlenkách. Mornak, pán hor, dostalo se jí stručné odpovědi. A ona pochopila, protože drakova mysl se v té chvíli prolnula s tou její.
Viděla neskutečné věci, kdy země byla ještě zemí stovek draků a po člověku nebylo ani památky, všude byly překrásné lesy a stejní draci jako Mornak, zde žili v poklidu a v bezpečí, ve svém přirozeném prostředí. Rozletěla se v jeho vzpomínkách nad moře, kde prožil svůj první a poslední zásnubní let se svou družkou, která těsně po příchodu lidí zahynula. Alicii začaly téci slzy. Drak to zpozoroval a příjemně drsným jazykem jí je olízal a smaragdovou hlavou se o ni zlehka opřel. Nakonec se uvolil ji jako první nechat odejít zpět do své vesnice i s malým darem v podobě jedné jediné smaragdově zelené šupiny, kterou nosila zasazenou v čelence. Alicia byla již navždy tomuto drakovi zaslíbena duší i životem. Byla jeho přítelkyně a on její ochránce, byla jeho ženou i dcerou. Byla tím, po čem překrásně zelený drak s předlouhou a bolestnou minulostí, prahl. Byla jeho soudem. A tak končím příběh o překrásně zeleném drakovi a zemi, která byla pokryta prastarými lesy. Ta země existuje dodnes a je to ostrovní velmoc, s krásným kouskem přírody na svém severním okraji.