Rudovlasá V.

Na Drogé existuje jedna univerzita. Její pověst, , která se šíří známým vesmírem, je do posledního slova pravdivá. Ten, kdo ji absolvuje, může sklízet obdiv a úctu a získá postavení, kterému se specializoval bez jakýchkoliv obtíží. Počet uchazečů o studium sčítá každý rok desítky tisíc, nejen drozanů, ale i odvážlivců z kterýchkoliv koutů vesmíru. V prvním kole řízení (říkejme tomu tak – drogianský název by nikomu nic neřekl) vypadne asi 30 procent zájemců. V druhém kole neobstojí dalších 25 procent ze zbývajících; ve třetím kole, které se právem považuje za nejtěžší – tam se netestují jen a pouze vědomosti, zkušenosti a schopnosti, ale i mravní síla a charakter. Do prvního etoacha (semestru) se dostane necelých 5 procent uchazečů a to pouze drogiané. Dříve se nesměli mimodrogiané ani přihlásit k možnosti studovat na Drogé, nyní mají možnost, ale bohužel (nebo naštěstí?) se žádný z nich nikdy nedostal ani do prvního ročníku. Většina drogianů se o to ani nepokouší, protože jsou natolik sebekritičtí nebo příliš hrdí a bojí se toho, že by neuspěli.
Já tam studovala od svých 13 let, byla jsem jednou z nejmladších studentů a absolvovala jsem během těch devíti let, co jsem tam studovala, hned třikrát. Nelze říci, že jsem studovala specializace po sobě. Ano, tu první – B.T-achté (boj, tanec – a .. no prostě achté) jsem studovala samostatně 4 roky (samotné studium sčítalo pět let). Po třech letech, co jsem studovala B.T-achté jsem začala přemýšlet o něčem ještě lepším, co mi otevře spoustu možností jak prorazit a poznat nové a hlavně obohatit svůj život, který jsem do té doby považovala pouze za uspokojující.
Protože na Oilik-ista-chrachs (Diplomat, národ, lingvistika – doslovně přeloženo) se přijímali studenti, kteří již absolvovali roční přípravkový kurz a zakončili jej závěrečnou zkouškou, která se rovná obhajobě doktorského studia a státnicím ze všech oblastí; musela jsem se na něj přihlásit a po úspěšném složení jsem se ocitla v pátém etoacha – tedy v závěrečné části tance a na začátku čtyřletého studia diplomacie. Už teď jsem byla součástí univerzity, žila jsem tam, domů jezdila jednou za měsíc a můj studijní rozvrh mi zaplňoval čas od svítání do pozdních nočních hodin a i pak jsem nadále studovala a rozšiřovala vědomosti.
Stále mi to nebylo málo a opět jsem se začala připravovat na v pořadí již třetí specializaci a to P.E. P. (politologie, ekonomie, psychologie), ta byla stavěna na všeobecných základech, které jsem získala během prvního ročníku (toto vzdělání získá každý, kdo studuje na univerzitě bez ohledu na druh specializace).
Absolvovala jsem nakonec i po třetí a své kroky jsem směřovala na intergalaktickou diplomacii a možnost zapojení Drogé do galaktické politiky. No trošku to nevyšlo, protože můj milenec – Tyr, zastával trošku opačný názor. Chtěl bojovat proti všem, kteří se procházeli po naší planetě a nebyli drogiany. Byl zapáleným aktivistou, znala jsem ho tři roky a jestli mohu říci, tak jsem ho milovala.
Po dvou letech věrné služby se začala rýsovat moje kariéra a možnost, že z Drogé odjedu jako vyslanec planety. Aledříve než se tak stalo, a že se stalo, sic trochu jinak než jsem plánovala, mi byl přidělen na starosti korunní princ ze soustavy Cana. Byla jsem jeho průvodkyní, osobním strážcem a prakticky i jeho mentorem. Byl stejně starý jako já. Přesto mi na svůj věk připadal, řekněme, nedozrálý.
Na Drogé strávil rok a půl. Jeho úkol byl studovat drogiany a posoudit, zda by bylo možné a především bezpečné zaměstnat drogiana v politice Cana. Samozřejmě byl zde i na převýchovu, na získání určitých znalostí a vědomostí.
Dlouho jsem jej považovala za úkol a mnohdy jsem k němu cítila velmi silné antipatie, ale časem nastala změna. Spřátelili jsme se a možná občas přeskočila jiskra. To byl právě ten okamžik, kdy se moje a Tyrovy cesty rozešly. Nesouhlasil, že ho hájím, starám se o něj a podřizuji mu veškerý volný čas, který v následku mé služby nebyl již žádný. Když nastal čas a korunní princ byl připraven, přihlásili jsme se na vesmírnou akademii. Tedy já to měla rozkazem a bylo nesmírně důležité, aby nás nerozdělili.
Na akademii jsme se dostali oba, ale to už je jiný příběh.
Na studiích drogianské univerzity jsem se též seznámila se Senariem. Přívrženec mého přesvědčení, věrný přítel a nadaný stratég. Kdyby bylo více času, možná by náš vztah nebyl pouze přátelský. Ale oba jsme se shodli, že ačkoliv by nám spolu mohlo být dobře, je lepší mít jednoho dobrého přítele než vztah, který by mohl komplikovat vykonávání práce. Nemluvím o něm jen tak, to on mi zachránil mnohokrát kariéru a o životě ani nemluvě. Před třemi lety to byl on, kdo mě poslal pryč a poradil mi, abych se schovala tam, kde mě ani on nenajde.
Ale trošku předbíhám… tak od začátku.
------
Když jsme se Sidem opustili ulčické panství, tak jsme se vydali k bažinám. Sid se chtěl stavit za nějakým svým přítelem a já, když jsem zjistila kudy naše kroky povedou, chtěla využít té příležitosti a zkontrolovat svoji loď, zda-li ještě funguje a bylo by třeba provést drobnou pravidelnou údržbu.
Se Sidem jsem měla ještě před odjezdem jeden drobný konflikt. Byl zcela rozhodnut, že mě buď na panství zanechá, nebo se naše cesty v nejbližší době rozejdou. Jsem sice zvyklá na život samotáře, ale už jsem sama byla dost dlouho. Tak jsem mu na to řekla, co si o tom myslím. Nebylo to sice jasně diplomatické, ale přeci jen se ve společnosti nepohybuji více než tři roky, takže je pochopitelné, že jsem musela přejít na jiné způsoby komunikace, protože jinak bych na tomto světě velmi brzy pohořela. Řekněme, že jsme se dohodli.
Byl rozhodnutý mi jasně dávat najevo, že opravdu moji společnost nevítá a nemluvil se mnou. Sice občas promluvil, ale to byly jen světlé chvilky. Tak odhadem půl hodiny z celého dne. Asi si myslel, že mi to vadí. Nevadilo, na tento přístup jsem si už dávno zvykla. I když pravda, cestovat několik dní s mužem, který se neusměje, nepromluví a jen se mračí, není příjemné, ale co zbývá. Známe se jen pár týdnů, proto mě zas tolik nermoutilo, že jsme cestovali především beze slov.
Naše cesta tedy byla dlouhá. Velmi dlouhá. Dny plynuly velmi pomalu a naděje na zlepšení byly, řekněme na bodu mrazu, přestože slunce peklo do zad celé dny. Avšak stejně jako mrak, co zastínil slunce, vysvitla pro mě naděje.
„Za dvě hodiny dorazíme do Kalehu, je to tímhle směrem.“ Řekl Sid a ukázal směrem k dalekému lesu. „Můžeš jít kam chceš. Nebudu ti bránit.“
„Dobře, dvě hodiny není až tolik. Můžeme jet?“ usmála jsem se v naději, že se jeho nálada zlepší a konečně pochopí, že se mě nezbaví. Podíval se na mě, jako se díváte na trn v patě, co vám znepříjemňuje život. Určitě chtěl něco říct, ale vzdal to, pokrčil rameny a popohnal koně v před. Po pár minutách jízdy poznamenal: „Chci se tam zdržet na pár dní. A tak si budeš muset najít nějaké místo, kde se ubytuješ.“ Tázavě jsem na něj pohlédla a v důsledku toho pokračoval. „Nemůžu ho nutit, ani žádat, aby vzal pod svou střechu i tebe. Nemá velký dům.“ Pokývala jsem hlavou a ihned jsem odpověděla: „Samozřejmě, to chápu. Nechci se vnucovat, stejně jsem se chtěla porozhlédnout po okolí a trošku načerpat síly. A pak, až budeš chtít vyrazit, můžeme opět pokračovat v cestě.“ Na chvíli jsem se odmlčela a porozhlédla se po rozporuplné krajině. „Chtěla bych poznat tento svět. Jsi dobrým průvodcem, tak bych ráda s tebou cestovala i dál.“
Sidovo čelo protnula starostlivá vráska a s povzdechem mi stručně odpověděl. „Proč bych to měl dělat?“
„No protože jsem i já dobrá společnice na cesty. Dovol mi to dokázat.“ Asi bych si měla procvičit okouzlující úsměv, protože mám pocit, že přestal fungovat. Zamumlal tiché uvidíme a možná na chvíli zapřemýšlel, že na takové cesty kolem světa už je starý a že procestoval více než polovinu života. Ale vážně nevím. Mohu mužům vnutit svoji vůli, ale číst jim myšlenky neumím. Trošku jsem ráda, že i muži mají svá tajemství, ale mnohdy to i oni přehání a zveličují, ale co jim zbývá, když my ženy jsme mnohdy tak malicherné?
Když jsme dorazili do vesničky Kaleh, rozloučila jsem se se Sidem u domu jeho známého a dříve než se shledali jsem vyjela prozkoumat město. Nechtěla jsem namáhat koně více než bylo nutné, takže jsme se prošli chvíli vedle sebe. Kaleh nebyl příliš velký, měl tak padesát domů a jeden nevěstinec. Bohužel to bylo, po bližším přezkoumání, jediné místo, kde se dalo přespat.
Odstrojila jsem koně, vyhřebelcovala a napojila jsem ho. Blížil se večer a poté, co jsem stájníka přesvědčila, že se opravdu chystám v hostinci ubytovat, přestal remcat a ujal se péče mého věrného společníka.
Vzala jsem svůj cestovní vak a vešla do nevěstince. Vnitřek mě nepřekvapil, vypadalo to tam jako v luxusním šantánu, klavír a spoře oděná děvčata samozřejmě nemohla chybět. Chvíli si mě nikdo nevšímal, než jsem došla k baru. Stála za ním mladičká dívenka a vůbec z toho neměla radost. Když jsem ji oslovila, vrhla na mě vyděšený pohled a zeptala se: „Co to bude?“
Usmála jsem se na ni a věděla jsem, že bez pomoci, ta holka bude ztracená. „Krásný dobrý podvečer.“
„Krásný podvečer? Jak pro koho. Tak co si dáte?“ řekla smutně.
„Prozatím bych se chtěla ubytovat. Pronajímáte pokoje, že? Stačí mi postel a stolek s židlí, více nepotřebuji.“
„Fajn, máme tu pár pokojů.. tady máte klíč.“ Podala mi klíček a zarazila se „Máte peníze, že jo? Platí se předem. Minimálně dvě noci.“
To nebyl problém, vysypala jsem jí pár mincí do ruky a řekla že chci si předplatit sedm nocí do předu a zbytek, že si může nechat. Zakoktala, že to je moc a usmála tak, že její zachmuřená unavená tvář zazářila jako jarní slunce. Poslala mě do prvního patra a podala mi džbánek s vodou a vlhký hadr, prý ho budu potřebovat, a že by mi uklidila sama, ale bohužel nemůže. Když jsem našla pokoj nahlédla dovnitř, zjistila jsem, že ten hadr a voda vážně budou potřeba. Trvalo mi asi pět minut, než jsem napravila spoušť, která tam byla. Až pak jsem si vybalila. Převlékla jsem se do zelených šatů s černým korzetem – ty šaty, které jsem dostala od Pely, jsem si trošku přešila a zvolila jsem jako doplněk černý korzet, krásný korzet.
Když jsem se dala trošku do gala, sešla jsem do přízemí a vrátila jsem se k baru. Děvče bylo zoufalejší ještě víc než když jsem ji opouštěla. Zrovna se hádala s nějakým opilcem, že to co chce, namíchat neumí.
„Dobrý den, pane, máte problém?“ zeptala jsem se.
„Táhni děvko, s tebou nikdo nemluví.“ Ohradil se.
Nemám ráda, když mi někdo říká děvko. „Zlatíčko,“ podívala jsem se na dívku a ukázala na dvě lahve s alkoholem. „můžeš mi je podat?“ natáhla jsem se za bar a vzala skleničku. Smíchala jsem alkohol ze dvou lahví a podala to opilci. „Tu máš a dej jí pokoj.“ Chlap to do sebe naklopil a pak nastavil skleničku ještě jednou, znovu jsem jí naplnila, ale tentokrát pod okraj. To už bylo na něj moc, složil se pod bar. Jen jsem ho překročila a usmála se na mladou barmanku.
„Myslím, že potřebuješ trošku pomoct.“ Přikývla a pustila mě na druhou stranu baru a začala s vysvětlováním. „Můj táta tady pracoval jako barman, byl moc dobrý, ale přeci jen.. nikdy nepočítal s tím, že to po něm budu muset převzít já. Zemřel před týdnem a já se musím nějak uživit. A jediná možnost, která mi zbyla, byla ta, že budu buď dělat děvku, nebo to tu po něm vezmu. Bohužel mi to nejde. A většinu času mám problémy. Neumím míchat nápoje a spoustu dalších věcí.“
„To bude dobrý, všechno tě naučím. Já sama jsem začínala od nuly a živila jsem se tímhle tři roky, takže myslím, že ti pomůžu.“
„To budu moc ráda. Já jsem Erika.“ A v tu chvíli jsme se spřátelily. Za večer jsem ji naučila řešit krizové situace a míchat nějaké nápoje.
Druhý den jsem vyjela na objížďku okolí. Věděla jsem velmi dobře kam jedu a proč. Místo, které jsem hledala jsem našla snadno. Z dutiny stromu jsem vytáhla malý černý kámen a čtyřikrát jej otočila v dlani. A přede mnou se objevila malá kosmická loď z lesklé oceli. Po zbytek dne, jsem kontrolovala systémy a hledala veškeré poruchy, které by mi mohly zabránit opustit tuto planetu.
Bylo třeba nabít generátor. Zapnula jsem solární panely lodi a opět aktivovala zabezpečení a vrátila se do Kalehu. Pak jsem se převlékla, najedla a šla pomoci Erice do baru.
***
V nevěstinci jsem strávila následující čtyři dny, párkrát jsem prošla město, nakoupila pár věcí a vrátila se k lodi. Zprvu se zdála v pořádku, ale při pokusu nahodit základní systémy jsem objevila dosti vážný problém. Při mém, poněkud tvrdém, přistání se mi porouchal hlavní motor a jeho porucha měla za následek drastický úbytek energie – netěsnící obvody mě dokázaly vždycky naštvat.
Oprava by zabrala asi dva měsíce se správným nářadím a přístroji, které mi chyběly. Bylo na čase popřemýšlet o tom, zda jsem schopna se někdy odsud dostat.
Když jsem se vracela do hostince, narazila jsem na Sida. Byl svěží a vypadal o dobrých deset let mladší. „Sluší ti to, Rio.“ Usmál se pořádně si mně prohlédl. Měla jsem na sobě ty zelené šaty s černým korzetem a vlasy jsem měla nedbale učesané a sepnuté sponou na týlu. „Děkuji, ty také vypadáš dobře. Kam máš namířeno?“
Naznačil, že tam, kam já. Společně jsme vyrazili do hostince a pak se oba posadili ke stolu. Objednali jsme si dle vlastní chuti – on pálenku a já víno – a Sid mi začal vyprávět o svém příteli. Prý příjemný mladý muž, optimistický a plný nadějí, o které, jak on sám doufá, brzy přijde. „A kde je teď? Už tě má plné zuby, že tě vyhodil?“ usmála jsem se.
„To bys měla radost, co? Musel si něco nutně zařídit, přijede sem asi za hodinu.“ A tak jsme seděli, pili a já ho přesvědčovala, že opravdu chce, abych s ním cestovala a že cestování je to jediné, které mu může vylepšit poklidné stáří.
„Stáří? O čem to jako mluvíš.“
„Nejsi už nejmladší, tak se nečerti. A ty nevypadáš, že plánuješ odpočinek.“
„Nejsem mladík, to už dávno ne, ale starej fakt taky ne. Já v posteli neumřu, na to mám až moc nepřátel.“ Brblal a vypil další sklenku.
„No vidíš. Já jich mám taky dost a celkem lituji, že jsem se schovala a nepostavila se jim. Možná by mě to stálo život, ale to je lepší než žít ve strachu, že mne zabijí ve spánku, jakmile zjistí, kde jsem.“ Na chvíli jsem se odmlčela a promyslela svá další slova. Už teď se Sid chytil na návnadu, pravdivou návnadu. „Příliš dlouho jsem byla v Oáze, příliš dlouho. Ale ten pocit volnosti, nespoutanosti je naprosto úžasný, můžu jít kam chci, kdy chci. Víš, Side, v některých ohledech jsme stejní.“
Sid údivem povytáhl obočí a ušklíbl se. „Vážně? V čem jako?“
„Nevydržíš na jednom místě dlouho, hledáš výzvy a nerad se skrýváš.“ Sid pokýval hlavou a uznal, že se nemýlím. Také naznačil, že společné cesty by nemusely být nutně špatný nápad.
Hodiny utíkaly a utíkaly a já se musela smát tomu, jak v nás mizel alkohol a jak se Sid změnil. Nejen, že uvažoval o společných cestách, ale rovnou začal i plánovat kam se vydáme. Mezitím se již setmělo a já se potřebovala projít po venku. Poprosila jsem Sida jestli by nešel taky. Zaplatili jsme a vydali se z lokálu. Oba jsme se trošku motali, ale společně jsme šli rovně. Na jeho známého jsme zcela zapomněli.
Hned za dveřmi jsem narazila do nějakého muže a následně upadla. „K čertu! Nemůžete dávat pozor?“ Ohradila jsem se ze země a snažila jsem se vstát, ale moc mi to nešlo. „Raději jí pomoz ty, když už jsi ji srazil.“ Řekl úsměvně Sid tomu muži. „Rio, tohle je Sen, můj hostitel.“
Když mi pomohl na nohy, tak mě málem zase srazil, když mi pohlédl do tváře. „Sirio!“ řekl mé jméno s takovým překvapením.
„Senarie!“ pokusila jsem se o úsměv a přesně v tento okamžik jsem absolutně vystřízlivěla. Teď jenom vědět, jestli je Sen stále můj dobrý přítel, nebo ten, kdo mě přišel zabít.