LO I: 6. kapitola Co nedokážeš vysvětlit

Pavel byl naštvaný. Dobře, byl mnohem víc, než naštvaný. Křičel něco v tom smyslu, že jsem nejnezodpovědnější stvoření, které potkal. Dívala jsem se do jeho vodově modravých očí a porovnávala je s doutnajícími uhlíky, jejichž majitel mi zachránil život. Vlastně jsem si z něj nepamatovala nic jiného než jeho obličej a ruce, které mne odtáhly do bezpečí lesa.
„Promiň!“ vymáčkla jsem ze sebe. „Celé to bylo zbytečné,“ měla jsem slzy na krajíčku. „Radní měli pravdu. Nedá se to uspěchat. Jsem neschopná. Konec, tečka!“
Drapl mne za ruku a pomohl mi na koně. Ujížděli jsme pryč směrem k městu. Míjeli jsme louky a lesy, pak pole a hradby. Projeli jsme branou. Zpomalil až v úzkých kamenných uličkách.
„Radní nebudou nadšení,“ zamumlal.
Polekaně jsem se k němu otočila. „Radní? Ty jim chceš říct…“
„Na těch pláních tě vidělo tolik lidí, že by se to stejně dozvěděli. Počítal jsem s tím, ale doufal jsem, že nám pomůžeš.“ Pokrčil rameny a já se cítila hůř než kdy předtím. Vystavila jsem ho nebezpečí. Nejspíš ho potrestají. A k čemu to celé?
Udělalo se mi špatně. Zakuckala jsem se.
„Už za tebe nemůžu mít odpovědnost. Evidentně máš na mne příliš velký vliv. Požádám radní, aby…“
„Abych už neměla vůbec nic!“ Nic než vzpomínku na strach z černých očí, které se mi bůhvíproč neustále vkrádaly do mysli.
Představila jsem si řetězovou reakci, kterou jsem spustila. Pavel už se za mě nezaručí. Mé dvě hodiny na závodišti jsou tedy v tahu. Měla bych je strávit učením. Ale na to nemám trpělivost. Naštvu se a pošlu radní do háje. Budu rozmlouvat se stromy, ale nejspíš zemřu hlady, protože když se odmítnu podřídit vůli města, město ke mně přestane mít závazky.
Takže…
Musím na ty přihlouplé hodiny chodit. A jsem zase na začátku. Já bych do toho kopla!
Táhl mě po schodech do patra radnice. Moc se mi tam nechtělo.
„Nekoukej na mě, jako kdybych tě vedl na popravu, Leno!“ okřikl mě Pavel. Zarděla jsem se. Postrčil mě k mohutným dřevěným dveřím. Strčila jsem do nich, aby se otevřely.
Pavel mne předešel a začal dvanácti moudrým mužům vyprávět o tom, jak nerozvážně se zachoval po tom, co jsem ho přemluvila k té hloupé záležitosti s bitvou. Celou dobu jsem koukala do země.
„Vysvětlíš nám to, Leno?“ zeptal se mě nejstarší radní.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Neuměla jsem to vysvětlit. Nevím, proč jsem si myslela, že to k něčemu bude. Nejspíš jsem vůbec nepřemýšlela. Přemýšlením jsem se nikdy moc nezabývala.
„Uvědomuješ si, že jsi naše jediná naděje?“ pokračoval. „Až půjdeš domů, podívej se kolem sebe. Naše město stagnuje. Když se věnujeme bitvám, nemůžeme se rozvíjet. Všechno chátrá.“
Tak toho jsem si samozřejmě všimla už dávno.
„Měla by ses polepšit. A hlavně nebýt tak impulsivní,“ uzavřel svůj monolog. Znamenalo to: Měla bys brát vážně, co ti říkají tvoji učitelé. Ty věci o pokoře… Přikývla jsem, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde.
Ne! Nechci se polepšit. Chci běžet na druhou stranu!
A pak už to se mou šlo od desíti k pěti.