LO I: 7. kapitola Na co myslíš

Ano, můj život stál za starou bačkoru.
Rozběhla jsem se lesem k jeskyni. Nacházelo se tam teplé jezírko. Potřebovala jsem se vykoupat. Smýt ze sebe ponížení. Dostat ze sebe vztek. Běžela jsem jako o život a ještě za běhu ze sebe svlíkala šaty, odhodila jsem je na kámen, abych se jedním plynulým skokem dostala do vody. Uzavřela se nade mnou a vytvořila tak ochrannou clonu od okolního světa. Lehla jsem si na dno tloukla pěstí do kamenné země. Pak jsem doplavala ke břehu, sedla si tam a brečela jako malá holka, které vzali hračku. Přesně tak jsem se cítila.
Malé nevinné děvčátko, které praštili přes prsty.
Bezmyšlenkovitě jsem na hladinu kreslila kolečka. Voda dnes byla pouze vlažná. Že by se prameny unavily? Zaposlouchala jsem se do nich… Ne, spíš se ochladilo. Jaro je rozmarné.
Postoupila jsem hloub a dívala se do černé vody. Pak mne její černota začala děsit. Připomínala mi clonu očí, která skrývala něco, za co bych chtěla proniknout. A chtěla bych to víc než svoji přírodní moc. Možná víc, než blaho svého města.
Prudce jsem kroutila hlavou. Asi jsem chtěla, aby ode mne takové myšlenky odlétly stejně jako kapičky na mých rozpuštěných oříškových vlasech. Nepomohlo to. Temnota mne děsila. Natáhla jsem se na stěnu. Kdysi jsem tam připevnila pochodeň. Podpálila jsem ji z malé lucerničky, kterou jsou si přinesla s sebou. Bála jsem se, že plamínek zhasl, když jsem sem tak zběsile pádila, ale nezradil mne.
Světlo zaplavilo vysoký kamenný prostor a dodalo mu trochu pomyslného tepla.
Zase jsem si vylezla na břeh a sušila se. Čas plynul a nic s sebou neodnášel. Ani naději, ani beznaděj.