1.část Krvavá daň

Decibely trhaly ušní bubínky, repráky duněly, světla ozařovala parket a oslňovala tváře, sladký, těžký vzduch se plížil mezi svíjejícími se těly, odér alkoholu lákal žíznivce a tak se k baru vydal i on. Položil koženou, motorkářskou bundu na jednu barovou stoličku a na tu vedlejší si sám sedl.
„Jako obvykle.“ Kývl na barmana a v tom momentě před ním stála nízká, široká sklenička se skotskou uvnitř. Párkrát jí zatočil a zlatá tekutina se prosmýkla mezi ledovými ostrůvky a hned nato ji do sebe kopnul na ex.
„Deane!“ zašeptal mu u ucha přesládlý hlas. Dívka se mu opřela u záda, objala ho okolo pasu a bradu si mu položila na rameno. Na zátylku ho šimrala záplava světlých vlasů a on vnímal její vzrušení v hlase i chtivé prsty jak se mu naléhavě plazí po hrudníku.
„Ness!“ usmál se nad její náklonností, vstal, přitáhl si ji za ruku k sobě a odvedl ji na parket. Tam ji nechal aby se kolem něj kroutila a vybízela ho ke hrám. Polibky jí jen oplácel a ona byla znatelně zoufalá z jeho hraného nezájmu. Nechal sebou manévrovat až ke kraji lidské masy a tam se přitlačit ke zdi. Rukama mu zkoumala tělo, svaly a kůži. Přisála se k jeho krku a pažemi si ho k sobě přitáhla za kříže. To už sám pocítil nával vlastního vzrušení začal ji laskat, hladit, třel se o ni vlastním tělem, teď ji on přirazil ke zdi a drtil její roztoužené tělo v náruživém objetí.
Matně vnímal, jak prsty zajel do kapsy u kalhot a našel klíčky od jednoho kumbálu v tomhle podniku. Stálo ho velké přemáhání se od ní odtrhnout a nasměrovat ji ke schodům, vedoucím do zadnějších prostor.
Rozrazil dveře, hodil ji na nízký gauč a zamkl za nimi. Potom zamířil k ní a cestou si stáhnul triko, hodil ho do kouta a přilehl k Ness. Být to stále on, čelo by se mu orosilo potem a přitisknul by se horkým tělem na to její. Jenže jeho tělo se nedokázalo potit, cítil podobné vzrušení z její blízkosti, ale i to přesahovala jiná vášeň. Rty našel na krku místo kde jí pod kůží tepala krev tak prudce, tak lákavě a kde mu vytříbené smysly omamovala kovová vůně. Otřel se o ni jazykem a následně do ní zabořil zvětšené tesáky. Ve chvíli kdy mu první kapka její krve zbloudila na špičku jazyka, jeho tmavě zelené oči ztmavly na odstín temně šedé.
Její tělo se podlomilo, kousnutí jí ochromilo mysl, dlouhé nehty na rukou mu zaryla do kůže na zádech, stehny mu stlačila boky a přitiskla se k němu jak to jen šlo.
Rudá stružka si prodrala stezku do platinových pramenů, na záda až se vpila do sametové, modré látky a přes klíční kost po hebké kůži mezi ňadry.
------
/***/
Uši mi zaléhaly při dosedání mohutného stroje na rampu. Smrtelníci kolem to mohli sotva vnímat stejně. Jenže já jsem nebyla stejně chráněná od hororové reality. Nade mnou nevládla rouška nevědomosti. Téměř až kam moje paměť sahá, znám pravdu a jsem cvičená ty slabochy kolem chránit. Aniž by někdo bral ohled na mě.
Vrátila jsem se myšlenkami na zem, kam právě přistavili i schůdky k boku letadla. Zvedla jsem se ze svého místa a vytáhla z přihrádky svoje jediné zavazadlo. Tmavě zelený vojenský batoh, co by lidé spíš považovaly za vak na spacák. Tlustý pruh jsem si přehodila přes hlavu a vydala jsem se uličkou k dvířkům, hlavně už na vzduch. Seběhla jsem těch pár schodů a nechávala za sebou lidičky omámené čistotou a umělou krásou letiště, několika prosklených domů kolem a hlavně spoustu palem. Neokouzlil mě ani třpyt blízkého azurového moře za jedním z plotů, korálové útesy mne nechávaly chladnou. Přešla jsem přepážkou kolem terminálu a vydala se skrz halu k východu. Sotva jím projdu, svalí se na mě dusivá vlna horka, tak si vyhrnu plátěné kalhoty nad kolena, mikinu sundám a vycpu jí poslední kousíčky volného místa v batožině, než si uvědomím, že sluneční brýle jsou někde na jejím dně. Odšoupnu se tedy na kraj, kdesi za Prosklenými lítačkami a začnu se v batohu hrabat. Když takhle narazím i na ošoupanou kšiltovku, narazím si ji na kebuli a následně ulevím očím tmavými skly brýlí. Sotva se tak stane, výheň slunce zacloní jiný stín.
Přede mnou stál asi třicetiletý muž a dlouhou jizvou na tváři, vedla od levého spodního víčka až k důlku pod pravým uchem. Stejně tak ho hyzdila řada malých jizviček, například dvě souřadné přes kořen nosu, nebo asi centimetrová na horním rtu. Dávala mu tak pokřivený úsměv, s jakým na mě teď pohlížel.
„Riell, vypadáš přesně tak, jako když jsme se prvně viděli.“ Jeho hlas se spíše podobal vrčení, ale jeho hloubka mi připomínala samet. „Asi mi nebudeš věřit, ale.. .“ slabě se ušklíbl, „… vážně rád tě vidím.“
„Máš pravdu, vůbec ti nevěřím!“ uchechtla jsem se.
„Stejně je to tak!“
„Asi budeš jediný, kdo tohle tak bere.“
„Myslíš tím svůj návrat? … řekl bych, že jim to přijde jako… rozumné řešení naší situace.“
„V překladu, všichni mrmlají nad tím, že mě mají znovu vidět, mluvit se mnou, natož spolupracovat, viď? Řeknu ti, že ty ses taky nezměnil, Same, tyhle květnatý řečičky ti nikdy moc nešly.“
Zachechtal se a potom pokýval hlavou. Bez řečí mi vyškubl bágl a už se s ním hnal k jednomu auťáku.
„Nic se nezměnilo.“ Ani jejich podivnej vkus pokaď jde o utajení… a tudíž jsme na nulovým bodě, protože nebýt opatrnosti upírů a vlkodlaků, válka by mezi námi zuřila veřejně. Oni si nemůžou sehnat nějaký solidní autíčko jako kamufláž, ne, to je na ně asi moc složitý!
Přisedla jsem si a zabouchla za sebou těžké dveře.
„Kam to bude, slečno?“ zatrylkoval Sam hlasem, přičemž to spíš zaznělo jako pazvuk co vydávají jeleni při námluvách. Začala jsem se smát, tohle znělo vážně divně, zatím se Sam rozjel po vyprahlé asfaltce s černými kalužemi roztopené vozovky pryč.