2.část - Krvavá daň

Sam otevřel dveře a ztuhnul v pohybu ještě s mým batohem abych mohla projít do domu.
Prošli jsme chodbičkou až k jedněm dveřím, když jsem zaslechla jak mluví.
„Nechápu, proč ji sem znova posílají?!“ Sam pomalu otevřel dveře, protože jsem mu stále stála v cestě, ale jeho výraz každopádně naznačoval, že si ti za dveřmi něco vyslechnou. Když už byla škvíra dost velká aby jsme jí prošli a Sam se chystal na ně vyjet, chytila jsem ho za ruku a jen němě hleděla na zanícenou debatu před sebou. Nikdo si nás nevšímal, což bylo dost nezvyklé u Amandy, jakožto jediné, co měla sluch i ostatní smysly odmala zázračně vyvinuté.
„Nejsme tu od toho to chápat… my máme jen plnit rozkazy, Ell!“ ujal se slova Mark s zlostně hleděl na malou blondýnku, co se za svůj názor prala neskutečně zaníceně.
„A co je mi do nich?! Nikdy nebyla týmovej hráč a nám se bez ní pracovalo líp. Teď se tu bude motat. …“ Ell se do něj znova pustila a Amanda jí jen tiše přikyvovala, dokud si nevšimla nás. Zcepeněle na mě hleděla a zdálo se, že jí rozhovor šel jedním uchem dovnitř a druhým ven.
„Ell! Nevíme.. nemáme ani ponětí, co se s ní celou dobu dělo, kde byla, nic… . Takže její užitečnost probereme později, je to jasné?!“ znovu se mě začal zastávat Mark. Tedy na to, že se baví o mě, by přišel i hluchej, ale… .
„Vážně Ell! Buď zticha! Nikdo tu na tebe není… .“ Vtrhla do debaty vysoká, štíhlá černovláska. Její výraz byl rozpolcený. Uvnitř se prala něčí dívka s mou sestrou. Ell na Emmu rozzuřeně pohlédla s jasným obviněním v očích.
To už byla většina osazenstva zabraná pohledem na mě, až nevěřícným.
„Jasně Emmo!“ přešla k ní a zabodla jí prst do ramene. „Hlavně ty se jí zastávej! Zrovna ty. Nebýt tvoje sestra tak bys ji za to dávno… .“
„DOST!“ zavrčel Sam, tak důrazně, že všichni zmlkli a ani já bych se v tu chvíli neodvažovala rozvázat jazyk. „Ell, zklidni … nebo ještě líp, sklapni!“
„Riell, jsem rád, že jsi se vrátila!“ usmál se na mě Mark, málem jsem vážně uvěřila v jeho srdečnost, jenže to mi padl pohled na Ell a Emmu. Ell na mě hleděla s jasnou nenávistí a moje sestra zaujala neutrální výraz.
Mark několika kroky překonal místnost a objal mě. „Už bylo na čase.“
„Ehm… já…já… .“ Nevěděla jsem co říct, jak se zachovat.
„Vítej.“ Emma mi pokynula hlavou, potom se odvrátila a vytratila se z protějších dveří. Potom se na mě otočil Sam. Všimla jsem si i několika neznámých a zmatených tváří. Pravděpodobně neměli ani potuchy o co se tu hádají.
„Riell, tvůj pokoj je… zabraný, ale něco najdeme. Teprve před pár hodinami jsme se dozvěděli, že přijedeš, takže nebylo moc času, ale… .“
„Podkrovní pokoj je přece volný… .“přerušil ho Mark a propaloval mě pohledem.
„TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNE!“ zaječela Ell.
„Buď tak laskavá a nenič mi smysly!“ zabručela Amanda, ale pohledu na mě se vyhýbala.
„Ell, věř mi, že to myslím naprosto vážně!“
„Nedovolím aby se nasáčkovala do toho pokoje! Je to jasné?!!“ V místnosti doslova zhoustl vzduch a z tváře všech se vytratila jakékoliv pobavení, jen nevěřící pohled.
Markovi hned přešel úsměv, jeho pohled zkameněl a on k ní přešel natolik blízko, že se málem dotýkali nosy. Nebýt toho, že je o jeden a půl hlavy vyšší. „Přestaň mě štvát! Riell dostane ten pokoj a ty budeš držet… klapačku. Řekni proti ní jediné slovo a podám si tě!
Same! Pomoz Riell s věcmi a seznam ji s řádem. Ell! Vezmeš Toma, Kevina a Cida a půjdete na obhlídku. Pořádně dlouhou aby sis konečně zchladila hlavu!“
„Al… .“nadechla se, že bude znova protestovat, ale Mark ji zarazil zasyčením.
„Varuju tě naposled!“
/***/
Vešli jsme do prostorného pokoje. Bílá omítka zářila spolu s několika prostěradly, rozprostřenými přes nábytek, jen tmavé stropní trámy s ní kontrastovali. Byl to jeden z největších pokojů v domě s velkými střešními okny a skvělým výhledem. Několik krabic bylo ještě v prostřed místnosti.
„Same, myslím, že tohle je vážně blbej nápad!Vážně, vážně, vážně!“ začala jsem couvat, že rychle zmizím.
„Neblbni! Pokoj přece nic neznamená!“ chytil mě za zápěstí a táhl až do středu, kde mě shodil na jedno z křesel, přičemž se z něj vzedmula vlna prachu.
„Proč si ho nikdo nevzal? Proč odešla Emma?!“
„Nechtěla tu být, uklidila věci a přestěhovala se do tvého pokoje.“
„Není správný abych tu byla!“
„Podívej, na pokoji přece nesejde… .“
„Necítím se tady dobře! Je to divný… nepatřím sem… .“
„Proč mám pocit, že nemluvíš o téhle ložnici!“
Vyhnula jsem se mu pohledem, když stáhl prostěradlo z jednoho stolku a sedl si na něj, naproti mně.
„Dobře, takže… režim znáš, ne?“
„Nevím, proč jsem tady, nic mi neřekli, ani jak to tu teď chodí… .“
„Tak jako před…tím.“
„Směny od pěti do pěti a předpokládám, že teď velí Mark.“
„Je nejsilnější a má autoritu mezi ostatními.“
„Jo, je mi to jasné.“
Zamrmlala jsem a o překot vstávala, díky čemuž jsem celý křeslo převrátila. Rychle jsem se přesunula k oknu a zahleděla se ven.
„Nechám tě tady, takže.. vybal si a odpočiň!“
Přikývla jsem a zabodla pohled do střechy domu před námi.