3.část - Krvavá daň

Vrátila jsem se do kuchyně k ostatním. Sotva jsem otevřela dveře hovor utichl a všechny pohledy se na mě přesunuly. Emma byla mezi nimi, ale nevydržela to stejně jako před tím. Odešla a já se už taky otáčela, že zmizím.
„Riell! Právě jsme probírali služby. Pojď a sedni si!“ ukázal Mark na židli před sebou, když odtrhl pohled ot zavřených dveří. Poslechla jsem a vmáčkla se do hloučku kolem něj, který, ale následně prořídl.
Na stole byla rozdělaná mapa celého města, rozdělená na rajóny, v nich rozmístněné různé špendlíky, které znázorňovali určitou skupinu pod něčím velením.
„Riell, myslím, že by bylo nejlepší aby ses přidala k Samovi a Amandě. Půjdete na sever. Tady k tomuhle podniku.“ Ukázal na několika tlustými čarami zvýrazněnou budovu. Všimla jsem si, že rajóny kolem jsou nejmenší a většina skupin je rozmístněná kolem něj. „Vždy tam jsou upíři. Navíc dnes bude mít nějakou akci, nenechají si to ujít. V tyhle noci se vlkodlaci obvykle stáhnou. Jinak se pohybují hlavně na okraji města, poblíž lesů. Myslím, že dnes se jich nemusíme bát… .“ ozvalo se několik prostestů, jako: -kdo se jich tu bojí- ale jinak všechny oči sledovaly plán města. „Budeš tady, u zadního vchodu, a dohlédneš aby si žádný upír jen tak neodešel.“
Přikývla jsem a radši znovu přišpendlila oči ke svému vůdci, abych nemusela pozorovat pohledy kolem. Mark smetl mapu ze stolu pohlédl na mě. „Teď povídej! Kde jsi byla?!“
Vstala jsem a otočila se k němu zády. „Není o čem povídat.“
„Jak to, že vypadáš stále stejně.“
„Díky svým schopnostem.“
„To… to by, ale znamenalo, že jsi… .“
„Nestárnu a myslím, že …jo asi by se dalo říct, že pokud mě někdo neodkrouhne, budu žít ještě hodně dlouho.“
„To je neuvěřitelný.“
„No… .“ otočila jsem se zpět k němu. „Kam jsi vůbec poslal Ell?“
„K tomu baru, přes den tam máme neustále hlídky. Ale teď mi řekni… .“
„Promiň Marku, ale o tomhle vážně nebudu mluvit.“ Potom už mohl slyšet jen bouchnutí dveří za mnou.
Vyběhla jsem ven na chodbu, srazila jsem skupinu procházejících a vyběhla několik pater schodů s tím, že si půjdu lehnout než se úplně setmí, ale ani jsem si neuvědomila, že jsem zastavila před svým starým pokojem. Zarazila jsem se až když se moje dlaň dotkla chladného kovu. Zaslechla jsem totiž tiché štkaní, vzlyky a velice slabý upokojující hlas.
Stlačila jsem kliku a nakoukla dovnitř. Emma seděla schoulená na posteli a Ell se k ní skláněla.
„Emm.“ Zašeptala jsem a protáhla jsem se škvírou.
„Táhni! Táhni, slyšíš?! NECHÁPU PROČ SES VRÁTILA! To ti to nestačilo?! Zničila jsi nás, jeho i ji!“ ukázala Ell na moji sestru, když už stála těsně u mě s nepříčetným výrazem ve tváři.
„Já… .“
„Sklapni a vypadni… !“
„Ell, prosím.“ Zaskučela Emma.
„Ale… .“
„Nech mě s ní o samotě, ano?“
Ell vyfrkla poslední páru a vypochodovala v pokoje.
„Emm, prosím, promiň mi to!“ klekla jsem si před ni.
„Riell, přestaň s omluvat! Nic tím nespravíš. Nevrátíš mi ho.“
„Kdybych věděla jak, udělala bych to.“ Zamumlala jsem, přitom to byla taková hloupost. Emma zatím vstala a přešla k úzkému, vysokému oknu a posadila se na parapet. V zapadajícím slunci se jí tvář třpytila slzami. Vypadala tak nádherně a přitom mi to rvalo srdce. Ell má pravdu… .
„Ell má jako jediná pravdu, nemám tu co dělat.“dodala jsem už nahlas.
„Poslali tě sem a navíc… Riell, nikdy jsi mě neměla opustit!“ Znovu se z ní draly vzlyky. „Ne, když umřel! Měla jsi zůstat se mnou, ale ty… .“
„Ale, já… já myslela, že to tak chceš, že mě už nikdy nechceš vidět… .“
„Nesmysl!“ zamumlala, přitáhla si svetr blíže k tělu a tiše se zahleděla na slunce zapadající za horizont.
„Odpustíš mi někdy?“
„Za Andyho smrt nemůžeš…, ale nevím jestli ti někdy odpustím, že jsi mě tu nechala samotnou! To asi ne.“
„Promiň!“ vypadla jsem v pokoje a už se domem rozléhal hlas. Mark volala skupiny k odchodu. Vyběhla jsem ještě poslední patro abych si z batohu vytáhla mikinu a už jsem si to mířila za Samem a Amandou.