5.část - Krvavá daň

Uhnul skupině upírů, když na jeho příkaz vynášeli její tělo z pokoje, opřel se o stěnu vedle dveří, vytáhl dlouhou, úzkou cigaretu a zapálil. Vydechoval pravidelné kroužky sledujíc strop. Byl sytý, vůně její chladnoucí kůže mu byla volná. Natáhnul před sebe dlaně a díval se na tmavě rudé fleky, pokrývající jeho prsty. S nezájmem je znovu spustil dolů, když zaslechl hlas. Dva hlasy, zněly jako tiché špitání, nepostřehnutelné… tedy téměř. Musely to být ženy a tiše se hádaly. Zvuk byl podbarvený pohrdáním z jedné strany a zuřivostí z druhé. Pohlédl na své služebníky, zbývalo jim sotva pět kroků, když se mezi ženy vmísil i mužský hlas. Vrčivý, hrubý, a okřiknul je. Potom něco poznamenal a on mohl jasně rozpoznat: „Tři, dva jedna… „v tu chvíli jeho upíři rozrazili dveře a vyhrnuli se ven. „Tady je máš, chlupáči!“
Rozzuřeně odhodil cigaretu, zadupl a vyběhl opačným směrem chodbou k jinému východu. Když se těsně za ním vraceli čtyři z vyhazovačů, drapl největšího z nich a ukázal na dveře ke kterým směřoval.
„Je to past, pánové! Půjdete ze zadu a překvapíte je, jasné?!“ Přikývli a následovali ho. Nechal je projít a umístnit se na roh a zatím sám co nejrychleji přeběhl do stínů stromů. Měl takové podezření, ale ani soustředění upíři by teď neměli potuchy, kde je. Pohlédl k místům, odkud čekal skupinu svých nepřátel. Ale ti už byli rozestoupení kolem osmi z jeho ochranky a vyměňovali si s nimi kousavá slovíčka. Jen ať si počkají na skutečná upíří kousnutí.
Potom, se ale něco pohlo v místě jejich úkrytu. Měl problém rozpoznat jeho původce. V houští byla skrčená postava. Stála nerozhodně. Pohledem těkala od upíří zálohy k oblíčené skupině. Potom se jí v rukou blýsklo něco stříbrné. Tvář jí osvítil display a následně si ho přiložila k uchu.
„Vždyť je to ještě malá holka.“ Zavrčel mezi zuby a chtěl se k ní vrhnout, ale ona s nasupeným výrazem zaklapla mobil a sama mu vyšla vstříc. Plížila se mezi stromy na kraji lesa, na rozhraní jeho stínu a slabého světla pouličních lamp a neonů jeho podniku. Nechápal o co se snaží. Prošla kolem něj, mohlo je dělit sotva pár metrů a on zacítil její vůni. Vycházela z hloubky kůže, nijak voněná, je čistě ona. Rozproudila v něm krev, jíž se nedávno napojil. Byla skutečně vábivá a teprve když se zastavila na kraji lesa a vykřikla. Ostrý, vysoký hlas prořízl vzduch a projasnil mu mysl. Neznatelně se zavrtěla a látka mikiny sjela níž, k ramenům a odhalila její krk. Nebyl na něm jediný strup, znamínko, jizva… prostě jen čistá, světlá kůže a pod ní tepající žíla. Sledoval ten drobný pohyb, že málem nestihnul uhnout když couvala blíž k němu a následně se za běhu otočila a prchala před jeho upíry.
Taky se za ní rozběhl, chtěl tak moc ochutnat její krev… i když z ní cítil ten lákavý pach protkaný něčím jiným, snad děsivým.
Běžela na obyčejného člověka skutečně rychle a i jeho upíři nesměli zpomalit aby se jim neztratila z dohledu, on ne. Lehce s ní držel krok, pro ni neslyšný, jen několik málo metrů vlevo. Brzy zastavila na kraji mýtiny a zdálo se, že klidně čeká na jejich příchod. Zvolnil, plynule přešel do chůze a stále hleděl na tepající místo na krku. Jeden z upírů ji sevřel v ramenou. Nezdála se překvapená. V mžiku ho přehodila přes záda a ukotvila mu paže na zemi. Následně se jí v rukou leskla dýka a ona mu bez mrknutí setla hlavu.Další upír ji odtahoval od svého druha, probodla mu srdce. Sledoval jak třetí se na ni chystá skočit. Rozhlížela se kolem, snažila se proniknout mezi stromy, otočila se. Slyšel Křupnutí, když jí upír zlomil žebro u to další… pohlédl na ni, odtrhl oči od naběhlé žíly na krku a jejího zběsilého tlukotu. Stála mírně předkloněná, ale hrudník už měla zřejmě v pořádku. Podkopla nepozornému protivníkovi nohy, klekla mu na ramena a rukou začala šátrat po dýce.
Začal couvat. Upouštěl od nutkání ochutnat její krev, ale stále ji sledoval. Pomalu ustupoval… chytila rukojeť kudly …
„Je mi líto!“ zašeptala a krátce na to upírova krev potřísnila rukáv její mikiny. Utrhla kus jeho košile, vstala… udělal krok vpřed. Touha po její krvi převládala. „Vlastně ne. Není mi to líto.“ Pokrčila rameny, otočila se a nepatrnou chvíli sledovala okolí. Potom vyběhla směrem k němu, pryč z lesa.
Prudce vydechl a otočil se stejným směrem. Chvíli ji tak sledoval, když se před ním objevila postava. Tmavá, vytáhlá s rozložitými rameny. Byl to poslední ze čtveřice „posily“. Sledoval každý její pohyb, tělo našponované, nachystaný k rychlému útoku. Postřehl jak se lehce pohnul a chystal se k útoku. Přiskočil k upírovy zezadu, levou rukou mu podložil týl, zatímco pravačkou mu objal bradu a silně trhnul. Ozvalo se křupnutí a potom mu upír padl k nohám. Vzhlédl, stála na místě, vyděšená a rozhlížela se kolem. Trvalo hodnou chvíli, než se pomalu rozběhla, zato ale přidala na rychlosti.
Další křupnutí a upír pod ním se omámeně rozhlížel. Přikleknul, vzal nejbližší uhnilou větev a proklál jím jeho srdce. V momentě se každá upírova buňka proměnila v prach. Zvedl se a rozběhl se svou skutečnou rychlostí, sledujíc stopu jejího pachu. Ve chvíli, kdy se ocitl na chodníku, ozářeným mihotajícím se světlem neonů, už byla pryč i s ostatními. Zbyly tu po nich jen rozpadající se těla a prach.
/***/
Stála jsem v pokoji a hleděla na ulici před domem. Drobounké kapky Letní přeháňky zkrápěly několik aut na asfaltové silnici, stěrače pravidelně dirigovaly dešťové serenády, zatímco se mi ve stejném rytmu míhaly myšlenky a vzpomínky v hlavě. Zaobíraly se hlavně mnou, tehdy šťastnou Emmou, Andym jako velkým kápo, a Samem. Byli jsme dobrá čtyřka, už odmala. Andy se Samem pro mě byli jako bráchové a stejně se ke mně i chovali.

„Andy, řeknu ti, že jseš pěkná sralbotka a hlemýžď! Tohle jsou závody! Takhle prohrajem!“ pršelo, letní sprška bubnovala o karosérie starých aut, podle našeho mínění, zralých o šrotu. Měla jsem ruce obtočené kolem Andyho krku a on mě držel za nohy abych mu nespadla ze zad. Zatím se stejně tak Emma nechala nést Samem.
„Hele škrvně! Co takhle vystřídat!“ zachraplal můj oř , ale přidal do běhu.
Valili jsme se jako velká voda betonovou ulicí a nehleděli na zastavující chodce, jak si na nás ukazují.
Zatím Ell, několik metrů před námi držela napnutou pásku, Andy ještě zrychlil a já se děsně začala smát.
„Řehtáš se jak kůň, vážně by jsme měli popřemýšlet o změně pozic!“
„No dovol, ty kopyto?! Radši dupni na plyn, nebo nás ti dva předběhnou! Prej ještě, beru si ti lehčí, Emm by mě zbytečně rozptylovala! Pche!“
„Máš pravdu! Pravá tlučhuba jsi tu ty a na to pro příště rozhodně nezapomenu! ÁÁÁ!“ Spustil hurónský pokřik, proběhl poslední metr a těsně o dva kroky před Samem protrhl pásku…pak klopýtl a oba jsme se svalili na zem.
„Ale musíš uznat, že jsi aspoň vyhrál fér! Bejt zticha, měl bys to příliš lehký! JAU!! A slez mi konečně z nohy, seš jak pytel brambor!“
Na to se na mě vrhl a začal mě hraně škrtit, přičemž se Emma, ještě na Samovo zádech, začala šíleně smát.
Podložila jsem si hlavu a znuděně hleděla na jeho dlaně, sotva centimetr od mýho krku, „Na to se budeš muset snažit víc bobe!“
„Já z ní dostanu psotník!“ svalil se vedle mě, chytil mě za hlavu a klouby na prstech mi dřel týl.
„Au, jau, jauvajsky, … Andy, …no ták!!! Neblbni a nech to! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Pomóóc! Tohle je šikana! Takhle si dovolovat na bezbrannou holku!!! Že se nestydíš!!! Ty jeden… .“ vytrhla jsem se mu začala ho mlátit hlava nehlava do břicha, až se bolestně ohnul…ale spíš tím, jak jsem mu za smíchu vyrazila dech, než aby ho ohrožovaly moje rány….
„Tak už ho nech!“ přemáhala se Emm třeba jen promluvit, zatímco Ell balila do vítězné pásky Sama jako mumii a našeho blbnutí si příliš nevšímala. „Riell, vždyť nastydneš, ty tele!“
„Jaký tele! Pojď sem opovážlivče a řekni mi to do očí, jestli jsi muž!!!….“

Na tvářích, mě začaly štípat slzy a já se tak přidala k dešti venku ve zkrápění světa. Potom, mě ale upoutal cizí pohyb na druhé straně ulice. Musel to být člověk. Velice rychle uhnul před mým pohledem. Ale pořád ze zákrytu kmene stromu vykukovala látka něčí košile.
Zatáhla jsem závěs a svalila se na postel, schovaná pod dekou před tíhou krásných a zároveň bolestivých vzpomínek!